J.Schmidt - Promluvy 2 (Čápova fusekle...)

19.04.2011 08:03

 

Čápova fusekle.

Tohle téma začíná větou z bible. „Kde se dva nebo tři sejdou v mém jménu, jsem uprostřed nich.“ Ono to opravdu nevypadá, že by tato věta jakkoliv navazovala na článek o magii, protože je přímo vytržena z evangelia, které je hlavním náboženským tématem. Přesto je to věta, která jak se může později ukázat, má mnohoznačný význam.

To s čím pracujeme, jsou tři části bytosti, chápané jako duše, duch a tělo. Mnohdy, právě když chceme pochopit, jaké okolnosti do našeho života zasahují, potřebujeme určitý okruh informací, které nám umožní sledovat nit událostí k jejich skutečným příčinám. Protože není cílem dát člověku radu, jak utéct před okolnostmi do kterých je uvězněn, ale jak tyto okolnosti změnit. Právě tohle je předmětem tohoto článku.

Nejprve zastavení u karmy. Tato záležitost se stala velmi módní a ve všech oblastech duchovna je vyzdvihována coby nejdůležitější příčina všech těžkostí. Pravda je, že to tak není a být nemůže. My karmu chápeme jako minulost, ale ona je pouze pohledem do zrcadla, které přesně odráží to, co jsme tady a teď. Nikoliv pouze minulost, ale vše čím jsme v přítomnosti. K tomu abychom toto pochopili, potřebujeme řadu informací, které prochází množstvím oblastí lidského vědění a formují tak představu která dokáže vyjádřit povahu dané reality. Zastavme se tedy alespoň u některých z nich.

Vcelku zásadní poznání, které je nutné pochopit, se týká toho, co chápeme jako stvoření. Protože právě tady se začíná náš omyl, který pak vnášíme do celé oblasti úvah o tom co je vesmír a co jsme my sami. Pokud se dokážete prokousat knihou Sefer Jecira, mnohé pochopení se vám usnadní, protože si sestavíte oblast příčin a následků podle toho, co je čím. Nejde tedy o blábolivou změť myšlenek reprodukující kdejakou informaci, kterou se nám podaří na své cestě sebrat.

Na samotném začátku jsme na cestě Prvotního Stvořitele. Tady nemluvíme o Bohu, se kterým spojujeme vlastní existenci. Jde o první úroveň, která tvoří princip, tedy jakousi inteligentní kulisu, nebo mřížku, na jejímž základě se celé stvoření realizuje. Nejedná se o bytost ale o systém. Prvotní Stvořitel vytvořil podstatu jsoucna, ale ne obsah jsoucna.

Pokud jako Bůh, stvoříte novou bytost, tak jak je to popsáno v Bibli, podle určitého záměru, vůbec nemůžete počítat s tím, že tato bytost půjde po vytčené cestě. Důvod je ten, že to co jste uhnětli, se v prvním okamžiku svého bytí stává součástí prvotní úrovně stvoření, tedy onoho inteligentního vzoru, který ji učiní individualitou uvnitř stávající reality, kterou tvoří vše čím je Stvořitel sám.

Když se podíváte na ony první tři úrovně, Ain, Ain Sof, Ain Sof Aur, potom můžete rozluštit část onoho tajemství, které si mnozí duchovní vůdci sice uchovávali jako tajné vědění, ale k obyčejným lidem jej nikdy nepustili. Důvod je, že by tím podřezali větev vlastního dogmatu. Nezapomínejte, že tu opět počítáme 1, 2, 3. Tedy Nic, Nekonečno, Nekonečné světlo. Bod, přímka, trojúhelník. Pod touto úrovní se nalézá slovo, což si při čtení Knihy Stvoření uvědomuje jen málo lidí. Tedy ono slovo, u kterého začíná Bible. A pod slovem tři živly. Vzduch, Voda ze Vzduchu a Oheň z vody. Když srovnáte úroveň pod slovem a nad ním, ledacos můžete pochopit.

Naše bytost připomíná onu známou matrjošku, která se skládá z vrstev poskládaných na sebe. Nejhustší a nejnižší vrstva je tělo, druhá je duch, třetí duše atd. Cokoliv je za úrovní duše chápeme jako Boha. Naše lidské vědomí pak jakoby prorůstá ze středu své existence směrem k oněm božským rovinám a právě podle dosažené úrovně prostupování se individualizuje. Je to proto, že obsahem vědomí je vždy pouze to, co je uvnitř a nikoliv to co je vně. Vědomí si je vědomo pouze toho, co je jeho součástí. Úplně stejně pak pracuje mysl, která do něj vkládá informace, které si chceme nebo máme uvědomit. Stejně tak, pouze v obráceném sledu, bychom se pak dívaly na proces stvoření, kdy se od oné božské roviny postupně propracováváme do nitra sebe sama a vytváříme individualizované myšlenkové formy.

Vzhledem k informacím, které v rámci jakési módní vlny publikují nejrůznější webové stránky, jako nové duchovní cesty, uvolníme něco více z onoho pohledu za kulisu iluze. Tentokrát to bude právě téma karmy. Co je tedy karma?

K tomu abychom pochopili, si musíme uvědomit, jak onen systém naší seberealizace pracuje. Naše mysl, je pouhý projektant, který vytváří určité cíle, které se snaží realizovat. Ale konstruktérem reality je podvědomí, protože právě ono, na základě všech atributů bytosti pomítá naše já jsem do vnímaného světa. Vlastně utváří samo to, co následně vnímá jako okolnosti života. Když pohlédnete na určitou skutečnost, už dopředu přesně víte, jak ji máte pojmenovat. Je to tak proto, že jde o součást vaší vlastní projekce. Bohužel je naše mysl nejen zdrojem určitých kvalit, ale také zdrojem záporných konstrukcí, které pokud by podvědomí realizovalo, stálo by nás to nejen vlastní existenci. Proto je mezi vědomou mysl a podvědomí vložena karmická vrstva, které úkolem je chybné vzorce zachytávat a pomocí zkušenosti napravovat. Všechny chybné vzory v této vrstvě uvíznou jako černobílý negativ a jsou promítány do naší existence jako životní okolnosti. Jejich následkem pak musíme neustále chybné konstrukce napravovat, protože jinak brání realizaci našeho vyššího záměru. K vyřešení problému docházíme tak, že na onen černobílý negativ promítneme pozitiv, čímž se vzor anuluje.

Karmická vrstva obsahuje nejen naše chybné vzorce, ale spolu s tím i to o čem se mluví jako o dědičném hříchu. Je to jakýsi základní vzor, potřebný pro nastoupení cesty k osvícení. Tedy k duchovní osvícenosti. Tento vzor je kolektivní záležitost a doposud platilo, že každá bytost, bez ohledu na její duchovní vyspělost, se rodí právě s tímto zatížením. Dědičným hříchem. Proto každá bytost, byť vysoce duchovně vyspělá, musela při příchodu na Zem, absolvovat ono kolečko utrpení, jako základní stupeň vnitřní očisty. A to přesto, že to již vůbec nepotřebovala. A právě tady se ukazuje význam Luďkova oznámení, protože samotným následkem tohoto kroku, sem mohou přicházet bytosti s veškerým duchovním potenciálem, jehož dosáhli. Jak ubohé je z tohoto pohledu tvrdit, že se jedná o práci nečisté magie, si každý může domyslet sám. A nejen to, protože během pár měsíců se ukáže, co skutečná duchovní cesta je a co není. Pět Tibeťanů to opravdu nezachrání.

Jak bylo řečeno, tak dědičný hřích byl kolektivní záležitost a jako takový nemohl být smazán počinem jednotlivce. Takže i když jedinec dosáhl vnitřní čistoty, jeho duchovní vzestup dosáhl jen na nejvyšší příčku celkové společenské úrovně. A navíc ani tak se oné vrstvy tvořené umělým vzorem nemohl zbavit. Následkem překonání této pomyslné nejvyšší příčky, bylo vždy vypadnutí z lidské roviny bití, protože ta nebyla schopná cokoliv vyššího akceptovat. Lidé dotyčného buď zabili, nebo on sám odešel do jiné úrovně existence. Toto omezení zaniklo a každý člověk, pokud bude duchovně pracovat, bude postupovat pouze v závislosti na svých schopnostech a úsilí. Nikoliv ve vleku ostatních bytostí. Vzniknou obrovské rozdíly mezi duchovní a materiální oblastí a opravdu nevím, co pak bude příroda, voda, brambory či cokoliv jiného oněm duchovním obrům vykládat. Už jen to, že nemají tušení o těchto informacích je poněkud zarážející a i to je důvod proč je pro veřejnost uvolňujeme. Je to jakási poslední nabídka spolupráce ve vztahu k tomu, co nastává.

Dva, tj., tělo a duch. Tři, to jsou tělo, duch, duše, jsou poutníci světem stvoření. Zdánlivě tu každý zastává vlastní princip, kterým se naše existování realizuje. Přesto na sebe navazují, protože duše utváří záměr, duch jeho formy a tělo nástroj. Pokud se tyto tři sejdou a sjednotí, potom dosáhneme prozření věcí božích. Abychom se však zorientovali ve všech vrstvách a rovinách, je vždy nutné pamatovat, že jsou obsaženy jedna v druhé, nikoliv vedle sebe. Dá se říct, že věc boží je náš primární záměr, který utváříme se svou živoucí podstatou. Na určité úrovni jsme si vědomi všech nutných zákonitostí existence, ačkoliv je z dané úrovně vědomí nemusíme vnímat.

Tato realita stejně jako naše mysl jsou zakřiveny, a díky svému tvaru způsobují, že se s nepatrným posunem neustále vracíme do stále stejného bodu. Toto není princip konstruktivního myšlení, ale ověřování. Ostatně to je právě důvod, proč se při všech diskuzích lidé dostávají do konfliktu. Nečekají odpověď, ale potvrzení. Jen málo si uvědomujeme, že víru, kterou vkládáme do otázky, zpětně nalézáme jako projevenou skutečnost. Nepostupujeme lineárně, ale cyklicky a to je podstata našeho světa. V určitém smyslu je tento princip nutný pro základní úroveň zvládnutí vztahů mezi příčinnou a následkem. Ovšem co se může stát, pokud si nejsme vědomi této skutečnosti, předvádí mnozí rádoby duchovní odborníci, kteří kontaktují vše od kaktusů, řek, planety, slunce až po asfaltové chodníky. Vždy je nutné pamatovat, že otisk, který jsme v realitě utvořili, byť jako otázku, vzápětí nacházíme jako otisk odpovědi. Je to prostě nesmysl, který však oni duchovní novátoři nemají jak objevit.

Ona složitá odpověď na otázku kdo jsem, začíná u duše. Ona je skutečný klenot v rámci stvoření. Má všechny atributy, které spojujeme s krásou, jedinečností, moudrostí atd. Ale nikoliv dokonalostí, protože v rámci pravé povahy stvoření dokonalost neexistuje. Existuje pouze soulad mezi záměrem a jeho uskutečněním. Vědomí je nekonečný proces identifikace sebe sama, na základě vytváření konstruktivních vzorů. Duch je právě taková konstrukce, která nevyjadřuje podstatu duše, ale podstatu záměru. Jde o to, že duše v rámci svého rozpoznávání, potřebuje zažívat stavy postavené na kontrastu protikladů, a proto pomocí uskutečněného ducha pouze zpracovává část sebe sama. Hmotné tělo je pak následkem povahy ducha ve vztahu k utvářené realitě. Ten princip je postavený na cíleném omezení plného rozsahu vědění, aby se energie vložená do události mohla koncentrovat právě v zamýšleném záměru. My jsme tedy onou cestou, kterou duše nejen zažívá sebe sama, ale díky které neustále roste.

Když se na sebe díváme, je nutné si uvědomit, že to co vidíme, nejsme my, ale cíl, jehož má být dosaženo. Toho nelze dosáhnout tak, že se v plném rozsahu duše staneme součástí určité reality, ale tak že vytvoříme formu, na kterou bude realita reagovat podle určitého vzoru. Lze to změnit, pokud si tento fakt plně uvědomíme. Ale protože my jsme ona duše, o kterou tu jde, je lépe pracovat s tím, co doopravdy chci, a nikoliv utíkat před sebou samým. Mnohdy slýcháme, že nevyužíváme svou intuici, ale pravdou je že s ní pracujeme neustále. Díky ní jsme schopni přítomnost definovat, protože ještě dřív nežli cokoliv zaznamenají naše smysly, vnímáme to na základě působení energie v určité vrstvě reality. Ta se prolíná podle určitých konceptů a vzorů, které na sebe nemusí vždy navazovat. Určitou vizi si tak do života přitahujeme a definujeme pomocí zkušenosti. Pokud by naše mysl neutvářela tento koncept, jednotlivé skutečnosti by se v našem okolí zjevovali a mizeli, podle aktuálního stavu vnímání. A to nejen věci, ale i lidé, zvířata, rostliny apod.

To je důvod, proč lze skočit do rozpálené pece, aniž nám oheň ublíží, nebo vlézt do jámy se lvy, kteří nás nevidí, nebo v nás vidí cokoliv jen ne kořist. Je dobré o těchto věcech přemýšlet.

Diskusní téma: J.Schmidt - Promluvy 2 (Čápova fusekle...)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

 

měření od: 12.1.2011

TOPlist