Děje se něco? 37 (Dopis z Japonska)

Vážení čtenáři a čtenářky nechceme zneužívatsituace, jen zveřejňujeme to co nám

zaslali čtenářky ze Slovenska...

'Když někomu v bytě najednou začne téct voda, tak jeho obyvatelé dají ven ceduli, aby si jiné lidé mohli přijít pro vodu. „Dělíme se o to, co máme: vodu, jídlo teplomety...Nikdo nekrade, neokrádá, nestrká se ve frontách...“, píše ve svém dojemném dopise profesorka z Japonska.

Jaká je doopravdy situace mezi lidmi, nejlépe popisuje dopis jedné profesorky

angličtiny, která učí ve městě Sendai. Dojímavý dopis profesorky Anne přátelům byl

zveřejněn na Facebooku a bleskovou rychlostí se rozšířil po síti.

"Tady v Sendai vše vypadá dost neskutečně. Ale mám štěstí, že mám skvělé přátele,

kteří mi velice pomáhají. Vzhledem k tomu, že můj byt již nelze nazývat bytem,

přestěhovala jsem se k přátelům. Dělíme se o to, co zrovna máme: vodu, jídlo a

teplomet. Spíme na zemi přitisknuti jeden k druhému, jíme u svitu svíček, vyprávíme si

příběhy. Je nám teplo a atmosféra je přátelská a nádherná. 

Během dne si navzájem pomáháme uklidit nepořádek v našich domovech. Někteří z nás

sednou do auta a sledují zprávy na obrazovkách svých GPS, jiní si stoupnou do fronty na

vodu, když začne fungovat hydrant. Pokud někomu začne v bytě téct voda, jeho

obyvatelé hned vyvěsí venku ceduli, aby mohli přijít i ostatní a mohli si natočit vodu“,

píše profesorka Anne, a zdůrazňuje:

'Líbi se mi, jak jsme odhodili vše nepodstatné'

"Je udivující, že tady, kde jsem, vůbec nedochází k nějakým krádežím nebo k nějakému

strkání ve frontách. Lidé nechávají domovní dveře otevřené dokořán, protože je to

jistější, když se náhodou země začíná znova otřásat. Pořád slyším, jak opakují:

'Takovéhle to bylo kdysi, když si všichni navzájem pomáhali.' Otřesy se stále ještě vrací.

Včera večer byly skoro každých 15 minut. Pořád je slyšet sirény a nad hlavami nám létají

helikoptéry.

V bytech začal včera večer na několik hodin fungovat vodovod a teď funguje i přes den.

Elektřina začala fungovat dnes odpoledne. Plyn ještě nefunguje. Ale to všechno jde

postupně podle oblastí. Někomu to funguje, někomu ne. Všichni už se mnoho dní

nemyli. Cítíme se špinaví, ale teď máme větší starosti, než tohle. Líbí se mi, jak jsme

odhodili vše nepodstatné. Žijeme naplno na úrovni instinktů, intuice, péče, přežití, ale

ne jenom pro sebe, ale i pro celou skupinu“, píše profesorka.

'Je tady i nečekáná krása'

"Vnímám i podivuhodné paralelní situace. Na některých místech jsou domy ve velkém

nepořádku a najednou vidím dům s pěkně ustlanými postelemi nebo prádlem, které se

suší na slunci. Vidím lidi, kteří stojí fromtu na jídlo a na vodu, a ve stejnou chvíli vidím i

lidi, kteří se procházejí s pejskem. Je tu i nečekaná krása. V noci je úplné ticho. Nejezdí

žádná auta. Na ulicích nikdo není. A inoční obloha je pokryta hvězdami. Hory nad Sendai

stojí pevně a když je vzduch čistý, vidíme proti nebi jejich velkolepou siluetu", pokračuje

v dopise..

Profesorka zdůrazňuje, jak jsou Japonci úžasní. "Každý den chodím do svého bytu podívat se, jak to tam vypadá, teď zrovna posílám tento mail, protože začala fungovat

elektřina. A každý den na mě před vchodem do bytu čeká voda a jídlo, které mi tam

někdo nechává. Nevím, kdo to je, ale je to tady pro mne. Staří muži se zelenými

čepičkami chodí od dveří ke dveřím a kontrolují, jestli jsou všichni v pořádku. Cizinců se

lidé ptají, jestli nepotřebují pomoc. Nikde nevidím příznaky strachu. Smíření s osudem,

to ano, ale strachu nebo paniky – to ne.“

V dopise dále uvádí, že obyvatelé města jsou upozorňováni na to, že mohou v průběhu měsíce i více dní očekávat další otřesy půdy, dokonce i stejně veliké, jako byly tyto. Záchvěvy jsou cítit stále. A nakonec profesorka uzavírá:
„Přes tyto okolnosti si z nějakých důvodů uvědomuji, že právě dochází k obrovskému kosmickému skoku celého světa směrem dopředu. A z nějakého důvodu cítím, že se mi následkem zkušenosti s těmito událostmi v Japonsku otevírá srdce dokořán. Bratr se mě ptal, zda se cítím být „menší než zrnko máku “kvůli tomu, co se stalo. Ne. Naopak, cítím, že se děje něco, co je mnohem větší, než jsem já.  Ta vlna zrodu (po celém světě) je těžká, ale zároveň majestátní“, vzkazuje profesorka.

redakce www-rahunta.cz bez komentáře