Ernestína

Jedné ženě se zdálo, že na tržišti vešla do úplně nového stánku a k jejímu překvapení stál za pultem Bůh.
"Co prodáváte?" otázala se žena.
"Všechno, po čem touží Tvé srdce", odpověděl Bůh.
Žena nejprve nevěděla, má-li věřit vlastním uším, ale pak se rozhodla:
"Chtěla bych klidnou mysl, lásku a štěstí a moudrost a osvobození od strachu", osmělila se.
Pak se ale zarazila a rychle dodala:
"Nejen pro mne. Pro všechny lidi na zemi."
Bůh se pousmál a řekl:
"Myslím, že jsi mi dost dobře nerozuměla. My neprodáváme plody. Pouze semena."

Lidé se mě často ptají, odkud vím to, co nabízím. Většinou odpovídám stručně, že mě vyučil život, život okolo mne i ve mně.

A přivedl mě až k tomu, že mohu plně důvěřovat životu a jeho zákonům a mohu se dívat na život i na sebe jeho očima.

Co to znamená?
Jsem si vědoma toho, že si svůj život utvářím sama, a vím také, jak a čím. Poznala jsem, kdo jsem a co je smyslem života. Můj život je dnes velmi jednoduchý a zároveň nesmírně bohatý.
Smysl mu dává Láska a Pravda. Dnes je nevnímám jako ideály, či nějaké filozofické pojmy, ale jako svoji všednodenní skutečnost.

Abych mohla takto doopravdy žít, musela jsem nejdřív uzdravit sebe i svůj život, zbavit se strachů a omezení a vzít plně do svých rukou zodpovědnost za svůj svět.

Musela jsem, ostatně stejně jako každý člověk, hodně prožít a bylo to často velmi nepříjemné, těžké i bolavé. Učila jsem se přijímat i stanovovat hranice a mnohého jsem se musela vzdát.

Zažila jsem radost v manželství i zklamání z rozchodů. Prožila jsem štěstí matky při narození dětí, i tu největší bolest v srdci při ztrátě dospělé dcery.
Vím, jak chutná uzavřenost i lhostejnost, znám sílu bezmoci a pocitů selhání, poznala jsem i pozlátko úspěchu. Jako většina z nás.
Vše, co jsem prožila, mi jasně ukazovalo, jak všechno v životě souvisí na všech jeho úrovních. Život má řád, náhoda neexistuje, a vše, co se stane, má svůj hluboký smysl. Jeho zákonitosti pouze neumíme rozeznat, každý však máme možnosti a schopnosti se tomu naučit.

Jen vědět ale nestačí, vědění je potřeba převést do praxe. Teprve převedení světa informací a vědění do praxe každodennosti dalo mému životu hluboký smysl.

Nebudu popisovat jednotlivé epizody svého života – většinou na nich nebylo nic výjimečného. Nejdůležitější ale vždy bylo prohlubující se SEBE-UVĚDOMOVÁNÍ V SRDCI. To mě posouvalo dál.

Leccos jsem věděla a uměla už jako dítě. Vnímala jsem myšlenky lidí, viděla jejich aury - s myšlenkami a emocemi, jejich nemoci, věděla jsem, kdo a kdy zemře nebo co se mu přihodí a proč. Chodila jsem po ulici a vnímala to. Tehdy mě toto vnímání zatěžovalo a zlobilo, nemohla jsem s tím nic dělat, nemohla jsem těm lidem pomoci. Byla jsem bezmocná a sama, nikdo o tom nevěděl. Až jsem nakonec prosila své Vyšší Já, aby to přestalo a zavřelo se, dokud s takovými schopnostmi nebudu umět zacházet. Tak se do značné míry i stalo.

Měla jsem od dětství dílem i vhled do své minulosti. Věděla jsem, co jsem žila dříve, kde je moje „doma“ a proč jsem v této inkarnaci tady na Zemi. Viděla jsem tak trochu i do své budoucnosti – například za jakého muže se provdám, jak se bude jmenovat můj druhý manžel, co se stane mou prací, co mohu naplnit. Jen jsem nevěděla, jak. Mnohé se už dávno stalo, něco je jinak, leccos mě ještě čeká.

Mojí jedinou celoživotní jistotou a oporou byla vždy nezpochybnitelná vnitřní Pravda a Víra.

Nikdo mi ji nepředával, byla ve mně, rozmlouvala jsem s Vyšším Já a bylo to pro mě naprostou samozřejmostí. Byla jsem vychovávána sice s láskou, ale materialisticky a ve svém bezprostředním okolí jsem o tom neměla s kým mluvit. A tak jsem se rozhodla žít dva světy. Navenek jsem hrála roli, kterou mi přisoudila rodina a společnost. Tato role mě ale také, stejně jako kohokoli jiného, často pohlcovala. Důsledkem pak bylo, že jsem zapomínala naslouchat Moudrému vedení a natropila jsem v životě spoustu chyb a hloupostí. Ty největší v době, když jsem žila jen ego ve své hlavě
Svůj druhý svět - svoji opravdovou vnitřní realitu - jsem měla uzavřený v srdci. Tam jsem byla šťastná. Tohle dvojí žití mi vydrželo mnoho let.

Už od dětství jsem chtěla předávat lidem to, co vím a o čem jsem nejhlouběji vnitřně přesvědčena. Mnohé děti to znají, já si to uvědomila asi v šesti letech. Vůbec se mi ale nechtělo přijímat a žít naplno život „tam venku“. Byl pro mě příliš zatížen lidskou bolestí a obecně zlobou, kterou jsem tehdy nemohla změnit.
Byla jsem z toho dlouho obyčejně lidsky smutná. Radost a únik jsem později nacházela v taneční meditaci.

Jeden z nejdůležitějších zlomů v mém životě nastal, když mi bylo asi čtrnáct let. Měla jsem velkou touhu konečně umožnit své vnitřní síle se projevit, a pravdou je, že mě hodně vyzkoušela i pýcha. Mělo to však jeden háček – nevěděla jsem JAK.
Tehdy jsem si poprvé hluboko v nitru uvědomila, že bez prožívání běžného lidského života opravdu nenaplním svůj osud a vlastně nic nemám. Že jen tak mohu dospět k používání vnitřní pravdy a síly!

Šla jsem do toho, to je do života, i když velkým dílem se vzdorem a bez nadšení. Důsledkem vzdoru byly bolestivé potíže s páteří. V jedné velmi těžké chvíli se mi opět v lidské podobě zjevil andělský posel a zeptal se, zda stále věřím. Nemohla jsem lhát, odpověděla jsem „Ano“. S nádherným, uklidňujícím úsměvem mi podal medailon a vzápětí zase mizel - jen tak. Jeho dárek mi potom mnohokrát připomněl moji víru. Mám ho dodnes.

Další hluboké uvědomění souvisí s dobou, kdy jsem měla velmi vážný zdravotní problém. Lékaři mi nedávali žádnou naději. Věděla jsem, že mám před sebou tři měsíce života, věděla jsem, s čím můj problém souvisí, ale nic jsem neudělala.
Má Duše, mé Vyšší Já, promluvilo.
Bylo nad slunce jasnější, že pokud nezačnu používat svoji vnitřní pravdu otevřeně a poctivě, tak jsem promarnila tento život. V jediném záblesku jsem se uvnitř, v srdci, rozhodla pro změnu: normálně, běžně, jen tak – s chybami i bez chyb – žít, čemu věřím, stát se tou vírou, stát se tou pravdou. Trpělivě převádět do všedního života to, co cítím uvnitř, učit se to. Prostě to zkusím! Síla tohoto rozhodnutí byla obrovská a osvobozující. Současně se posílila opakovaná zkušenost - poznání, že největší duchovnost je v poctivém, obyčejném životě.

Poznávala jsem víc a víc, jak je důležité vždy něco změnit! Život je trvalým procesem změn. Přinesly zkušenosti a poznání, které s vděčností a mírem v srdci nabízím jako pomocnou ruku těm, kteří jsou také na své vlastní objevné cestě . . . . a vím také, že zkušenost prožitku je nepřenosná.

Pravdám života jsem se trpělivě otevírala prostřednictvím napojení na Vyšší Duchovní Bytost ve svém nitru. Je v podstatě jedno, jaké pojmenování použijeme - Nadjá, Vyšší Já, Božské Já ...? V dětství jsem měla pro rozhovory důvěrné, hravé oslovení, to mi vyhovovalo :o) Nikdo mě to neučil, nikdy jsem ani nechodila do kostela. Toto Vyšší Vědomí je mojí Vnitřní Skutečností i cestou.
Dnes jsem ve vděčnosti a jdu dál.

Objevujme své Vyšší Já, které se probouzí v nás a realizuje skrze nás. Poznávejme sami sebe, poznejme, kým skutečně Jsme a proč jsme tady.

A mějme na paměti, že vědět nestačí! Vědění se musí používat a žít . . . . :o)