MY Z ATLANTIDY - Svědectví z dávných časů

31.05.2010 19:15

Vážení čtenáři, vzhledem k tomu, že vás stále někdo straší s tím co bude-nebude a pokud možno v těch nejčernějších barvách, chceme vás trochu  od těchto pesimistických pohledů odvést. Jak? Chceme vám předložit několik příběhů různých lidí, kteří si vzpomínají na životy před životem, z období pro mnohé pohádkové Atlantidy. Nejde jen o tyto příběhy, ale i to, že vždy ať se stane co se stane, je vždy Den  i Život po té…! Čerpáme z knihy Rainera Holbeho : " MY Z ATLANTIDY - Svědectví z dávných časů."

____________________________________________________________________________________________________________________________

 

Bylo nebylo ...

 

Pohádková předmluva

 

Bylo nebylo, dávno pradávno, před mnoha tisíci lety žili lidé v moři na velkém ostrovním kontinentě. Obývali domy, jejichž stěny tvořily kvetoucí keře, živili se nádhernými chutnými plody a žili v souladu se zvířaty, která byla krásnější a pestřejší než v současnosti. K tomu, aby se obyvatelé kontinentu přepravili z jednoho místa na druhé, používali lodě, jež se vznášely vzduchem. Ohnivé krystaly vytvářely neviditelné energetické systémy, pokrývající formou sítě celou Zemi.

Atlantidané byli urostlí a pružní a spojovala je nevýslovná láska, čímž naplňovali přikázání bohů, jejichž duchovní principy zdědili. Idea Atlantidy totiž pocházela z hvězd, ze souhvězdí vzdáleného od naší planety čtyři sta světelných let, jemuž říkáme Plejády. Kosmické vědomí se spojilo s duchovními strukturami planety Země a změnilo ji v opravdový ráj. V nádherných chrámech bylo uchováváno a kultivováno vědění o světě. Kněží léčili živou vodou, starali se o právo a dbali o neustálé šíření radosti a životního optimismu. Nezaznělo jediné hlasité slovo, protože Atlantidané se dorozumívali gesty, pohledy a myšlenkami. Žili plně pohrouženi do božské ideje. Jejich duch neustále vytvářel hmotu, ztvárňoval ji a soustřeďoval na místech zasvěcených mystériím, na nichž se vzývala univerzální jednota. V nespočetném množství obměn zaznívala do noci poselství radosti.

Tak plynuly roky a staletí. Země změnila svou dráhu a došlo k rozdělení kontinentů. Ze vzdálené Hyperboreje dorazili první uprchlíci, hledající útočiště před chladem. Dny nad Atlantidou, kterou dosud zakrýval mléčný opar, byly světlé a jasné. Luna ztratila svůj magický význam a předala vládu Slunci.

Obyvatelé Atlantidy fyzicky trénovali a posilovali. Jejich kosti zesílily a lebky definitivně osifikovaly. Atlantidané ztratili původní nadání a vlohy, a tím vzal za své i soulad s přírodou. Všechno bylo tvrdší, pevnější a masivnější. Lidé hromadili majetek, bojovali o půdu a začali se uchylovat k prastarým magickým rituálům, aby upevnili svou moc.

Atlantidou otřásly katastrofy. Došlo ke kolizi Měsíce se Zemí, nebo se na naši planetu zřítila obrovská kometa? To už dnes nikdo jistě neví. Ostrov se začal rozpadat. Už předtím ak statisíce Atlantidanů opustily starý st a rozptýlily se na všechny světové strany. Osídlenci přinášeli do nové vlasti vědomostní potenciál Atlantidy, budovali pyramidy, chrámy a svatyně z kyklopských skalních bloků. V těchto stavbách se přechovávalo kouzlo staré ostrovní říše.

Atlantis pohřbil oceán, který byl podle ní pojmenován. V mýtech a pověstech národů celého světa však žije dál. Je tedy tento bájný kontinent pohádka, neuvěřitelný příběh. Domním se, že jde sše o nekonný přiběh, protože idea Utopie, neobyčejně vyspělé duchovní kultury, jež zanikla v mořských vlnách, podněcovala fantazii ve všech dobách.

 

Před napsáním této knihy jsem hovořil s lidmi, z nichž někteří tvrdili, že během určité epochy žili v Atlantidě. Najdete mezi nimi bývalého bankovního ředitele, psychoterapeutku, architektku, zpěvačku a obchodníka. Vzájemně o sobě nevěděli, a přesto vyprávěli o své existenci ve světě, který nám nutně připadá bizarní a cizorodý, o duchovní struktuře, jež pravděpodobně odpovídá ideální představě o lidské společnosti.

Líčili nejrozmanitější zážitky a příběhy, které se zdánlivě v podrobnostech odlišovaly. Vyjdeme-li z toho, že jejich vizionářské poznatky, zčásti získané pomocí regresních hypnóz, odrážejí dávnou realitu, znamenalo by to, že je třeba předpokládat velmi dlouhé  několikaset tisícileté dějiny atlantské společnosti, jež obsáhly nespočetné kulturní a politické epochy.

Je také nápadné, že nebyla uvedena žádná významná historická data, na jejichž základě by bylo možné vytvořit určitou ucelenou chronologii. Kdo pročítá dnes už klasické zápisy z reinkarnačních terapií, toho neudiví, že se klientům vynořovaly jen útržkovité obrazy; do určité míry šlo o útržky vzpomínek na dřívější existenci. Vizionářské zkušenosti několika spolubesedníků bylo možné doplnit historickými poznatky starořeckého filozofa Platona i mediálními zprávami okultistky Heleny Petrovny Blavac, teozofa Rudolfa Steinera a amerického jasnovidce Edgara Cayceho.

Astrologové poukazují na to, že k případnému niku Atlantidy došlo asi před deseti tisíci lety, když Země dosáhla ve zvířetníku jarního bodu a nastoupila epocha Lva. Hovoří o "světovém roce", čítajícím 26 000 let, během nichž se osa naší planety - podobně jako u dětské káči - vychyluje z jedné strany na druhou. Zmíněné cobdose také nazývá Velký rok. Podle tohoto astrologického názoru se Atlantis nacházela v do- konalé opozici k počátku současné epochy Vodnáře, střídající období Ryb. Charakter uvedeného období v západním světě určovalo křesťanství; jeho počátek je kladen do doby narození Krista.

Za zmínku stojí i astrologická teorie o plutonském principu, jenž údajně vládl v závěrečné fázi vývoje Atlantidy a v jehož znamení mají v současnosti žít lidé, narození v letech 1939 až 1951. Ezoterikové hovoří o "zrcadle Atlantidy", které se tímto způsobem nastavuje současníkům. Na přechodu kjedenadvacátému století lidstvo bilancuje. Nutno přiznat, že výsledek není zrovna strhující.

Klimatická katastrofa vyslala své první posly, ozonovou díru nad Zemí už nelze zacelit, Baltské a Severní moře se změnily v páchnoucí stoky a z našich řek se staly pouhé odpadní kanály. Touze po neomezeném růstu a pohodlí jsme obětovali svět svých děa vnuků. I bez hrozby atomového požáru se nám podařilo zničit zranitelnou a nanejvýš citlivou strukturu této planety. Něco podobného se kdysi dávno nejspíš odehrálo i v Atlantidě. Předpoklady globálního holocaustu musely být stejné.

A ať to zní jakkoli neuvěřitelně, jsou to titíž lidé, kteří jsou za popsaný stav dnes stejně jako kdysi zodpovědní. Každopádně tom svědčí většina výroků a tvrzení v dané knize. Podle karmických zákonitostí vždy existuje šance něčemu se přiučit nebo přesněji řečeno naučit se od života něčemu, co jsme kdysi nepochopili.

Podle mnoha mých spolubesedníků existuje naděje, že katastrofě zabráníme. Ještě jsme nedospěli do nulté hodiny jako svého času Atlantis, kdy se echno rozpadlo a v průběhu ticiletí zmizelo v bezedné propasti času. Využijme několik sekund, jnám jtě zbývají, a pokusme se poučit ze stach chyb. Snažme se o pozitivní jednání jako muži a ženy z "Greenpeace", "Amnesty International" a mezinárodních mírových hnutí.

Prověřme vlastní vědomí i činy v každodenním životě. Nezapomínejme, že každá nákupní taška z umělé hmoty produkuje při výrobě i spalování jedovaté látky, které smrtelně ohrožují moře a lesy. Kdo jezdí automobilem na bezolovnatý benzin a používá katalyzátor, pomáhá přežít tuleňům, a tím i sám sobě. Jde tedy především o zkultivování a změnu našeho vědomí, abychom neškodili svému životnímu prostře. Žijeme v epoše totální informovanosti. I v tom se naše přítomnost podobá závěrečné vývojové fázi Atlantidy. Máme možnost rozšířit a zmnohonásobit lidské vědění a poznání. Nikdo nernůže říci, že by o tom všem nic nevěděl.

Zánik lidstva nebude stát vesmíru nejspíš ani za pokrčení rameny. Přesto by byla škoda další promarněné šance. Kolikáté už?

 

Diskusní téma: MY Z ATLANTIDY - Svědectví z dávných časů

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

 

měření od: 12.1.2011

TOPlist