Falešné představy o Bohu

Protože nemůžeme poznat Boha takového, jaký opravdu je, nelze se divit, že existuje spousta falešných představ o Bohu, které zkreslují náš pohled na Boha. Snad je to i vina některých „věřících“, že se objevují představy o Bohu, na něž nemůže přistoupit žádný myslící člověk. Mnoho lidí neodmítá Boha, ale jen to, o čem se domnívají, že to je Bůh. Narážejí na karikaturu. Bůh je však na našich představách o něm nezávislý. Když primitivní přírodní člověk začne pochybovat o svém dřevěném bůžkovi a nakonec na něj přestane věřit úplně, neznamená to, že žádný Bůh neexistuje, nýbrž jen že Bůh není ze dřeva.

Žádné slovo nepoužíváme tak lehkomyslně, jako slovo „bůh“. Co všechno jen bylo tímto jménem označeno a co všechno bylo vykonáno „ve jménu Božím“. „Věříme v Boha“, hlásá nápis na dolarových bankovkách. A němečtí vojáci nosívali na přezce nápis „Bůh s námi“. Někteří lidé se zdají tak dobře informováni o Bohu, jako by měli zřízenu „horkou linku do nebe“. Ve skutečnosti však „Boha nikdy nikdo neviděl“ (J 1,18).

Tak například existuje představa „milého dědečka s dlouhým vousem“, který trůní kdesi nad oblaky „v nebi“. Za touto představou stojí antický obraz světa, z něhož vychází také bible. Až dosud je slovo „nebe“ zmatečně používáno jak pro oblohu, tak pro boží sféru. Známý je výrok ruského kosmonauta J. Gagarina: „Pronikli jsme do vesmíru, ale boha jsme nikde nenašli.“ Bůh není vázán ani na konkrétní prostor, ani na konkrétní čas, protože není tělesný. „Nebe“ neoznačuje bydliště, ale stav. Nikde nestojí žádný „Boží trůn“, a už vůbec ne nad oblaky. Bůh je přítomen všude v tomto světě, avšak není součástí tohoto světa. Je v tomto světě, ale zůstává mimo fyzický řád. Ve všem žije a působí Bůh, proto může být ve všem také poznáván.

Obr. : lidová představa Boha

Jiní lidé se zase domnívají, že Bůh nikdy nesmí říci „ne“. Vidí v něm užitečného smluvního partnera, s nímž se dá dobře obchodovat, který je tu pro ně, aby vyslyšel každou modlitbu. Modlitba a její vyslyšení mají následovat za sebou jako u automatu. V tomto pojetí se z Boha stává prodloužená ruka člověka. Takové představy samozřejmě vedou ke zklamání. A následek: „Už nemohu věřit v Boha.“

Pro další lidi je Bůh jakýmsi „nebeským policistou“, který má bdít nad pořádkem ve světě. Když jako malé děti zlobili a náhodou zahřmělo, dospělí jim hrozili: „Bůh se zlobí.“ A teď – sami dospělí – vyčítají Bohu, že přes jeho všemocnost je ve světě nepořádek a nespravedlnost. A v některých z nich zůstal strach z Boha. Vnímají ho jako „účetního“, který s hrozivou přesností zaznamenává každičké lidské selhání, aby nás prozkoušel a na konci našeho života předložil účet. Jak malý a malicherný bůh!

Mnozí lidé se domnívají, že Bůh musí ustavičně korigovat běh světa, v krajním případě prostřednictvím zázraků. Zapomínají, že světu náleží určitá svébytnost a vnitřní zákonnost, kterou žádný „zázračný bůh“ nenarušuje, aby vyšel vstříc lidským přáním. Víme, že Bůh neshromažďuje bouřková mračna a nevrhá na lidi blesky, nýbrž že jde o přírodní pochody. Nesmíme z Boha dělat jakousi „záplatu“, kterou si vypomůžeme všude tam, kde člověk se svým myšlením dospěje na hranici (často jen přechodnou). Primitivní lidé uctívají samotné přírodní síly jako božstva. Moderní člověk tyto síly spoutává a do jisté míry ovládá. Proto se domnívá, že už nemůže věřit v Boha. Ve skutečnosti by si ho jen měl představit většího. Nesmíme Boha hledat uvnitř přírodních sil, ale za nimi, jako jejich poslední příčinu.

Obr. : matrixová představa Boha

Na druhou stranu není Bůh ani „zcela vzdálený“, vznešeně od světa odtažený. Není „hodinářem“, který jedním stvořitelským aktem uvedl do pohybu celý přírodní mechanismus a potom ponechal svět i lidi jejich osudu.

Jedna mladá dívka ztratila při neštěstí muže, kterého milovala. Zeptala se svého strýce, zda se Bůh o její lásku zajímá. Ten jí odpověděl, že Bůh má na práci jiné věci.... Na to dívka zareagovala: „Když se Bůh nezajímá o mě, pak se ani já už nezajímám o něj...“ (Ingmar Bergmann – Letní hry).

Ta dívka má pravdu. Bůh je v nitru každého jednotlivého člověka, setkáváme se s ním v každém momentu i v každém člověku. Je nejhlubším východiskem všech našich otázek a ve víře se nám ukazuje – jak později uvidíme – jako „náš otec“.

Souhrnně můžeme říci: čím menší a užší je obraz člověka o sobě samém i o vlastním světě, tím menší a užší bude také jeho představa o Bohu. Není divu, že pokrok přírodovědného poznání a vědeckých bádání takovýto obraz Boha zpochybní. Avšak takovéto otřesy jsou blahodárné, nutí nás k přezkoumání a rozšíření našich představ o Bohu. Pro moderního, vzdělaného člověka rozhodně není Bůh přebytečný – právě naopak: na pozadí tohoto vědění se Bůh stává větším.

Křesťané 2. století byli, jak píše jeden křesťanský spisovatel, v podezření z ateismu. Autor na to odpovídá: „Sami vyznáváme, že jsme ateisty – ateisty všemožných zdánlivých bohů“ (Justinian – Apologia prima). To je pro nás zajímavý poukaz na to, že již tehdy se křesťané zřetelně distancovali od tehdy běžných představ o bohu, a proto se dostali do podezření, že Boha odmítají úplně. Skrze křesťanské poselství byly skutečně z božského trůnu sesazeny přírodní síly.

Můžete popsat vaši vlastní představu o Bohu? Měnila se a vyvíjela během vašeho života? Nebo spíše vybledla? Co ve vašem životě obzvlášť ovlivnilo vaši představu o Bohu?

diskutujte zde: co-je-a-co-není-bůh-?

Související:

Co je a co není Bůh?

Lze Boha dokázat?

Trojjediný Bůh