Jakob Lorber, „píšící slouha“ Boha.(Dodatek)

Ověřená sdělení podle písemných oznámení jedné současnice. Je mnoho pozoruhodných zpráv o Jakobu Lorberovi. Jejich pravdivost byla zjištěna více či méně. Mnohé z nich spadají do skutečně zázračného a nadpřirozeného. Zde chci uvést některé příběhy z Lorberova života, aby lidé viděli, jak dobrý Otec v nebi chrání Své, jak je řídí a vede. Lorber nešel životem osaměle a bezradostně, neboť měl přivržence z nejlepších rodin. Ti ho také v jeho božském psaní ochraňovali, hlídali, i přísně zkoušeli, což bylo zvláště dobré pro potomky. Neboť teď nesmí nikdo říci, že slova, která se stala význačnými díly, nejsou božského původu. Jeho nejlepší přátelé a věrní přivrženci byli pánové Dr. Justin Kerner, Dr. Ch.F. Zimpel - starosta Štýrského Hradce, Andreas Hüttenbrenner, a jeho bratr, hudební skladatel Anselm Hüttenbrenner, básník a štýrský stavovský tajemník Karel Bohumír rytíř Leitner, Dr. Antonín Kammerhuber, Leopold Cantil, lékárník v Hradci jako i mnozí jiní, mezi nimi i velmi vážená dáma, hradecká majitelka domu, paní Antonia Grossheimová, která mně osobně předala dále uvedené krátké příběhy. Výše zmínění byli u Lorbera ponejvíce při jeho psaní. Při tom ho přísně pozorovali, neboť zvláště paní Grossheimová nebyla lehkověrná, často sama přesně a přísně nahlížela do Lorberových zásuvek, skříni, zda tam nemá nějaké knihy nebo spisy. Ale neměl žádné pomocné zdroje.
Jediná kniha kterou měl stále po ruce, byla Bible. Když popsal sešit, často se to stalo uprostřed věty, některý přítel vzal s sebou sešit, aby si jej přečetl. Když písař druhý den použil dalšího sešitu, slovní znění začalo přesně tam, kde dřívější sešit skončil. A tak nebyla žádná věta narušena. Když Lorber plně popsal už více sešitů, dostal jistý Jan Busch, pozdější vydavatel a zakladatel současného Lorberova nakladatelství, zprávu o dílech, která Lorber napsal. Busch přijel, aby poznal Lorbera osobně, do Hradce. Už podle slyšeného a čteného věřil v pravost spisů. A když přišel do Hradce a vyptával se na Lorberův byt, tu si přede dveřmi Lorberova bytu klekl a modlil se a vzdychal. Lorber právě četl v Bibli a naslouchal. Když vzdychání nebralo konce, otevřel dveře a byl ovšem zcela překvapen, když před svými dveřmi viděl cizího muže klečet a vzdychat, a tázal se ho: "Co je to? Co to znamená? Vstaňte a řekněte mi, co tu děláte a chcete." Tu řekl Busch: "Jste svatý prorok Lorber? Který píše ta krásná slova?" Lorber skromně odvětil: "Lorber sice jsem, ale ne svatý." Pojďte dovnitř a pak můžeme nerušeně mluvit o slovech, a můžete být přítomen, až budu Pánem povolán ke psaní." Lorber mluvil-li a tázal-li se zvláště v rozrušení prvé slovo vykoktal, jinak ale nekoktal. Potom Lorber a Busch spolu dlouho a často rozprávěli. A Busch se nabídl, že dá jeho spisy tisknout a to také učinil. On byl tedy zakladatelem nyní v Bietigheimu stávajícího Lorberova nakladatelství a uchovávají se tam ještě původní Lorberovy spisy, které tam byly dopraveny později. Ale časem se přes všechnu opatrnost lidé dozvěděli, že Lorber píše tajemné věci a bylo mu vyhrožováno policií. Tu nyní opět zasáhla paní Grossheimová a pomohla. Sešity byly zabaleny do pytlů a schovány ve dřevníku tak dlouho, až řeči umlkly. Pak se zas sešity vrátily písaři. Lorber ovládal mistrně housle ve volné skladbě. Byl-li podnícen ke hře, tu se často přihodilo, že při tom dal volný průchod své lásce k Pánu, což se projevilo v zázračné houslové hře tak, že mu tekly po tvářích slzy a jeho obličej docela zářil. I posluchači byli dojati, že musili láskou a štěstím plakat.
Lorber nebyl docela chudým, neboť po otci zdědil 12 000 zlatých a to bylo tehdy velké bohatství. Ale brzy byl tohoto jmění zproštěn a byl pozemsky tak chudý, že neměl nikdy peníze. Své zděděné jmění půjčil svému bratrovi, aby se s ním už nikdy neshledal. A když si něco vydělal, tu měly jeho peníze u chudých rychlý obrat. Jednou měl v kapse 30 krejcarů, když šel za svým povoláním na večerní koncert. Tu ho potkal cestující tovaryš a prosil ho o přispění. Dal mu všechny své peníze. A když přišel domů, našel v krabičce opět 30 krejcarů. Jak často se přihodilo, že přišel k paní Grossheimové a pravil: "Milá Grossheimová, dnes jsem ještě nic nejedl." Tu rozdělala ihned oheň, uvařila mu polévku, aby měl něco teplého do žaludku a přidala mu k tomu taky chléb. Paní Grossheimová si dopisovala s panem Krapohlem, který dříve žil v J. Tím se dostala do písemného styku i s farářem z J. a ten ji chtěl poznat, podnícen jejím duševním věděním. Přišel do Hradce, vyhledal ji a jejím prostřednictvím poznal i Lorbera a také hradeckého izraelitu, který přicházel častěji ke Grossheimovým a jemuž také mnoho vyprávěla o Lorberových spisech.
Jednou se opět sešli u sestry Grossheimové všichni tři - totiž Lorber, pan farář a izraelita, a tu přišla řeč na diktované spisy a Lorber vyprávěl mnohé z nich. Tu řekl farář: "Muži, jste vyvoleným Boha, jste prorok." Také izraelita přisvědčil. Tu si všichni tři padli do náruče, objali se a stali se přáteli. Nyní musel Lorber vyprávět od počátku svého povolání až k současnosti. Všichni ronili slzy radosti a děkovali Pánu, že se našli, Izraelita měl srdce tak plné, že před svými spoluvěřícími nemohl mlčet. Ti ho proto nenáviděli, takže od nich odpadl. Pan farář byl později zpovědníkem světoznámé osobnosti. Jednou přišel k Lorberovi vznešený pán a vyčítal mu, že se vydává jako by byl ve styku s Pánem a dal mu jednu nebo dvě facky. Pak odešel. Po opuštění Lorbera šel do mlýna a tam mu byla utržena pravá ruka. Jindy přišel k Lorberovi muž a řekl posměšně: "Říkáte, že jste prorokem? Hned jdu a udám vás u policie." Odešel do Loupežnické ulice (dřívějšího sídla policie), ale na ulici byl raněn mrtvicí a byl hned mrtvý.
Jednou se Lorber také hádal s Pánem. Bylo to tak. Zima byla přede dveřmi a bylo už citelně chladno a Lorber neměl jako tak často, peníze na nákup dříví. Prsty měl docela ztuhlé. Tu řekl: "Pane, chceš-li abych měl psát, tak mi musíš také opatřit dříví, neboť v chladu nemohu psát." Odložil pero a nepsal. Tu někdo zabušil na dveře. Lorber otevřel, aby viděl, kdo to je. Venku stál sedlák a řekl: "Jste pan Lorber?" "Ano, jsem." "Dříví je tu." "Jaké dříví?" To, co sem mám přivézt. Kam je mám složit?" "Žádné jsem neobjednal." "Nu, jste-li pan Lorber, jak je psáno na lístku, pak sem dříví patří a nechcete-li je, odvezu je zas domů." Lorber se podíval na lístek a poněvadž adresa byla správná, řekl: "Nu, ve jménu Božím dříví složte." Lorber mu řekl, kde je má složit a měl pak dříví na zimu, takže mohl psát. Dotazoval se a dozvěděl se, že mu dříví poslal přítel a příznivec rytíř Leitner.
Teď ještě Lorberův dopis jmenovanému Janu Buschovi z roku 1855, který dává výmluvné vysvětlení o Lorberově duchovním životě. Podle obchodních sdělení podává Pán slovo a diktuje rukou Lorberovou: "Můj milý příteli, hledáš Mě, protože Mě miluješ. A je ti proto snadné poslouchat Můj příkaz lásky živě působivý. Viz. Lidé vynalézali všelicos a také vaří všelicos. A lidé, kteří toho velmi mnoho vynašli nevěří nakonec už vůbec ničemu, jen tomu, co sami vynašli a jak by měli z toho co největší zisk. To jsou děti světa, které jsou v mnohém často chytřejší než děti světla. Ale Svým pravým dětem srdce, dávám přece docela jiné věci. O čem chytrým světským dětem nepřijde nikdy nic do jejich zkažené mysli. Viz, Můj sluha (Lorber) je z lásky ke Mně chudý. Mohl by být velmi bohatý, neboť má také Mou milostí jako hudební umělec k tomu nejlepší schopnosti. Ale on odmítl postavení a velmi výhodné návrhy, všechno z velké lásky ke Mně. A Když má v penězích dva zlaté, spokojí se se 40 krejcary a zlatku a šedesát krejcarů rozdělí chudým. Ale proto jsem mu taky otevřel všechny poklady nebí. Zná sebevzdálenější hvězdu jako tuto Zemi. Může se na ni dívat a jí se obdivovat podle libosti, ale on se o to málo stará, protože Já jediný jsem mu vše ve všem. A viz, to je jedině správná cesta k Mému srdci. Bohatý mládenec v evangeliu od dětství rád zachovával zákon a měl jím mít i věčný život. Ale zdálo se mu, že by jej ještě neměl. Proto přišel ke Mně a ptal se, co má činit, aby dosáhl věčného života. A pravil jsem: "Zachovávej přikázání." Ale on odpověděl, že tak činí od dětství. Nato jsem pravil: "Chceš-li více, prodej své statky, výtěžek rozdej chudým, pak přijď a následuj Mne, poklady nebe ti budou po ruce."
Viz, to ale teď říkám každému: "Kdo chce ode Mne mít mnoho, musí Mně taky mnoho obětovat, ale kdo chce mít všechno, totiž Mě samého, musí Mně taky vše obětovat, abychom jedno byli." Ale ty jsi Mi už mnoho obětoval a máš proto i mnoho dostat. Ale čistá nezištná láska je přede Mnou to nejvyšší. Toto málo, příteli, pro tvou útěchu. AMEN."

Ó příteli, na tato slova musím umlknout.