Co je chaos, fraktál a vůbec něco o základech stvoření - 4

09.06.2010 21:23

Teorie chaosu a psychologie

Teorie chaosu a psychologie – Carl Rogers

Teorie chaosu je populární označení pro zkoumání všech dynamických systémů, popisovaných jako nelineární, kde jednotlivé faktory, určující jejich chování, jsou na sobě vzájemně závislé. Při změně jednoho z nich se nestejně mění i všechny ostatní. To v základě takových systémů vytváří přirozenou nestabilitu. Takové systémy se nikdy nenacházejí v neměnném, rovnovážném stavu, který by nepodléhal výchylkám – a pokud ano, nejde již o „živý“ dynamický systém. Jejich podstatnou vlastností je tedy neustálý pohyb, proměna, vývoj, včetně vznikání a zanikání.

Z hlediska psychologie a psychoterapie může být nelineárním dynamickým systémem klient, terapeut a jejich terapeutický vztah, terapeutická skupina, také rodina, partnerská dyáda či jedinec ve své biopsycho-socio-spirituální jednotě. Teorie chaosu se pokouší zachytit, popsat a předvídat vývojové trajektorie takovýchto systémů, bez ohledu na konkrétní vědní obor, do jehož předmětu zkoumaný systém náleží. Následuje několik vztyčných bodů, které popsal psycholog Carl Rogers v padesátých letech 20.století, a které mají velice blízko ke konceptům teorie chaosu a jejím aplikacím (poznámky k citacím Zbyšek Mohaupt):

  • „Bytí je proces, proud neustále se proměňujícího prožívání různých pocitů.“ – Novodobá fyzika, kosmologie, biologie i soudobá teorie vědy přijímají evoluční princip chápání reality
  • „Struktura neurčuje prožívání, ale sama se z prožívání vynořuje.“ – Vznik tvarů a struktur z chaosu, během procesu vývoje a plynutí.
  • „Mé prožívání příštího okamžiku závisí na prožívání tohoto okamžiku, proto ho nelze dopředu předpovědět. Mohu odhadnout pouze celkové ladění organizmu.“ – Citlivá závislost na počátečních podmínkách díky nelineární závislosti všech faktorů.
  • „Důvěra ve vlastní organizmus, své prožívání, cítění, vlastní vnitřní řídící proces.“ – Systém je sebeřídící na základě vnitřních procesů, řád vzniká autonomně z chaosu.
  • „Vývoj od rigidity k proudění přes různé vývojové stupně a oscilace.“ – Vývoj systému prochází oscilacemi na základě aktuální zpětné vazby, pozitivní či negativní, a stavu řídících parametrů.
  • „Organizmus funguje jako celek, komplexně, jedinec prožívá a je řízen celkem svého organizmu, celkem svého vědomí.“ – Individuum je systém, v němž fungují všechny části v souvislosti s celkem.
  • „Jednání člověka je zcela determinované, ale nepředpověditelné, protože se může rozhodovat svobodně podle dané situace tak, jak ji právě prožívá.“ – Determinismus vývoje systému, nemožnost předpovědi konkrétních událostí, pouze celkového tvaru vývojové trajektorie systému.

 

Poznámka redakce  www.rahunta.cz :

Vážení čtenáři doporučujeme tuto knihu si sehnat pročíst, je zde mnoho zajímavého v oblasti, která je spomínaná v ezoterních zdrojích, ale je velice zanedbán skutečný rozbor  vlastností a přístupů k dílčím vlastnostem a chování člověka. Posuďte sami z recenze knihy na dané téma z oblasti psychologie a teorie chaosu.

 

Jaro Křivohlavý

 

 

 

Pozitivní psychologie : Radost naděje, odpouštění, smiřování,

 

překonávání negativních emocí.

 

 

 

Praha: Portál, 2004. 195 s. ISBN 80-7178-835-X

 

 

 

 

 

     Po příklonu k pozitivnímu myšlení v politice ´východního bloku´ osmdesátých let, jejímž hlasatelem byl Gorbačov, se nyní znovu - po dřívějších ´nakročeních k tématu´ např. u N. Bradburna, K. Rogerse, V. Frankla či u našich autorů L. Míčka, V. Smékala, samotného J. Křivohlavého a nedávno také J. Mrkvičky a J. Mareše - objevuje komplexnější zpracování ´pozitivna´ v psychologii, ba dokonce i v naší psychologii. Stalo se tak díky prozíravému a pohotovému autorovi, který každoročně překvapuje nejméně jedním novým, u nás neotřelým tématem. Pozitivní psychologie je zařazována k nejzávažnějším tématům a trendům současné psychologie. Knihu, která vznikla v rámci grantu GA ČR, lektorovala PhDr. Jaroslava Králová.

 

    

 

     V úvodu monografie se autor zamýšlí nad kladnými tématy psychologie. Extrapolací vymezuje určující termín názvu a zamýšlí se nad doposud převládajícími konotacemi a konsekvencemi pesimální strany kontinua představitelné škály. Zařadit tam lze např. nemoc, smutek, žal, mentální ochablost a slabost. Zdůvodnění názvu podává autor elegantně logicky a samozřejmě. Jemu i čtenáři nepochybně stačí lehce načrtnutý poukaz na kvalitativní rozbor nabídky psychologických témat a jejich častosti či počtu v posledních desetiletích s konstatováním, že „Pozitivní psychologie chce jen zdůraznit, že negativní psychologické jevy nejsou jedinými, že vedle nich existují i jevy jiné  - pozitivní (salutogenetické - zdraví udržující a posilující).“

 

     A uvedením námětů z anglosaské monografie věnované pozitivní psychologii, kterou napsali C. R. Snyder a S. J. Lopez (Handbook of positive psychology, New York and Oxford University Press, 2002), přesvědčuje čtenáře o naprosté oprávněnosti uveřejnění takového chybějícího díla v naší odborné literatuře a také o tom, jak čas pro takovou knihu u nás téměř již přezrál. Zmíněná témata se týkají kognitivní oblasti, emocionální oblasti, oblasti vzájemných mezilidských vztahů, speciálních způsobů zvládání životních problémů, konfliktů a distresů, nakonec také speciálních osobních přístupů k životu. Cíl pozitivní psychologie autor shledává v komplementarizaci tedy doplnění obrazu lidské psychiky k úplnosti, která neopomíjí kladné poznatky podporující život a zdraví (tj. poznatky provitální). Za důležité autorovo ustanovení pokládáme jeho důraz na to, aby nebyla opomenuta sociálně psychologická hlediska - interaktivní stránka lidského života a pozitiva plynoucí z formace k prosociálnímu chování a jednání. A co je důležité, autor neopouští prostor vědeckého přístupu k tematice, poukazuje na význam vědecky založených poznatků i v tomto novém psychologickém směru zájmu. Záplava líbivých a snadno myšlenkově dostupných publikací s nepříliš náročnou nabídkou povrchních návodů typu ´jak si počínat, abych byl snadno a rychle šťasten a bylo mi dobře´ se dnes stává laciným surogátem i v této oblasti populární rádobypsychologie. Evidentně je to projev komercializace bezostyšně pronikající kamkoliv. Autor upozorňuje na vratkost převážně subjektivního přístupu, kterým se takové konjunkturální knížky a brožury vyznačují. 

 

     Z celého rozpětí možných témat pozitivní psychologie předkládá autor v první až třetí kapitole monografie tři témata, která podrobněji rozvádí. V poslední čtvrté kapitole nakonec předestírá alespoň přehledový komentář k výčtu dvanácti dalších souvisejících témat

 

     První kapitola je věnována naději, zařazované do poznávací, myšlenkově kognitivní oblasti pozitivní psychologie. Odpovídá na otázku co je naděje, kde všude se s nadějí setkáváme, jaké jsou teorie a modely naděje. Najdeme zde úvahy o původu naděje v lidském životě, o potřebě péče o rozvíjení naděje během života, dětstvím počínaje. Naději lze diagnostikovat, o čemž kniha přináší řadu informací v referencích o testech a škálách (existují škály naděje - Hope Scale - pro děti i dospělé) používaných při exaktním psychologickém zjišťování. Kapitola pojednává také o lidech slabé a silné naděje a podává vhled do škály psychických stavů pozitivně kulminující právě v naději (naděje - nadšení - negativní emoce při výskytu překážky na cestě k cíli - zklamání - skleslost, zoufalství, beznaděj - otupělost, netečnost, nevšímavost - lhostejnost = apatie). Není opomenuto ani doporučení, jak si počínat při udržení a posilování naděje, zvláště tehdy, když máme nadějí čelit proti úzkosti, strachu, panice a depresivitě. V této souvislosti je zmíněn zákon o vztahu lidského výkonu a aktivace, jehož autory jsou R. M. Yerkes a I. D. Dodson (1908). Nakonec je pojednáno o různých pojetích naděje, která jsou srovnávána v hlavních rysech (pojetí Snyderovo, Seligmanovo, Bandurovo, Scheierovo a Carverovo, také Rosenbergovo a Coopersmithovo pojetí sebeocenění a Friedmanovo a Rosenmanovo pojetí aktivity u tzv. ´osobnosti typu A´.   

 

     Druhá kapitola pojednává o radosti jako velmi významné pozitivní emoci. Autor podává základní orientaci o emocích, jejich facilitačních a aktivizačních funkcích. Zmiňuje přitom pojetí našich autorů prof. J. Švancary, J. Mrkvičky, právě tak jako zjištění D. Watsona, B. L. Fredericksonové, E. Dienera a dalších. Autor referuje o výsledcích výzkumů zaměřených na souvislosti emocí s nezdolností (resiliencí), mentálním tvořivým výkonem nebo také vyrovnáním se či zvládáním (coping) zátěží.

 

Je poukázáno na význam  pozitivních emocí a mechanismy jejich pomoci při vyrovnávání se s negativními působky a při odstraňování těchto jevů. Předmětem pozornosti je dále radostná životní pohoda, radost ve vztahu k smysluplnému životu. J. Křivohlavý zde připomíná celoživotní díle V. E. Frankla a také své pojetí potřeby smysluplných životních cílů, „mít pro co žít“, které rozpracoval počátkem 90. let XX. století. Uvedeny jsou nadto čtyři druhy potřeb smyslu diagnostikované R. F. Baumeisterem v r. 1991. Radost je nahlížena rovněž jako ´vedlejší produkt nadějné cesty k cíli´, a to v souvislosti s lidskými potřebami, hodnotami (a jejich hierarchií). Zvláštní pozornost je věnována emocím ve vztahu k cílesměrnému jednání.

 

     Ve třetí kapitole se autor zabývá procesem odpouštění. Analyzuje krizové situace, během nichž dochází ke konfliktům, křivdám, vzájemnému ubližování a přibližuje různá pojetí fenoménu odpuštění v souladu s aktuálními psychologickými výzkumy. Význam zde má také přesné definování odpuštění. S tím souvisí rovněž deskripce fází odpuštění a jejich modelování. Pro pochopení procesu odpouštění má význam poznání změny postoje k ukřivdění na základě empatie. Zajímavým aspektem pojednání o odpuštění je aplikace teorie chaosu, Paloutzianova analogie s konverzí. Kapitola je zakončena pojednáním týkajícím se psychologií osobnosti v souvislosti s odpuštěním, což je důležitý námět pro psychodiagnostické posuzování. Autor se věnuje diagnostickým nástrojům právě tak jako výsledkům vyšetřování a mj. popisuje hlavní osobnostní charakteristiky nejen těch, kteří neodpouštějí, kteří toho nejsou schopni, ale i těch, kteří dokáží odpouštět. Kapitolu uzavírá souhrnné pojednání o psychologii procesu odpouštění.

 

     Čtvrtá kapitola rozšiřuje tři důkladněji probraná témata pozitivní psychologie (naděje - radost - odpouštění) o dalších dvanáct významných námětů tohoto nově konstituovaného psychologického oboru. V kratších článcích zde autor věnuje pozornost těmto jevům: empatii a altruismu, lásce, přátelství, moudrosti, morální motivaci, resilienci, sebeocenění, významu emocí při zvládání těžkostí, vrcholným zážitkům (flow), vděčnosti, spiritualitě a  duševní pohodě (well-being). V souvislosti s posledním tématem jsou uvedeny tři teorie vysvětlující duševní pohodu ze tří odlišných stanovisek: teorie životních cílů a cílesměrného života, teorie uspokojování životních potřeb a teorie biologických základů pocitů pohody. Kniha je doplněna aktuálním seznamem navazující literatury. 

 

     Kniha pojednávající o nepříliš často psychologicky uváděných tématech je napsána poutavě a srozumitelně. Jsme přesvědčeni, že Pozitivní psychologie profesora Křivohlavého bude přijata s vděkem a potěšením nejen psychology, ale také teology, pedagogy a stejně tak každým, kdo si váží daru života a vítá informace, rozvíjející poznání tohoto obdarování. Autoru náleží dík za to, že se takového úkolu ujal.             

 Recenzi  knihy provedl -   J.V.Musil

 

Diskusní téma: Co je chaos, fraktál a vůbec něco o základech stvoření - 4

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

 

měření od: 12.1.2011

TOPlist