Jak je možné, že vesmír ladí? Že slyšíme a dokážeme zazpívat melodii? Nebo že poznáme okamžitě, jestli je hudební nástroj vyladěný nebo ne? Jak je možné, že elektrony obíhají kolem jádra atomu v přesných (vyladěných) vzdálenostech právě tak jako planety, a že vlny na vodě interferují stejně jako vlny zvukové, radiové, kosmické? Jak je možné, že obratle naší páteře při poklepu zní v dokonalé stupnici? Že poměry délek kostí a tvar ucha a tvar mozku nebo jablka odpovídají vyladěným číselným posloupnostem, které najdeme všude v přírodě, a že Tibeťané měli pravdu, když před tisíci lety začali prohlašovat, že jakmile člověk pozná tajemství zvuku, pozná tím také tajemství vesmíru? Jak s tím souvisí Sheldrakeova teorie morfických rezonancí a tvary listů a orgánů těla? A proč tak krásně a v určitých kvantech (alikvotech) zní stále rychleji otáčená instalatérská trubice?
Když jsem před třiceti lety začal konečně pronikat přímo do tajemství zvuku a meditace, netušil jsem, že jsem si ze všech cest k duchovnosti vybral tu nejuniverzálnější: zvuk. Platnost a prorocká jasnozřivost termínu Nada Brahma (zvuk je Bůh) se mi od té doby nesčetněkrát potvrdila, a když jsem se pak před dvaceti lety naučil zpívat alikvoty, vše se jakoby propojilo. Od té doby na seminářích učím jak meditovat, tak zpívat alikvoty, ale také hledat pomocí virgule (vlaštovky) alikvoty vody: každý podzemní tok má kolem sebe nejméně dva změřitelné alikvoty na každé straně.
Účastníci těchto seminářů tak mají možnost žasnout nad zjištěním, že alikvoty jsou všude okolo nás, jen je „neslyší“ (protože jim o nich neřekli, a mozek cenzuruje, o čem byl přesvědčen, že není důležité). Jakmile je ale jednou cvičně ve svém hlase uslyší, a natrénují (i za pomoci tibetských mís) i umění naslouchat, začnou je slyšet všude kolem. Ve zvuku motoru auta nebo autobusu, tramvaje, trolejbusu, ale ve zvuku meluzíny, šumění listů, zurčení potůčku a v hlasech zpěváků, které poslouchali celé roky, ale teprve teď uslyšeli, jak jsou krásné a (frekvenčně) výživné. Jinými slovy, tak jako víme, že skleněný hranol nám pomůže odhalit, že bílé světlo je ve skutečnosti celé spektrum barev duhy, tak každý tón je složen z řady částkových, alikvotních tónů. Naše společnost ohluchla (používáme jen spodní třetinu původní kapacity rozeznávat výšky tónů) a se ztrátou sluchu ztratila i duchovnost. Jenže před dvaceti lety se, jako záchrana sluchu hudby i duchovnosti, objevily alikvoty. Tehdy je dokázal ocenit málokdo, dnes už je jen otázkou času, kdy nám všem dojde, že (kromě radikální a pozitivní změny přístupu k porodům) je řešení krize naší současnosti právě a jen v alikvotech zjevené duchovnosti.
Jak píše Američan Richard Merrick, „V tom nejvšeobecnějším smyslu jsou alikvoty (harmonické tóny) základem Přírody a měly by být, nebo se stát, základem všech teorií evoluce.“ Když jsem v 80. letech v prostorech Národní galerie (pracoval jsem tam každou druhou noc jako noční hlídač) s kamarády zkoušel zpívat alikvoty, vyšli jsme tři patra a na koberci v kleče zkoušeli a zkoušeli (tehdy bez jakéhokoliv návodu). Jednou jsem musel seběhnout dolů do vrátnice zvednou telefon, a když jsem položil sluchátko, najednou jsem uslyšel dokonalé alikvoty. Běžel jsem nadšeně nahoru a všechny pochválil, jak jim to konečně šlo. Ale vůbec ne, naopak, dnes nám to vůbec nejde, ohradili se. A mne napadlo, že tam nahoře jsou alikvoty skutečně jaksi převrstveny nekvalitními tóny jejich hlasů, ale jak se akustické vlny musely propasírovat třemi zatočenými patry dolů, nekvalitní frekvence se vyrušily, a zbyla jen ta kvalita: dokonalé alikvoty. Nikdo mi nevěřil, dokud si to nevyzkoušel.
Po několika letech (a díky sametu) jsem pak v Schumacher college seděl naproti Rupertu Sheldrakeovi a společně ve dvojici jsme se pod vedením jeho ženy, Jill Purceové (jenž svou kariéru začala nádhernou knihou o spirálách), učili zpívat alikvoty. Mimochodem, jeho kniha Morfická rezonance právě teď vyšla, doplněná, o třicet let později, v novém vydání a stále je pro zablokované mozky tradicionalistů velmi provokující, a pro otevřené mysli průkopníků a hledačů nádherně inspirující. Tehdy jsem mu ukázal vlaštovku a naučil ho hledat a nalézat alikvoty v podzemních pramenech (a teoretizovali jsme o tom, jak je vše nádherně propojeno). Právě díky umění otevřít mysl (když člověk hledá vodu nebo zóny, musí vypnout levou mozkovou hemisfér, a cvičí se tak i pro jiné, meditační a duchovní disciplíny) a rozpustit tak umělé civilizační bloky a kulturní indoktrinace mi začalo všechno „ladit“ a zapadat, a neměl jsem nejmenší problém pochopit, co chtěl svou teorií morfických rezonancí naznačit.
Dnes si potěšeně čtu v článku R. Merricka Evoluce řízená alikvoty: „Když světlo opouští svůj zdroj ve spektru směsi elektromagnetického záření, postupem času se stává stále koherentnější (a harmoničtější, ve smyslu alikvotnější). Ty neharmonické (nekvalitní) frekvence jsou postupně odfiltrovány, a zůstanou jen ty harmonické (jen alikvoty). Čím dále vlny cestují, tím jsou čistší. Podobně fungují lasery. A o kus dále je i on dokonale inspirující a potvrzující nejen mé názory na svět a vesmír kolem: Je-li život krystalizovaná forma světla, také musí být „cestou“ stále koherentnější. A z téhle perspektivy by pak i pohyb v prostoru měl být považován za první zákon evoluce, protože vede život ke stále větší efektivitě, mobilitě, rovnováze, inteligenci a nakonec i hlubšímu vědomí.
Není tohle, poprvé od dob Pythagora (od něhož západní civilizace převzala bohužel jen matematické pokusy vyjádřit duchovní harmonii světa) a jiných duchovních mistrů, dokonalý popis smyslu života a vesmíru? A co tohle: „Lidské tělo je strukturováno právě tak jako dva hudební tóny vytvářející oktávu od vrcholku hlavy až po konečky prstů na nohách?“ (Viz i připojený obrázek dvou unisono znějících tónů se vzniklými dokonalými „alikvoty“, které vyjadřují jak hudební poměry, tak umístění důležitých orgánů v lidském těle). Kvantový fyzik Evan Hartus Walker navíc naznačuje, že náš mozek může fungovat jako kvantový vysílač a přijímač, s myšlenkami pod vlivem ne-lokálních kvantových efektů. Tělo a mozek tak mohou být jakýmisi alikvoty jako všechno ostatní ve vesmíru, a naše mysl tak může rezonovat v prostoročasu.
Richard Merrick vydal loni po deseti letech práce vlastním nákladem knihu Interference: velká vědecká hudební teorie (vřele doporučuji ukázky, obrázky a další zajímavosti na www.interferencetheory.com) a nepřímo, ale často i přímo, potvrdil (tak jako jiná grand-unifikační teorie superstrun) vše, co jsem si o hudbě jako o základu vesmíru myslel (a nad čím se všichni odborníci, kromě několika nadšenců, ušklíbali).
Když učím zájemce zpívat alikvoty, a když pak slyším na koncertu zpívat mistry v tomto oboru (za posledních dvacet let se harmonický zpěv, jak jej začal David Hykes v 70. letech min. stol., až neskutečně rozvinul), žasnu a jsem nadšen zároveň. Protože cesta harmonického zpěvu (alikvotů) je tou nejpřímější cestou k vlastní, ale i kolektivní duchovnosti… a tedy stále koherentnější budoucnosti.
Michel Odent radil těhotným ženám (aby měly zdravé těhotenství a bezpečný rychlý porod): „Jezte sardinky a zpívejte“. Já roky radím českým ženám jen „Zpívejte“. Dnes bych se už odvážil, také díky Merrickovi, dodat: „A pokud chcete ze sebe, ale i ze svých dětí, vychovat zdravé šťastné zářící a dokonale duchovní bytosti (protože to vše úzce souvisí), zpívejte alikvoty“.
Protože jak vesmír, tak i my, jsme původně dokonalé bytosti světla, směřující ke stále větší koherenci (harmonii tělesné i duševní)… jen jsme na to zapomněli. Protože vesmír (i jeho dítě, člověk) je alikvotní.