DUCHOVNÍ ANATOMIE ČLOVĚKA - Ukázka z textu z Výborů dr. Waltra Lutze (1879–1965)

Vážení čtenáři a čtenářky, přinášíme vám ukázku z textu z tohoto dokumentu, který si můžete stáhnout celý zde:

Duchovní anatomie člověka.pdf Je zde hodně zajímavých informací, které se obvykle neprezentují....

LK

Srdce jako nositel života.

(Poznámka: Dále podaný výňatek z “Velkého Evangelia Janova“ zobrazení nejdůležitějších částí našeho srdce ukazuje jeho význam pro tělesný a duchovní život člověka. Moderní anatomie a biologie plně potvrdí zvláštní zmínku o určitém srdečně – nervovém vláknu jako zvláštním nositeli života. Tak například vídeňský lékař Wilfinger poukázal na to v časopisu “Slovo“, že věda zná v srdci jediné místo, jehož poranění přináší nepochybně smrt. Je nazváno  “Ultimum moriens“ to je “ to poslední co umírá“. Psychologii je dosud neznámo, že srdce provádí spojení těla k duši, čímž se duševní život člověka může také spojit s jeho životem duchovním. Lorber tím potvrzuje dokonce nejstarší indické učení, podle kterého duchovně – duševní orgán člověka (anahata čakra)  stojí v nejvroucnějším střídavém působení s odpovídajícím nervovým komplexem ( plexus cardiacus )

(Z  VEJ sv. V. - 114 a sv.VIII.- 56) - Ježíš pravil: “Tělesný organismus člověka má blízko ve středu srdce svůj životní nerv: Nepatrný chumáček, jímž je celé ostatní tělo oživováno. Části tohoto srdečního nervového chumáčku mají takové zařízení, že přitahují životní éter z krve a z nadýchaného vzduchu k sobě tak, že tím předně samy zůstávají nadmíru životně činné a pak za druhé tuto životní činnost sdělují celému organismu a tím oživují vhodným způsobem celé tělo. Nejmenší poranění této části srdce, ve které je jmenovaný hlavní životní nerv, má za následek okamžitou smrt. Tento pro člověka tak životně důležitý malý nerv neleží zrovna uprostřed srdce, ale spíš na jeho levé straně. Ve středu srdce je i velmi velký životní soubor, ale není hlavním životním sídlem, ale tvoří jen dílnu k přijímání a uchovávání životní výživné látky z krve a vzduchu. Odtud ji teprve přijímá hlavní životní nerv a oplodňuje ji jako k životu schopnou podstatu, to je  prozatímní spolu přirozený život duše, která by bez tohoto nervu nemohla vejít ve zcela žádné spojení s organismem těla. 

Tento hlavní životní nerv na levé straně srdce je nejvýš nepatrná, pramalá bradavička, podobná nejmenší hmatové bradavičce na nejspodnějším bříšku malíčku na levé a odpovídajícímu bříšku malíčku na pravé noze. Tyto hmatové bradavičky, pokryté jen pokožkou, jsou hlavní hmatoví vůdci noh. Kdo si tedy malíčky zraní bude chodit mnohem hůře, než kdyby si poranil jiné prsty noh.

V srdci jsou dvě nadmíru malé komůrky, které odpovídají oběma velkým krevním komorám. Vašim očím by byly obě tyto komůrky viditelné stěží jako dva nemenší puntíčky. Ač jsou tyto puntíčky tak malé, podmiňují svým zařízením zcela život srdce a jím život celého těla, a všech jeho nesčíslně mnohých částí a ústrojí. Prvá a tudíž nejdůležitější komůrka odpovídá tomu, co je ducha a tedy vlastního života a nazveme ji kladnou a tedy pravdivou. Druhou, jaksi méně důležitou, ač pro přirozený život těla též nevyhnutelně nutnou, nazveme však komůrkou hmotě odpovídající, tedy zápornou. Tato komůrka nemá o sobě život, ale je jen přijímací nádobou pro život, který s každým obnoveným tepem srdce jako by znovu přijímá z komůrky kladné a sděluje pak krví celému tělu.

Z tohoto obrazu lze snadno poznat, jak je srdce ve svém životním základu uspořádáno a jak i musí být, aby mohlo pozemskému tělu sloužit. Že srdce má a ještě musí mít velmi mnohostranné a nadmíru umělecké a nejvýš moudré organicko – mechanické zařízení k podpoře v něm  vyvinutého života, je bez dalšího vysvětlování pochopitelné. Neboť kde má být něco přivedeno dále, tam musí být a trvat pro tento účel také dobře ražené cesty a prostředky. Kladná životní komůrka v srdci je, co se jeho tělesné části týká, sice nejnepatrnější částečka jeho těla ale lidmi, jimž opatřuje život a dává, není vůbec poznána a zůstává tedy nepozorována. A přece musí každý člověk, jenž chce vskutku poznat sebe a Boha, duchovně vejít do této nezdánlivé srdeční komůrky pokorou a povolností a z ní přijatý život duchovně opět odevzdávat. Činí-li tak člověk, rozšiřuje životní komůrku a osvěcuje ji skrz naskrz. Tím je celé srdce a ze srdce celý člověk duchovně oživován a poznává Boha v sobě. Neboť teď může nahlédnout, jak život v této životní komůrce z  Boha vtéká a zde shromážděn, se utváří ve svobodný, samostatný život. V této komůrce tak působí vlastní duch z Boha. Vchází-li lidská duše pokorou a láskou do této komůrky k věčné Boží lásce, tu dosahuje znovuzrození duše v duchu z Boha, což člověka teprve utváří k obrazu a podobenství Božímu. BOHA TVŮRCE.

Stavba sleziny a příprava krve.

Kdo by mohl pozorovat kousek zvířecí nebo lidské sleziny, objevil by množství malých komůrek, které, jsou ponejvíce čtyřhranné a krychlového obsahu, někdy tvoří i tříhranné pyramidy. Tyto komůrky, řidčeji vejcovité, se v rozích spojují malými organickými válečky . Ale stěny jsou volné, pročež se slezina ohmatává měkce a volně. Mezi komůrkami, na sobě řazenými, probíhá množství krevních cév, které tu úzké, tu široké, se představují oku jako vlákno pavouka, když jej svými šedě bílými lepkavými perlami obsazuje. Takové krevní cévy jsou po délce i šíři sleziny ve velmi velkém počtu rozděleny.

Začínají v jedné jediné cévě, jež je ve spojení se žaludkem a končí opět v jedné hlavní cévě, která má přímé spojení k srdci. Celé slezinové pletivo objímá jemná pokožka a tou probleskují komůrky a šňůrovité krevní cévy jako tmavočervené bradavičky. Protože slezina je nejvýš jemné pletivo, je nadto ještě obklopena tukovým pletivem, aby byla pro svou stálou třecí činnost dobře zajištěna. V mrtvém stavu vykazuje slezina silně změněný tvar, pročež jeho vyšetření nepřipouští žádné závěry o činnosti (tu selhává i rentgenový obraz). Přímé spojení sleziny se žaludkem a srdcem je zdůvodněno v tom, že z žaludku do krve přecházející šťávy do sebe přijímá, ve vlastní krev proměňuje a pak dále vede do srdce. U plnokrevného člověka se může snadno přihodit, že příliš přeplněná slezina nemůže všechnu krev odevzdat srdci a nahromaděná krev se vrátí zpět do žaludku, odtud se vyzvrací. Často se vyskytující zvracení krve pochází většinou od sleziny a jen zřídka z plic.

Když šťáva, vypadající jako bílek, přejde ze žaludku do sleziny, zůstane v těchto krevních žílách, podobným perlám na šňůře po určité údobí vězet a teprve s každým tepem postoupí o jednu perlu dále. Zároveň však každým tepem vznikne tření komor a sleziny. Tímto třením se naplňují tyto komůrky elektrickým ohněm, jenž se projevuje směrem k žaludeční krajině jako kladný a směrem ke krajině srdeční jako záporný. Proto jsou komůrky ke krajině žaludku spíš ostrohranné, kdežto v krajině směrem k srdci přecházejí spíš ve vejčité. Tímto elektrickým ohněm se komůrky přirozeně hned velmi rozšiřují, hned opět velmi stlačují. A ježto tyto komůrky jsou jak na hranách, tak i mezi sebou, jakož i také s každou takovou cévní kuličkou malými válečky ve spojení, tím se způsobuje, že šťávy v krevních cévách přicházejí vždy víc a více do malého kvašení. Tímto kvašením se vylučuje ještě velmi často v nich se vyskytující kysličník uhličitý a bývá pak komůrkami odevzdáván dílem žluči, dílem však také tuku. Zároveň vznikají tímto kvašením samé malé bublinky, které když přijdou pod vládu záporné elektřiny, více se smrští a přijmou podobu čočkovitou. Jako takové jsou pak právě touto zápornou elektřinou zpola naplněny, tím dostávají šafránově nažloutlou barvu a vstupují tedy již jako krev do srdeční komory, neboť krev není souvislá tekutina, ale je to kaše, skládající se z malých čoček která ve svých malých, na povrchu velmi hladkých a kluzkých čočkách přenáší a rozděluje zápornou elektřinu do celého těla. Tato elektřina pak také otepluje celý organizmus. A kde jsou pak tyto čočky poháněny velmi těsnými cévami, tam se rozpukávají a po tomto rozpuknutí se jejich obal stává tekutý a přechází do tak zvaných lymfatických (mízních) šťáv, zatím co se tímto rozpukáváním uvolněná elektrická látka jakožto éter, obsahující železo, upotřebuje k oživení nervů.

Játra a ledviny v lidském těle.

Jako slezina jsou i játra jednou z nejdůležitějších částí vnitřností. Jsou ve zvířecím a lidském těle odměšovacím ústrojím jedovatých látek, jež se nacházejí vedle oživujících látek v každé potravě. Každý člověk, všechna zvířata (teplokrevná) by byla po požití potravy tělesně usmrcena, kdyby jejich tělo nemělo orgán, přitahující k sobě všechny jedovaté substance, hlavně kyselinu uhličitou a kyanovodíkovou hořčinu a aby je částečně močovodem neodvádělo. Tuto činnost provádějí játra. Jejich stavba je podobná slezině, co se týká vnitřní stavby, ale tvarem se více podobají plicím. Podle toho se játra rovněž skládají z množství na sebe seřazených komůrek, které jako u sleziny se spojují – jen poněkud úžeji. Vedle těchto komůrek  procházejí napříč játra čtyři různé cévní rourky, které však nemají podobu rourek, probíhajících slezinou, ale jsou to jednostejné probíhající ústrojí, které jsou navzájem spojeny s ještě menšími průchodnými cévami, jimiž jsou všechny ústroje této části vnitřností ve vzájemném spojení.Část těchto cév vychází ze srdce a vede přiměřené množství krve do této části vnitřností, aby tu byla krev nasycena potřebným množstvím uhlíku a poměrně malou dávkou kyanovodíku, načež,pak takto nasycená je způsobilá uskutečnit trávení v cévách zažívacích a odtud dále tvořit také vnější kůži. K vnitřnímu použití není už tato krev použitelná, proto se také nemoci jater poznávají velmi snadno hlavně na vnější kůži. (Žloutenka).   D r u h ý  druh cév jde do jater ze žaludku. Tento druh cév přijímá všechny ony vodnaté substance, ve kterých se právě odvádí velmi zředěný kyanovodík, v játrech se  v náležitém poměru malými spojovacími cévami odevzdává krvi a ostatní část se odevzdává z jater ledvinami močovému měchýři, který to pak jako neužitečnou látku odstraňuje močovou rourou z těla.  T ř e t í  druh  vychází rovněž opět ze žaludku a  uvádí ve spojení zejména jeho sliznici se žlučníkem v játrech. Těmito cévami se odlučuje hlenovitá uhlíkatá nebo žlučovitá látka z jídel v žaludku a uchovává se z největší části ve žlučovém měchýři za tím účelem, kdyby člověk nebo zvíře vyvinuli  příliš,  málo této zažívací látky přijatými pokrmy v žaludku, aby pak játra musela ze své zásoby opět něco odevzdat zpět žaludku, neboť veškeré trávení záleží v jakémsi druhu kvašení, jehož jsou, jak známo, některé živiny více schopny než jiné.

Č t v r t ý  druh cév jsou malé větrné žíly, které, vycházejíce z plic, jsou vedeny v různých oklikách. Jimi se tvoří částečně žlučník a je udržován ve stále stejnoměrném napětí. Zároveň se těmito cévami přivádí do žluči stále náležité množství atmosférického vzduchu a jím tolik kyslíku, aby žluč nezačala kvasit a tímto kvašením nevytvořila pak v těle onu zhoubnou látku, z níž pocházejí hlavně všeliké záněty, revmatismy, dna a podobně. Proto je také pro lidi velmi špatné zdržovat se v takových místech, kde se místo oživujícího čistě atmosférického vzduchu vdechuje jen dusíkatý vzduch bez dostatku kyslíku. Akce a reakce těchto čtyř druhů cév se právě zase uskutečňuje jako u sleziny elektrickým fluidem, který vzniká v předem zmíněných komůrkách třením. Ale elektrický oheň jater je nejprve vzbuzován hlavně ohněm ve slezině.

Trojí činnost ledvin.

V lidském a zvířecím organismu je ledvina v trojím ohledu velmi pozoruhodným nástrojem života. Má tři podstatná a nadmíru důležitá určení, bez nichž by nemohl trvat vůbec zvířecí život a rozmnožování by bylo nemyslitelné a žádná živá bytost by nemohla dosáhnout tělesně radostného pocitu. Určitá veselost přichází z ledvin, pročež je o tomto orgánu mnohokrát i ve svatém Písmu zmínka. Ledvina má především ten úkol, aby přijímala z jater odváděnou, k životu nezpůsobilou vodu a absorbovala (vstřebávala) to co z této vody ještě prospívá životu a zcela neužitečnou část vody dopravovala do močového měchýře.

Vstřebávaná voda se přetváří v oplodňující semeno. Semeno je ovšem ještě přijato krví a vedeno ve zcela vlastní cévy, kde je pak jako kladně polární síla stejnou zápornou silou tak zvaných varlat podporována a uzpůsobována k plození.Toto je druhé určení ledviny. T ř e t í, ještě důležitější úkol této části záleží v tom, že ledvina je malými, spíš skrytými cévami ve velmi úzkém spojení se srdcem, plícemi, žaludkem, slezinou a játry a tedy – duchovně pozorováno – slouží dočasně duši k pobytu, nutnému právě při plození a proto tvoří v přirozeném životě určitou veselou náladu, kterou je třeba připsat ne tělu, ale duši a v ní činnému duchu. Ale tento slastný pocit se tělesně připravuje v ledvině, jejíž polštářový tvar se odpovídajícím způsobem vyjímá jako měkké sídlo pro duši. I při tak zvaném somnambulismu (teď nazývaným stavem transu) vstupuje duše většinou do této části vnitřností, která je gangliovými nervy v nejužším spojení s prsním důlkem, kteroužto krajinou pak duše slyší (slunečním pletivem) a může se i s vnějším světem spojovat.

Stavba ledviny má rovněž významnou podobnost se slezinou a játry, jen se od nich od nich podstatně odlišuje polštářovou podobou. Po obou stranách ledviny jsou jisté laloky, které jsou od sebe odděleny značným promáčknutím a bělavou tkání, a jako celek souvisí jen střední linií. Je rovněž bílým vazivem, kterým se táhnou hlavní vodní kanály a odevzdávají lalokům ušlechtilou semenní látku, kterou vstřebávají z přicházející vody z jater. V lalocích se tato šťáva stává elektřinou, v nich zplozenou, zralejší, jemnější a tekutější a jako taková je pak přijímána do jemných krevních cév ledviny, ve spojení s krví je semenná substance přiváděna k srdci,m odkud pak vlastními cévami přestupuje do zásobních komor, pro ni určených. Zde přijímá semenná látka pro své upotřebitelné určení z varlat stále potravu a získává tím pro plození nutnou schopnost.

 Převzato z:https://www.lorber.cz/prehled.html