Kopí osudu

Tajemství Longinova kopí aneb Kopí osudu
V potemnělá expozice "říšských regálií" v klenotnici Schatzkammer vídeňského Hofburgu leží v jedné z vitrín, hned vedle říšského kříže, na sametové podložce kopí římského centuriona Longina, kterým měl podle Janova evangelia propíchnout Ježíšův bok. Kopí, o kterém se říká, že "měnilo" světové dějiny. Legenda praví : Ten, kdo je vlastníkem kopí a je srozuměn s jeho mocí, má ve svých rukou osud tohoto světa k jeho dobru či zlu. Zastavme se před tímto posvátným předmětem a přemýšlíme, co všechno muselo jít hlavou jeho poslednímu oficielnímu držiteli, když tu stával dlouhé hodiny a snil své sny o moci. Tou osobou byl Adolf Hitler.
Gaius Cassius, který vykonal vojácký čin ze soucitu, aby ochránil tělo Ježíše Krista, se stal známý pod jménem Longinus Kopiník. Když přestoupil ke křesťanství, prvotní křesťanská komunita v Jeruzalémě ho začala uctívat jako velkého hrdinu a svatého a jako předního svědka prolití krve podle Nové smlouvy se i kopí stalo symbolem. Bylo řečeno, že v jistém okamžiku měl v rukou osud celého lidstva. Longinovo kopí se stalo jedním z největších pokladů křesťanství a o této zbrani vznikla ojedinělá legenda, jejíž součástí se ve 12. století stal i jeden hřeb z kříže Krista.
Longinovo kopí zůstalo jako symbol římské legie. Mnoho legionářů přestoupilo tajně na křesťanství. V té době bylo mnoho křesťanů pronásledováno a posléze umučeno a zabito. Mauritius, velitel thébské legie, svíral kopí do posledního dechu, když ho římský tyran Maximianus dal umučit za svoji víru v Krista a odmítal se klanět pohanským bohům Říma. Thébská legie byla na Diokleciánův rozkaz pod záminkou vylákána z Egypta, aby se zúčastnila soustředění římských armád u Le Valais r. 285, kde se konala velká pohanská slavnost. Zde byl zajat a umučen Mauritius pro svoji víru. Veteráni thébské legie se inspirovali jeho smrtí. Jejich postoj ke křesťanství nedokázala změnit ani poprava každého desátého muže. Celkem 6 666 legionářů odevzdalo zbraně a položilo život za křesťanství. Maximianus zmasakroval tak celou legii jako oběť nabídnutou pohanským bohům a tato poprava se stala nejděsivějším rituálem v dějinách starověkého světa. Mučednictví thébské legie učinilo pohanský svět zranitelnějším a připravilo tak snadnější cestu pro Konstantina Velikého a pro příklon římského impéria ke křesťanství.
Konstantin Veliký prohlašoval, že byl veden prozřetelností, když nesl Longinovo kopí ve světodějné bitvě u Milrijského mostu nedaleko Říma. Tato bitva vyřešila otázku vlády v římské říši a vedla přímo k prohlášení křesťanství za oficiální náboženství státu r. 325, za pomoci prvního papeže Silvestra I.
Kopí hrálo význačnou roli ve staletích postupného úpadku římského impéria, a to jak při obraně proti invazi ze severu a východu, tak při získávání barbarů pro novou víru a pro věc Říma. Po generace přecházelo kopí z jedněch rukou do druhých. Muži jako Theodosin, jenž s jeho pomocí pokořil Góty r. 385, Alerich Smělý, který vydrancoval Řím r. 410, Aetius a Vizigót Theodorech, ti kolem kopí sešikovali Galii, rozdrtili hordy barbarů na Katalaunských polích a obrátili na útěk divokého Huna Attilu r. 452.
Justián, který dobyl nazpět území bývalé Římské říše a lidu dal „občanský zákoník“, spojil se svým kopím důvěru ve svůj velký osud. Nechal zavřít athénskou školu a řečtí učenci museli do exilu. Bylo to osudné rozhodnutí, neboť středověkou Evropu připravilo o řecké myšlení, mytologii a umění a dalo ji onu zvláštní kvalitu temna a předsudků, které až po tisíci letech protrhla italská renesance.
V 8. a 9. století kopí nadále zůstávalo osou historického procesu. Kopí se stalo skutečnou zbraní v rukou franského majordoma Karla Martela, když u Poitiers vedl své vojsko k vítězství nad početnými silami Arabů r. 732.
Karel Veliký, první císař Svaté říše římské, který byl korunován papežem Lvem III. v Římě r. 800 založil celou dynastii na vlastnictví kopí s jeho legendou o dějinném osudu. Karel Veliký dosáhl s kopím 47 vítězných válečných tažení.
Pět saských císařů vystřídalo Karlovce v držení tohoto symbolu moci. Byli to muži jako Jindřich I. Ptáčník, který porazil loupeživé Maďary u řeky Unstruty, Ota Veliký, který také porazil Maďary u řeky Lechu nedaleko Vídně. Patřil sem také Fridrich Barbarossa (1122-1190), který dobil celou Itálii, vedl útok na Vatikán a papeže zahnal do exilu. V Benátkách před papežem opět poklekl, aby se omluvil. Také nechal opravit Longinovo kopí, jednalo se o zlomený list a vložil do něj jeden z hřebů, jimiž byl Kristus přibit na kříž. Kopí opatroval za jeho vlády řád teutonských rytířů, kteří jej střežili v podzemí norimberského hradu. Po smrti Barbarossy nastupuje jeho vnuk Fridrich II. Hohenštaufský (1194-1250), rytíř a poeta, milovník umění, moc kopí soustředil na křižácké výpravy. Longinovo kopí bylo podnětem k založení Řádu německých rytířů.
Ve 13. století přinesl kopí z Konstantinopole do Paříže francouzský král Ludvík Svatý z křížové výpravy, upoutalo i zájem dominikánského scholastika Tomáše Akvinského. Kopí se pomocí templářů zpět navrátilo do podzemí německého norimberského hradu k rukám řádu teutonských rytířů.
Longinovo kopí se určitý čas nacházelo i na území Čech. Za vlády Karla IV., který byl údajně posledním templářským rytířem Svatého Grálu, k nám bylo přivezeno a to s celým říšským pokladem, 21. 3. r. 1350 z Mnichova jako předzvěst korunovace Karla IV. císařem římským. Veškerý poklad byl uložen nejprve v chrámu sv. Víta a po dokončení Karlštejna (1365-1367) byly přemístěny klenoty do této, v té době nedobytné, pokladnice. O tom, že Karel IV. choval
říšské klenoty a svaté relikvie ve velké úctě svědčí i to, že požádal papeže Innocenta VI. o ustavení svátku katolické církve, jenž se světí v pátek po velikonoční neděli na památku Longinova kopí. Papež Karlovi vyhověl a r. 1354 ustanovil „Lanceae et elavorum Domini“, „Den svatého kopí a hřebů Páně“ a to pro Čechy a Německo. V r. 1414 opouští kopí i říšský poklad naše území. Král Zikmund jej dává převést zpět do Německa. V Německu je uloženo opět v Norimberku. Když Napoleonova armáda obsadila jižní Německo, bylo Longinovo kopí odvezeno jako válečná kořist a na příkaz Napoleona uloženo v císařské klenotnici ve Vídni a odtud později přeneseno do muzea.
Posledním držitelem Longinova kopí se stal Adolf Hitler. Mocenské vize, že je „předurčen“ se odehrály již v jeho 15 letech.
Od té doby usilovně a vytrvale pracoval na jejich uskutečnění. Byl samotář a nebyl schopen najít si přátele. Dlouhé hodiny trávil ve vídeňské dvorské knihovně, kde studoval severskou a germánskou mytologii, německé dějiny, literaturu a filozofii. V pozadí Hitlerova vývoje se rýsuje několik osob, které výrazně ovlivnily jeho názory a vývoj. Jednou z postav je knihkupec Ernest Pretzche, člen okultní lóže – jejich činnost po svém odhalení otřásla obyvateli celé Vídně. Tento muž Hitlerovi doporučoval literaturu (četl hlavně Nietzcheho úvahy proti církvi, astrologii, okultní texty, apod.), poskytoval mu finanční pomoc a duchovně ho vedl. Byl náruživým vyznavačem árijské rasy a zasvěcencem černé magie.
Hitler byl nejvíce udiven ve vídeňském muzeu, kde spatřil poprvé Longinovo kopí r. 1909 a na základě tohoto zjištění se vrhl do studia záznamů o kopí a všeho o Svatém Grálu. V jeho hledání Svatého Grálu mu pomáhal profesor Walter Johanes Stein, který během několika let poznal Hitlera i okultismus, nakonec musel r. 1933 emigrovat do Británie, kde se stal poradcem ve věcech proti Hitlerovi a jeho okultismu, Winstona Churchilla.
Když Hitler studoval legendu o Svatém Grálu, vytvořil si své vlastní schéma významu tohoto mýtu, které v žádném případě
neodpovídá klasickému výkladu tohoto symbolu. V pozdější době podnikl výpravu, jejímž cílem bylo znovu objevit Grál. Jeho úsilí bylo, zřejmě marné. Pod vlivem Pertzcheho dosahoval Hitler transcendentního vědomí pomocí drogy, magického peyotlu, vnikl do praktik „černé magie“ a cestou nejrychlejší zkratky dosáhl nejvyššího vědění magie. Touto cestou postupovali později vysocí důstojníci SS.
Zde se Hitler setkává s Ditrichem Eckhartem, který prohlubuje jeho znalosti v oblasti rituální magie.
Po sjednocení s Rakouskem nechal Hitler celý říšský poklad převést do Německa. Stejně tak i Longinovo kopí. Celá tato
transakce proběhla 13. 10. r. 1938 pod rouškou zvláštního zákona, ve kterém Hitler proklamoval historický nárok Německa na Habsburský poklad, který více než století spočíval ve vídeňské klenotnici. Poklad byl odvezen z Rakouska a vystaven v kostele sv. Kateřiny (ze 13. století) v Norimberku. Kostel sloužil jako muzeum dobitých relikvií a pokladů Německa. Norimberk byl v té době pokládán za „Mekku“ nacismu. Hitler zde pořádal každoroční sraz nacistické strany, který nazýval „slavnosti krve“, kde míval veliké projevy k německému národu.
Hitler a jeho přívrženci se mylně domnívali, že Longinovo kopí je posvátným kopím Germánů, jímž byl ozbrojen legendární
král Vóden (Ódin), jak o tom vyprávějí staré nordické báje. Proto věřili v jeho moc a sílu nad světem. Britové po prvním náletu na Norimberk poškodili střechu kostela sv. Kateřiny a tak byly poklady a relikvie přemístěny na hrad Wewelsburg, který byl centrem jejich Černého řádu. Vše bylo uloženo v původním podzemí hradu, asi 300 m pod zemí, které nechali Němci rozšířit, zmodernizovat klimatizací a osvětlením. S pokladem zde byl i trezor zhotovený K. E. Haushofferem, ve kterém byl uložen pergamen s popisem použití síly kopí a jeho axaltace v runovém písmu. Dozorcem (kustodem) kopí byl ustanoven Reinhardt Hendrich, který měl být jako jediný poučen samotnými Temnými Mistry o vlastnostech této zbraně a způsobu jak ovládnout a využít jeho síly.
Podle vzoru templářů sestavil H. Himmler „Kruh třinácti rytířů svatého kopí“ a stal se jeho Velkým Mistrem a komturem.
Když se zhroutil odpor Německa a blížila se porážka nacistů, rozhodl Kruh 13 relikvie ukrýt před nepřítelem. Relikvie byly s částí pokladu označeny jako Valkure II. a uloženy do 6 bronzových, olovem utěsněných trezorů a ty byly odvezeny 19.února 1945 do Antarktidy ponorkou U 530, která vyplula z Kielu pod vedením kapitána Otto Wermoutta. Ponorka náklad vylodila v podzemním areálu Země královny Maud (čti následující článek níže) a 10. července 1945 se vzdala v argentinském přístavu Mar del Plata. Longinovo kopí a část pokladu zůstala v Norimberku v podzemním bunkru, který náhodně vypátrali Američané tajným vchodem v Kovářově uličce 30. dubna r. 1945. Velmi je zajímal poklad a o kopí osudu se vůbec nezajímali až na generála Pattona. Tento muž měl rád historii a byl duší spíše rytíř nežli voják, a také znal legendu o Longinově kopí.
V té době již Spojené státy disponovaly atomovou bombou a očekávalo se, že svržením těchto zbraní bude ukončena válka na Východě. Rakouská vláda žádala americkou vojenskou správu v Německu o doručení regálií Svaté říše římské zpět do Vídně. Němci však usilovali o to, aby poklad zůstal na jejich území a poukazovali na fakt, že regálie se dostaly do držení Habsburků a následně do Rakouské republiky nezákonným aktem síly. Konečné rozhodnutí přišlo od generála Dwighta Eisenhowera, velitele spojeneckých vojsk v Evropě. Bylo nařízeno vrátit klenoty do Rakouska, což se také stalo 4. ledna r. 1946. O dva dny později předal generál Mark Clark říšské klenoty a relikvie vídeňskému starostovi.
Dnes je Longinovo kopí, zvané také Mauritiovo, vystaveno v klenotnici Schatzkammer v Hofburgu. Kopí se sestává ze dvou částí, které drží pohromadě stříbrná tulejka. Do čepele byl vložen hřeb z Kristova kříže a je upevněn zlatými, stříbrnými a měděnými drátky. Ve spodní části ostří jsou vyražené zlaté kříže.
Zdroj:Trevor Ravenscroft "Kopí osudu",Poutník 2009