Kdy je teď aneb o budoucnosti

Povězme si o jednom experimentu, který se uskutečnil v roce 1976. Doktor Kornhuber tehdy požádal několik dobrovolníků, aby se nechali napojit na EEG elektrody, které jim budou měřit mozkovou aktivitu. Potom je požádal, aby neočekávaně ohnuli ukazováček na pravé ruce a aby to zopakovali libovolně několikrát za sebou. Chtěl změřit,   jak rychle došlo od vnitřního rozhodnutí pohnout prstem ke skutečnému pohybu prstu. Výsledky byly nečekané.
Kornhuber totiž očekával, že zjistí výrazné maximum v elektrické aktivitě v momentě, kdy došlo k vědomému rozhodnutí ohnout prst, přičemž by od toho bodu začal měřit svůj experiment. Zjistil však něco pozoruhodného.
Při tomto pokusu vzniká postupné zvyšování elektrického potenciálu po dobu celé vteřiny, někdy dokonce až o jednu a půl sekundy dříve, než se prstem opravdu pohne. Zdá se tedy, že proces od vědomého rozhodnutí něco udělat do jeho uskutečnění trvá ve skutečnosti více než sekundu! Ještě víc udivující je fakt, že dobrovolníci, podrobeni tomuto experimentu netušili o tomto zpoždění a věřili, že jednají spontánně a okamžitě.
Takže co se vlastně stalo? Mohl mozek nějak "vědět", že dojde k rozhodnutí ohnout prst a začal se na to dopředu připravovat?
Tento experiment nezískal velkou pozornost, dokud doktor Libe v roce 1979 neuskutečnil další experiment, při kterém vznikly otázky o našem vědomém vnímání času a pojmu "teď".
Libe testoval lidí, kteří se měli podrobit operaci mozku z důvodů nesouvisejících s experimentem a dali souhlas k přiložení elektrod na určité body v somatosenzorické kůře mozku. Sledoval elektrickou aktivitu během dráždění pokožky dobrovolníků. K jeho překvapení trvalo přibližně půl sekundy, než subjekty pocítili stimulaci. Další experimenty ukázaly, že stejné zpoždění, zhruba půl sekundy, nastalo, než si senzorické vstupy uvědomili.
Tyto výsledky mají obrovský význam. Vše, co o vnějším světě vnímáme jako "teď" - zvuky, obrazy, pocity, je vlastně ve zpoždění. Vše, co si myslíte, že se právě odehrává, se ve skutečnosti již stalo zhruba před půl sekundou!
Jak je to možné? Jak tedy řídíte auta, jako chytáme míček, jako zabíjíme mouchy a jak píšeme zda kreslíme, když je to všechno opožděné? Očividně je odpovědí to, že jsme se naučili kompenzovat tuto odchylku plánem si svého chování do budoucnosti, která je skutečným "teď".
Těžko pochopitelné? Tak čtěte dál, bude to ještě lepší.
Marilyn Schlitz napojila dobrovolníky na několik monitorů, které se podobaly detektoru lži, aby změřil jejich tlukot srdce, pocení a jiné nervové činnosti. Pak je usadila před obrazovku počítače a nechala je dívat na kolekci počítačem náhodně seřazených obrázků. Tyto obrázky byly označeny buď jako "neutrální" (nudné) nebo "emocionální" (erotické nebo morbidní). Jak se očekávalo, subjekty vykazovaly fyzické a mentální vzrušení při "emocionálních" obrázcích a slabší reakci při "neutrálních" obrázcích. Jenže jak experiment pokračoval, odhalil něco pozoruhodné.
Výzkumníci si všimli, že většina lidí začala podvědomě reagovat na "emocionální" obrázky a celých 5 vteřin dříve než je počítač vybral! Na "neutrální" obrázky nereagovali. Tento výsledek byl z hlediska statistiky pozoruhodný (p = 0.00003) a mnoho krát opakovaný. Výrazně naznačuje, že subjekty dokážou vnímat budoucnost.
Další studii zveřejněnou v časopise alternativní a doplňkové medicíny (Journal of Alternative and Complementary Medicine), popsal psychofyziolog Rollin McCraty a jeho kolegové z Institutu Heartmath v Boulder Creeku v Kalifornii. McCratyho skupina simultánně měřila vodivost kůže, puls srdce a bioelektrickou aktivitu mozku před, během a po tom, co si 26 účastníků prohlédlo emocionálně laděné či neutrální obrázky. Zjistili, že jak na srdci (p <0.001) tak i na mozku (p <0.05) došlo k reakci přibližně 5 sekund před budoucím emocionálním stimulem a k jejich překvapení, srdce reagovalo ještě dříve než mozek. Pozorovali také, že ve zpracování budoucí informace existují významné rozdíly mezi pohlavími (ženy byly v průměru lepší než muži). Jejich závěrem bylo: "Naše zjištění poukazují na to, že intuitivní vnímání není samostatná funkce vyvolávaná jednou částí nebo systémem těla samotného. Spíše se zdá, že intuice může ve skutečnosti být systémovým procesem, který při zpracování a dekódování intuitivních informací využívá při nejmenším srdce a mozek společně." Zdůraznili, že" fakt, že je do vnímání budoucích externích událostí zapojeno i srdce, je překvapivý, dokonce šokující výsledek, hlavně z hlediska klasického pohledu, který připisuje mozku exkluzivní roli při vnímání."
Zdroj: https://www.viewzone.com/future