Amezdas: Chyby, kterých se dopouštíme - Člověče miluj a miluj také sebe

Následující text není sice svým poselstvím nějak nový, ale je důležité si toto poselství čas od času připomenout a zde je velmi dobře popsáno.

Pozn.: Zde děláme výjimku, neboť na texty z Amezdas.cz jsme přestali upozorňovat, neboť dle našeho názoru mají obrovské výkyvy v kvalitě předávané informace. A již nás také nebaví diskutovat s některými téměř fanatickými následovníky některých směrů a představitelů ...

za redakci Rahunta Pavel N.

Chyby, kterých se dopouštíme

Člověče miluj a miluj také sebe

Dnešní dny jsou náročné. Obětavým milujícím lidem se často stává, že ze skromnosti a také proto, že každou myšlenku chtějí věnovat pro pomoc ostatním, zanedbávají sebe. Přijímají myšlenku  „Jsem méně důležitý než moje rodina nebo bytosti, kterým chci pomoci“. Protože v zápasu o živobytí a plnění základních úkolů není čas věnovat se sobě, člověk, jestliže přijme  myšlenku o menší důležitosti sebe sama, je potom již velmi blízko tomu, aby přijal myšlenku nelásky vůči sobě samotnému.

Miluj je zákon Boží, přikázání Boží. Přikázáním se nemyslí, že ti Bůh říká „musíš, a když tak nebudeš činit, potrestám tě“, je tím řečeno, že nedodržování zákona lásky má za následek „nerovnováhu“, která může mít nepříjemné až tragické důsledky i pro mnohem více než  jednu bytost.

Jestliže  jsem ve stavu lásky, vydám lásku a ona prostupuje i moje tělo, psychiku, veškerá pole mojí činnosti. Jestliže chci plnit zákon  lásky, můj život, můj cit myšlení má být naplněno světlem. Jsem jedna „buňka“ v lidství, která má světlo a harmonii rezonovat do ostatních takových „buněk“ a potom dál do celého vesmíru. Ten, kdo mne nemiluje, vysílá na mne opačný obraz. Vidí mne jako ošklivého, neschopného, ...

Do stavu nelásky k sobě se většinou dostáváme  ze skromnosti a také z neschopnosti bránit se obrazu, který nám o nás vysílají někteří lidé nebo bytost z vesmíru. Jestliže se skromnost nebo chabé vědomí vlastní důstojnosti a vysokého duchovního původu zvrhne v nelásku a neúctu k vlastnímu tělu a psychice,  a snad také dokonce k duši a duchu, může nastat proces sebezničení. Tím, že  svůj tělesný i psychický  systém neprozařuji láskou, ale přijímám myšlenku, že je nedůležité se jim věnovat a dokonce je myšlenkou snižuji,  znemožňuji tím andělům pomoc a také transformaci. Naopak, začínám tak přijímat přesně takový  obraz do jakého mne chtějí dostat útočníci; dovolím jim tím vnést do svého systému chaos a ošklivý obraz těla a psychiky, otevírám se tak pro přijetí destruktivních kódů. Jsme již v jemnohmotnu a někteří z nás již dokonce vplouvají do vysokého jemnohmotného duchovna. Tam myšlenka může spustit celé pochody v kosmu. Myšlenka „Jsem nedůležitý, ošklivý, starý,  neschopný se duchovně pozvednout, ... „ není myšlenka, kterou vám posílá Váš Bůh Otec a Matka, ani Kristus,který za vás prolil svoji krev. Neposílá vám ji také žádná bytost z vyšších duchovního světů.

Je důležité uvolnit se a otevřít každý atom těla proudící lásce Boží. Nechť proudí každou žilkou, každou vlásečnicí  našeho systému, tak jako voda prostupuje okvětní plátky květu i zelený list rostliny, keře, stromu.

Představte si  květinu, jejíž krásou a vůní se chcete oblažit. A ta květina si řekne „Nejsem krásná  a nevoním, nejsem hodna světla a lásky, tudíž  se jí nemohu nechat prostupovat a dále šířit.“  Taková květina začne zákonitě chřadnout a vadnout a přestane být potěšením, darem pro ty, kteří jsou kolem ní.

Jakmile člověk přijme myšlenku nelásky vůči sobě samému, nedokáže již zjemňovat svůj cit a projev slovem, hlasem i pohybem. Není schopen nechat svůj systém otevřený Lásce, aby ho prostoupila.

Aby si člověk sám sebe mohl vážit a sebe milovat, musí si odpustit. Odpustit si nedokáže člověk, který neprokoná pokání hluboce a tudíž neprožije očistu a odpuštění, které mu dává Bůh. Člověk, takto Bohem očištěný si zaslouží lásku i úctu od sebe sama, jinak snižuje akt Boha Stvořitele i akt odpuštění a obdarování pro cestu obnovy. Nemohu přece nemilovat toho, koho miluje Bůh.

Pokud člověk neuzná svoje bytostné existenční složky jako lásky hodné, nemůže být plně hodnotnou láskyplnou bytostí ani pro své nejbližší, tak jak by mohl být, kdyby své tělo a svoji existenci miloval jako Dílo Boží, dílo lásky. Jestli si nebudeme vážit a milovat každou buňku svého těla, nezrealizujeme plně transformaci do vyšších dimenzí, vždyť kdo miluje, nechce „někam uniknout“ sám, ale zprostředkovat cestu těm, kteří sami ještě nemohou. Nestaneme se darem vůči ostatním bytostem tak velkým, jakým bychom mohli být.

Něco jiného je sobecká sebeláska, touha být krásnější a bohatší, schopnější než ten druhý, vyniknout nad ty druhé. Potom myšlenky o kráse  a dovednosti  nabírám a realizuji bez spojení s Bohem a pokorného dennodenního očišťování myšlenky a citu. V tom případě  realizuji opět tvrdé ego, které mne od Boha odděluje a opět se mohu stát snadnou kořistí závistivých bytostí z vesmíru,  neboť jdu cestou pýchy. A ta předchází pád a předcházela i dávný pád člověka z vysokých dimenzí ráje.

Člověče,  Spočiň v náruči Boha, tam najdeš svůj pravý obraz. Je to ten nejkrásnější  obraz v jakém vnímá  rodič své dítě. Zahal se do tohoto obrazu a raduj se z něho;  je to skutečný, pravý  obraz  přítomnosti a  blízké budoucnosti. Miluj, jsi milován. Je pro tebe otevřena konejšivá , laskající  něžná náruč Boha Matky; čeká na tebe její hebká dlaň, která vysuší slzy, slíbá z tvého vědomí žal a únavu.  Je pro tebe otevřena pevná,  láskyplná náruč Boha Otce; pomáhající a štědrá, plná darů pro tebe a pro ty, které, miluješ, rozhodneš-li se pro cestu Lásky.

Nenechme si vsugerovat myšlenku, že jsme experimentem bytostí . Člověk padl, protože  se kdysi odklonil od Boha a nedovoleně experimentoval s bytostmi.  Jako jeho „stvořitelé“, se nyní paradoxně k němu hlásí dokonce ty některé bytosti, které kdysi  vzešly do existence ze společných experimentů  někdejšího Lucifera  (dnes Luciela) a člověka.

Naši duši a ducha stvořil Bůh Nejvyšší . Člověk je dítě rodu královského a do tohoto jména, do této bytostné kategorie,  vstupují všichni, kteří se do Země rodí, byť  někteří v úmyslu člověku ublížit.

Nechť nás všechny povzbuzuje a do správné role a chápání svojí existence i úlohy ve vesmírné rodině uvede pochopení promluvy Boha Otce k člověku, který zaznamenala Boženka Cibulková:

Tebou jsem, člověče,
korunoval své dílo, a proto ty sám jsi až dosud korunou stvoření a není toho,
kdo by ji z tvé hlavy sňal, vyjma tebe samého, tvého nového padnutí do propasti vin. (Celý text viz Mluví Bůh Otec)

zdroj : https://www.amezdas.cz/aktualne.html