MY Z ATLANTIDY - Svědectví z dávných časů - Vznášející se lodě a létající lidé

Meretin návrat ke hvězdám

Paní Merete Matternová, pokud jsem vám správně rozuměl, narazila jste při nejdůležitějších setkáních v dosavadním životě na někdejší spoluobyvatele Atlantidy, kteří ve své nynější činnosti prakticky pokračovali v tehdy nedokončené práci. Ekologové, architekti, politikové - všichni se snaží napravit nesprávné vývojové tendence. Zjednala vám zmíněná reinkarnační terapie v tomto ohledu jasno ?

Než jsem dospěla takhle daleko, dlouho jsem hledala. Navštívila jsem několik parapsychologů, protože jsem nechtěla, aby reinkarnační terapeut vnášel do mého ošetřování vlastní fantazii. Existuje totiž obrovské nebezpečí, že v okamžiku, kdy je člověk naprosto upřímný, je vlastně manipulován terapeutovou představou. Vytvořila jsem nejprve celou pracovní skupinu psychologů, parapsychologů a sociologů, abych společně s nimi navrhla odpovídající strategii "odstínění". Později jsem objevila zajímavého muže, syna jednoho švédského diplomata, který vyrostl v Tibetu a Nepálu, studoval fyziku a lékařství a kromě toho byl vzděláním psycholog a parapsycholog. Okamžitě mi bylo jasné, že právě tohle je osobnost dostatečně odolná vůči svodům ezoteriky, tedy s dostatečnou mírou objektivity, vlastního odstupu a citu, aby mohl provádět složitou hypnotickou regresi. Regresní seance byly to nejúžasnější, co jsem kdy v životě prožila. Během prvních hodin terapie, jež se mimochodem odehrávala za plného denního vědomí, nikoli ve stavu vytržení, jsem se pořád dostávala do budoucnosti. Jsem utopicky založený člověk a zdá se, že jsem skutečně bytostně spojená s několika souhvězdími ve vesmíru, která jsou mnohem vyvinutější než my, a já jsem se tam neustále objevovala. Tam je totiž má vesmírná vlast. Je to moje budoucnost a zároveň i minulost. Odsud pocházím. Jsem podle všeho opravdu bytost, jež tam žila a na Zemi je pověřena splněním úkolu. Bylo pro mě nesmírně těžké zakotvit. Pokaždé když terapeut prohlásil, že se nyní odebereme do minulosti, jsem skončila v budoucnosti, která by la do jisté míry i mou minulostí. Čas je skutečně jen iluze.

Stále se také tvrdí, že ryzí duch - tedy v mezitělesném stavu existuje ve stavu nezávislém na času a prostoru, v němž se všechno děje současně. Tedy počátek i konec světa v téže sekundě. Na naší úrovni vědomí si to můžeme jen těžko představit. Jak jste se však ještě dostávala do Atlantidy?

Podrobila jsem se určitému druhu vodní meditace a najednou mi svitlo: Možná že jsem nyní na Zemi. Začalo to jako ve snu. Přistála jsem na moři s bílou pěnou. Na břehu jsem viděla nádhernou hornatou krajinu, jež zářila pestrými barvami. Bílá přecházela do rezavě hnědé a ta se zase rozplývala v černé. Vypadalo to jako vulkány, ale neznám žádné pohoří na Zemi, které by takhle vypadalo. Vznášela jsem se těsně nad zemí a přesně věděla, že se v té chvíli skládám z čisté energie.

Ještě jednou to zopakujme: Při uvedených regresích jste nebyla ve stavu hypnózy ani vytržení, nýbrž jste takřikajíc vědomě prožívala to, co se kdysi stalo. Nebyla to tedy reinkarnační vzpomínka, protože jste se nevtělila, to znamená nenarodila v určitém těle ...

Všimla jsem si ale, že jsem při příchodu na Zemi proměnila čistou energii v jakýsi druh astrálního těla, jež se přizpůsobilo fyzikálním zákonům této planety. Neměla jsem kosti ani svaly, ale přesto jsem se vyznačovala humanoidní postavou. I když vám to bude znít sebepodivněji, na mých nohou byl velmi jemně konstruovaný pohonný systém. Zahleďte se někdy na staré fresky a postavy starořeckého panteonu. Mnohé jsou znázorněny s malými křídly na patách. To není nic jiného než systém energie. Předpokládám, že v nadcházejícím tisíciletí budeme všichni klouzat nad zemí, protože zmíněná konstrukce zesílí naši auru. Pak přece existují elektromagnetické vlny, probíhající asi šedesát centimetrů nad zemským povrchem a pokrývající jako svého druhu neviditelná síť celou planetu. Už nyní existují inženýři, kteří vyvíjejí dopravní prostředky, jež využívají klouzavého pohybu přesně na této frekvenční úrovni.

V jiných výpovědích o Atlantidě se neustále hovoří o energii krystalů, o obrovských energetických centrech kolem zeměkoule, jejichž posláním je sloužit jako transformační stanice podobné sítě. Můžete to uvést do nějaké souvislosti se svými vizemi?

Je to přesně tak. Využívala jsem uvedený energetický systém k pohybu. Ta malá křídla jsem si mohla takříkajíc připnout nebo odepnout. Bylo zvláštní, že jsem tehdy už nebyla transparentní bytost. Musela to tedy být střední fáze vývoje Atlantidy. Byla jsem mnohem větší než nyní a opravdu jsem byla mužem, nikoli však obrem. Měla jsem průhlednější tělo a nesmírně lehce jsem se pohybovala hadovitými pohyby, jako kdybych měla kostru spojenou klouby z kuličkových ložisek. Proto dnes tak ráda tančím.

Asi ve sto třiceti západoevropských jeskyních, například v Lascaux, Niaux, Rouffignaku nebo El Castillu, se nacházejí nádherné malby, které prokazatelně vznikly před deseti až patnácti tisíci lety a zobrazují elegantní, velké a štthlě lidské bytosti. Můžete tam vidět i lovecké scény a hovoří se o kouzlu, jež se použivalo k úspěšnému lovu ptáků, buvolů nebo jelenů. Divoká zvěř se měla stát vlastnictvím lovce ještě dříve, než vystřelený šíp zasáhl svůj cíl? Je to pozůstatek z Atlantidy?

Lidé v těchto jeskyních byli potomci zaniklé atlantské civilizace a malovali své vzpomínky na slavnou dobu. Nebyli to příbuzní neandertálců, kteří se souběžně vyvíjeli na původním evropském kontinentě. Teprve mnohem později došlo k asimilaci s lidmi doby kamenné, a tím k počátku nové kulturní epochy.

S tím jste však už neměla nic společného, protože vaše pozemská inkarnace podle všeho skončila v Atlantidě střední epochy, kterou lze nejspiš chápat jako obdobi vrcholného rozkvětu ...

Ano, tehdy jsem žila velmi dlouho jako převážně mužská bytost, ale přece jen mírně androgynní (oboupohlavní - pozn. red.). Nebyla jsem oboupohlavní v našem slova smyslu. Musela to být nějaká přechodná forma: převážně mužská, ale přesto s mnoha ženskými příznaky.

Je možné, že jste byla dítě lásky mezi ryze duchovni energetickou bytosti a pozemskými praobyvateli?

To nevím. Vzpomínám si ale velmi přesně na lehkost, pocit slavnostní povznesenosti, ať už jsem se k ostrovnímu světu přibližovala odkudkoli. Znenadání jsem viděla fantastický vodní a přístavní systém na okraji města, jež by 10 tak krásné, až mě bezmála oslepilo. To bylo mé první setkání s atlantskou kulturou. Doslova jsem cítila, že všechny stavební komplexy jsou z jakéhosi transparentního materiálu. Před sebou jsem měla průhledné pyramidy a krychlovité budovy, tedy z dnešního pohledu skleněné město, avšak s těžkými základovými kameny. Ty byly spojené bez použití malty a viditelných spár podobně jako u staveb starých Inků. Zčásti šlo o volně se vznášející konstrukce, zčásti o napevno ukotvené.

Bylo toto město osidleno?

Hned se k tomu dostanu. Můj zájem upoutal pohled na lodě v přístavu, jež mi konstrukčně připomněly vikingská plavidla. Byly to dřevěné lodě s nádherně vyřezávanými ornamenty a fantastickými plachtami. Všude se pracovalo se zlatem, stříbrem a drahokamy. Nakonec jsem si všimla, že to také byly energetické systémy. Plachty byly konstruovány tak rafinovaně, že lodě skutečně vzlétaly a mohly se vznášet. I zde se využíval celosvětový systém elektromagnetické sítě; neviditelné koleje pak sloužily jako vodicí linie. V našich pověstech a mýtech se stále hovoří o přízračných lodích, které dokázaly létat. Možná že jejich reálný původ je odvozen od atlantské epochy.

Pokud jsem to správně pochopil, zažila jste tato pozorováni jako divák, jenž nebyl vtažen do celkového dění. ..

Zpočátku jsem byla pouhým divákem, ale přesto jsem se zvláštním způsobem na všem podílela. Připadalo mi, jako bych pozorovala samu sebe v akci. Všechno jsem viděla seshora a nestačila jsem se divit. Celé hory byly podkopané a všimla jsem si, že část ostrova se vznášela. Všechno ukazovalo na existenci podzemního systému kanálů. Pozemní vozidla v našem slova smyslu jsem neobjevila. V této fázi se všechno vznášelo těsně nad zemí nebo jemně klouzalo pod vodou. Stále jsem ještě byla divákem, ale potom bylo najednou všechno reálné. Spatřila jsem totiž svou loď. Nyní nastoupila fáze, v níž mě vidělo médium: "Měla jsi loď v Atlantidě ... " Teď jsem pochopila, že jasnovidec měl pravdu. Odhalil přede mnou drobný úsek vzdáleného života.

Vaše vágní vzpomínky během této terapie tedy do určité míry ožily. Viděla jste se v nich?

Ano, na zmíněné lodi jsem viděla svou posádku, spolupracovníky, k nimž jsem cosi cítila. Pracovali jsme s mohutnými kameny, které jsme nakládali a přepravovali. Všechno bylo reálné - i náš jazyk, jenž byl tvořen několika verbálními výrazy, ale jinak spíše svého druhu telepatií, podporovanou tělesnou mimikou. V nás i našem okolí však bylo hodně hudby a velmi mnoho harmonie, jako by se nějaký neviditelný dirigent staral o existující rytmus. Pomocí této energie, schopné zrušit i zemskou přitažlivost, bylo možné bez problémů pohybovat krystaly i obřími megalitickými balvany. Všechno bylo zabaleno do čehosi, co připomínalo vatu; pravděpodobně to byla pěnová látka, která se opět rozpadla do původních částí, když jí už nebylo zapotřebí. A pak jsem ve své regresní vzpomínce viděla, jak s uvedenou lodí kloužu v podzemí a přistávám v nějakém doku, kde byla má posádka uvítána slavnostním rituálem. Přede mnou defilovalo mnoho lidí ve skvostných oděvech, jejichž krásu nedokáži popsat. Tvarově byly velmi jednoduché, ale nádherně plynule skládané, jako by se přizpůsobovaly astrálním tělům Atlantiďanů. Všechno bylo slavnostní, ale zároveň také veselé a radostné. V průvodu jsme vkročili do města. Připadala jsem si v něm cizí, takže jsem pochopila, že je to jenom přechodná stanice, s níž se budu muset zase rozloučit.

Jsou zážitky, které jste tu vylíčila, úlomky vaší existence na Atlantidě, nebo jde o chronologicky navazující události?

Obojí. Nemohu říci, jestli uvedené obrazy časově následovaly jeden po druhém, nebo zda mezi tím neležely jiné, méně dějové úseky. Každopádně si vzpomínám na údolí, v němž se provozovalo zemědělství. Do země tam byly vestavěné pyramidy, to znamená přesně obráceně, než je známe dnes. Hory byly terasovitě opracované a obsahovaly rafinovaný klimatizační systém, jenž podle přání zprostředkovával déšť i sluneční svit. Právě tento systém jsem později včlenila do plánů města budoucnosti. Společně s Mariem Samou jsem tehdy ve Washingtonu přemýšlela, jak bychom pro tak rozsáhlý urbanistický komplex mohli zajistit umělé klima. Teprve při regresní terapii mě napadlo, že úplně stejný projekt už kdysi na světě existoval. Tehdy tam působilo jen pár lidí, kteří mentálně ovlivňovali růst těchto rostlin. V současnosti jsem zpracovala nový zemědělský koncept; položila jsem si totiž otázku, jak bychom mohli zcela osamostatnit velkoměsta. Musíme na velmi malých plochách s minimálním množstvím práce a maximálním ekologickým efektem vypěstovat svou produkci jako samozásobitelé.

To by ovšem znamenalo, že vaše nynější návrhy jsou kopie idejí z Atlantidy ...

Já bych neřekla, že kopírujeme staré atlantské mistry. Ať to zní sebeutopičtěji, uvedené projekty jsme vymysleli sami. Regresní terapii jsem totiž prožívala při plném vědomí. Nacházela jsem se tedy v Atlantidě a současně jsem byla moderním člověkem, jenž své zážitky velmi kriticky zkoumal. Vždy jsem byla rozdvojenou bytostí, divákem a hercem zároveň. Divila jsem se vyspělé technice, v níž bylo zpracováno mnoho zlata, stejně jako sobě samé.

Klimatický systém, který jste viděla, na Zemi dosud neexistuje?

Ne, to je stále hudba budoucnosti. Důkladně jsem si prohlédla celou konstrukci, která v podstatě fungovala automaticky. Když se zvýšila vlhkost, systém vzduch vysušil, když bylo příliš sucho, byl vzduch zvlhčen. Na každé terase panovala vždy optimální teplota - podle druhů rostlin a plodin, jež se tam pěstovaly. Připadala jsem si jako ve snu. Zažila jsem celé tamější zemědělství a viděla jsem, že obyvatelé Atlantidy měli úplně jiné plody i užitkové rostliny. Některé rostly v okrouhlých, jiné v oválných trychtýřích s dokonalým vyrovnáváním klimatických rozdílů. Prodiskutovala jsem tyto vize s kalifornskými meteorology a zjistila jsem, že podobné projekty mají už na papíře zpracované. Znovu jsem tedy narazila na někdejší Atlantiďany.

Vedete opravdu vzrušující život - zde i v Atlantidě. Měla jste tehdy nějaké vzpomínky na svou původní vlast?

Ano. Přišla jsem na malý ostrova a okamžitě jsem se cítila doma. Je to stejné, jako když se tady v Německu vrátíte z nějaké cesty a víte, že tady je váš domov. V rajském zahradním světě jsme bydleli v uměle zbudovaných jeskyních, před nimiž byly obrovské terasy. Všude se rozkládaly skleněné pyramidy a rostla neuvěřitelná spousta květin. Neměli jsme žádný nábytek v našem slova smyslu, nýbrž jsme žili na keřích a stromech, které při růstu zohledňovaly naše tělesné potřeby. Byli jsme tehdy ještě průhlední a zemská přitažlivost nehrála žádnou roli. Byla to velmi prostá estetická kultura. Všechno bylo ušlechtilé. Byli jsme obklopeni jemně broušenými věcmi, jež se však vyznačovaly i příslušnou užitnou hodnotou. Jedli jsme jenom plody a rostliny a vše se servírovalo v přírodních slupkách, například od pomerančů nebo kokosů. Nic jsme neznečišťovali a rostlinný odpad se zase zhodnocoval jako hnojivo. Nevzpomínám si, že bychom jedli zvířata. Neexistovala rovněž žádná domácí práce v našem pojetí, protože zmíněný klimatický systém zároveň odsával prach a nečistoty. Náš oděv sestával z energie, proto jsme nemuseli nic prát. Měli jsme nabitou auru, vyzařující nejrůznější barvy, takže jsme nepotřebovali látkové šaty - všichni jsme si vytvářeli oděv pomocí barevné projekce a každý den jsme měli nové šaty.

Žila s vámi zvířata?

Ano, někteří živo čichové existovali, ale žili v symbióze s obyvateli podobně jako dnešní domácí zvířata. Byl to důvěrný vztah mezi živočišnou a rostlinnou říší, hluboká láska. Později jsem sledovala pokusy s chovem zvířat. Do paměti se mi vryly tak nádherní ptáci, jaké si dnes nikdo nedokáže představit. Při vizích jsem nedbala na to, jestli existovali mravenci nebo dešťovky.

To jste v tomto nepochybném ráji žila sama?

Kdepak, to právě bylo ono. Zažila jsem strašlivý šok. Přišla jsem domů a setkala se s onou pozoruhodnou zdvojenou bytostí, k níž jsem však měla hluboký vztah. Během regresní terapie a prostřednictvím své dnešní sexuality jsem rovněž zjistila, že můj partner byl stejně androgynní jako já. Byl to Manfred Haber, s nímž jsem dodnes spojena jiným způsobem. Zastával tehdy exponované místo, což celou záležitost zdramatizovalo. Společně jsme se vznášeli nad ostrovním světem, jehož atmosférou sluneční paprsky prakticky nedokázaly proniknout. Teprve v noci se mlha rozestoupila, a když byl úplněk, byly zahájeny velké slavnosti. Potom se však začaly dít zvláštní věci, protože můj partner mě přemlouval ke spojení dvou říší. Cítila jsem, že jsme dvě milující bytosti, ale zároveň jsme byli rovněž dva vzájemně si konkurující obyvatelé ostrova. Pokusil se mě přemluvit, abych svou oblast podřídila jeho. Jeho mocenské představy mě vyváděly z míry, protože jsme přece oba byli vědci, kteří společně bádali. Naše práce však byla natolik rušena, že jsem nakonec ustoupila. Zřetelně jsem pocítila ženskou smířlivou část své duše: "Tak dobře, věnuji ti všechno!" Musela jsem potom darovat celé ostrovy, ale on mi za to umožnil účast na svých projektech, jejichž cílem byl nový způsob získávání energie. Nějak divně jsme to všechno prokšeftovali. Necítila jsem se při tom moc dobře.

Víte, jaké práci jste se tam konkrétně věnovala?

Měla jsem zmíněnou loď, ale to nebyla moje profese. Vlastnila jsem ji asi tak, jako se v současnosti používá auto. Spíše se domnívám, že jsem měla co činit s výzkumem a pěstováním rostlin. Tehdy stejně jako dnes jsem se nepochybně intenzivně angažovala oblasti. Mnohé z toho, co v současnosti realizuji, bylo určitě v oné době ověřeno. Už tehdy jsem musela ztělesňovat typ ekologické architektky. Avšak nejbáječnější zkušenost při regresní terapii byla transformace člověka. Můj partner a já jsme určitě měli původní vlast v nějakém jiném souhvězdí, protože nás cosi neustále nutilo odpoutat se od hmotné existence. Politickým spojením ostrovních říší bylo jeho poslání zřejmě završeno. Byli jsme v této fázi však natolik fyzicky spojeni, že jsme se už nemohli vrátit mentálním způsobem.

Chcete tím říci, že vaše cesta by proběhla bez použití dopravního prostředku, tedy v daném případě mezigalaktické kosmické lodě?

Ano, podobná kosmická loď totiž vůbec neexistovala. Vzpomeňte si na mýty Hopiů, podle nichž se obyvatelé Plejád dostavili na naši planetu jako určitý druh mentálního pole. Psýché tak stvořila fýsis. Nyní jsme však zkoumali, jak bychom mohli zrušit mezitím už téměř zhmotnělá těla, aniž bychom poškodili duši, tedy své nesmrtelné jádro. Přes dlouhodobý pobyt na Atlantidě jsme vlastně byli cizinci. Uvedený proces byl spíše zpětným vývojem v čase. Odehrával se na mnoha ostrovech celé říše. Například dodnes si přesně pamatuji ostrov, jenž se podobal obrovskému chrámovému okrsku, sestávajícímu z jediného krystalu. Tekly tam řeky a vodopády, jež se využívaly pro léčebné účely. Znali jsme kněze vědy, kteří si mezi sebou rozdělili celé výzkumné oblasti. Zpočátku to bylo cosi zvláštního, ale po určité době to patřilo ke každodennímu běhu událostí. Vím jenom, že šlo O ryzí vědu, nikoli o výkon moci. Když jsem se za bdělého stavu mírně vznášela, objevila jsem, že dvě třetiny lidí, s nimiž mám v současnosti co činit, žily na těchto krystalových ostrovech. Nemohu vám to běžným způsobem dokázat. Je to niterná intuice, vyvolaná reinkarnační terapií.

Merete, opustila jste Atlantidu, abyste se vrátila zpět ke hvězdám?

Ano, to byl závěr regresní fáze a pravděpodobně i mého pobytu na Atlantidě. S Manfredem Haberem jsme se totiž odvážili životu nebezpečného experimentu, při němž jsme se sami transformovali, rozplynuli a zrodili se jako v nějaké světelné explozi. S touto vnější destrukcí však souběžně probíhalo vnitřní konstituování. Naše transcendentní podstata se stabilizovala. Vrátili jsme se do vesmíru. Tím každopádně skončila tato reinkarnační analýza.