Na prahu nové medicíny - II.

Moderní univerzální mikroskop

To, čeho Rife dosáhl ve třicátých letech svým unimikroskopem opticky, dovršil ve čtyřicátých letech kombinací optiky a elektroniky svým somatoskopem Gaston Naessens. Kdo je tento již zmíněný muž a jaká je historie jeho objevu?

Gaston se narodil 16. března 1924 ve francouzském Roubaix a neobyčejnou zručnost a sklony budoucího vynálezce prokázal již ve věku pěti let, když sám postavil autíčko ze stavebnice Meccano a poháněl ho mechanizmem vymontovaným z budíku. Později doma sám stavěl miniletadlo, které mu matka spálila poté, když zjistila, že se skutečně chystá létat. Za války se proslavil v širokém okolí tím, že dokázal vybavit motocykly vlastnoručně vyrobeným zařízením na dřevoplyn.

Naessensova studia na univerzitě v Lille přerušila německá invaze. Gaston se spolužáky i učiteli uprchl do Nice, kde jejich vzdělávání pokračovalo v exilu. Nakonec získal diplom Union Nationale Scientifique Francaise, oficiální instituce, pod jejímž dohledem probíhala výchova exilových studentů. Když De Gaulle obnovil francouzskou svrchovanost, požádal Naessens o oficiální vysokoškolský diplom, který bez potíží obdržel.

V roce 1946 našel Naessens práci jako laborant v laboratoři v Clermont-Ferrand u Lyonu, která prováděla analýzy krve. Zde v lidské krvi poprvé zahlédl slabé záblesky nikde nepopsaných částeček. Ostatní je považovali za smetí, ale Naessense napadlo, že by toto smetí mohlo mít biologický význam.

Věc ho zaujala natolik, že si za matčiny finanční podpory zřídil vlastní laboratoř. Klíčový problém ovšem spočíval v tom, že konvenční světelný mikroskop na tyto částečky nedokázal poskytnout jasný pohled. Standardní drobnohled je sotva ukazoval, a on své preparáty nechtěl barvit. Bylo zřejmé, že to, co potřebuje, je zcela nový způsob, jak si prohlížet krev.

Nabízely se dvě možnosti, jak zvýšit výkon konvenčního světelného mikroskopu. První znamenala zvýšit světelnost objektivu, po níž se pustily všechny hlavní světové optické firmy. Druhá znamenala upravit povahu samotného světelného zdroje. Byl to ambiciózní kurs, po němž se jedenadvacetiletý Naessens vydal úplně sám.

Koncem čtyřicátých let proto zajel do Německa, kde získal pomoc tamních řemeslníků s dlouhou tradicí a zkušenostmi v optice. Zpět ve Francii sestavil první funkční model mikroskopu úplně nové třídy, jemuž začal časem říkat somatoskop. Jeho hlavní výhodou je, že dokáže odhalit dynamické chování žijících materiálů. Za použití tohoto jedinečného nástroje, lze nahlížet až do nitra žijících buňek. Například pohled na bílé krvinky je fascinující, nejen proto, že lze pozorovat jejich měňavce podobný pohyb, ale také to, jak se každé jednotlivé zrníčko (lysosom) uvnitř granulocytů vrtí, kmitá a pulzuje. Okulárem konvenčního mikroskopu vidíme pouze mrtvou hmotu.

Je naprosto zřejmé, že se Naessensovi zdařil obrovský pokrok nad konvenčním mikroskopem, takový, který znejistil názor dosud každého nefalšovaného biologa, který kdy dostal příležitost pohlédnout do okuláru tohoto instrumentu. Nicméně tento mimořádný nástroj, včetně levného kondenzoru, který je od něj odvozen, zůstává drtivé většině vědců zcela neznámý.

Jakmile Naessens zhotovil somatoskop, byl schopen zřetelně pozorovat smetí, jehož si kdysi povšiml v lidské krvi. Ukázalo se, že jsou to tančící zrníčka, ne větší než viry, pravidelně přítomná v ohromné hojnosti. Naessens je nazval somatidy, což znamená tělíčka.

Prvního června 1963, registroval svou teorii o somatidech u Francouzské akademie věd v Paříži.

Od té doby se až dodnes nedočkal žádného oficiálního uznání, tím méně objasnění, tohoto fenoménu. Je jednou z nanejvýš pozoruhodných skutečností moderní vědy, že natolik významná, charakteristická složka krve, již může spatřit každý, kdo použije Naessensův kondenzor, přesně v souladu s každou ortodoxní učebnicí, jednoduše neexistuje.

Kámen úrazu spočívá v tom, že odpůrci bazírují na dosud neobjasněné fyzikálně-matematické konstantě principu funkce somatoskopu, vzdor nemalé námaze vynaložené na vysvětlení této otázky. Jenže Naessens, ani kdokoli jiný, dosud nebyl schopen nabídnout komplexní vysvětlení fyzikálních či matematických zákonitostí, spojených s tímto pozoruhodným vynálezem. Nicméně - to, že funguje, je nepopíratelné, stejně tak jako to, že našima očima vidíme i bez toho, abychom zcela pochopili způsob, jakým náš mozek zpracovává elektrické signály ze sítnice a mění je na obrazovou informaci. (Jinými slovy, máme jako lidstvo vlastně obrovské štěstí! Pokud bychom totiž nedokázali objasnit, fyzikálně-matematicky, princip funkce našeho oka, byli bychom, podle zásad naší vědy, od narození až do smrti - slepí)

Mám pocit, že ten, kdo to dokáže definovat způsob funkce Naessensova mikroskopu, bude napřed muset dokonale pochopit princip skalárních polí. Podle mého soudu spočívá problém v okleštění původní Maxwellovy teorie, což se mstí demonstracemi v podstatě neexistujících leč přesto projevených fyzikálních jevů, tedy takových, pro něž konvenční fyzika nenachází logické vysvětlení, a proto je nucena je ignorovat. Cítíte ten nesmírný paradox? V případě nesporně fungujícího zařízení se ovšem nabízí jedinečná možnost obrátit postup myšlení a rozvázat uzel z druhé strany. Jinak se stěží dozvíme, jak dlouhý je provázek, či provázky, z nichž je uvázán.

Teorie a praxe

V původním somatoskopu je směšováno světlo poskytované dvěma ortogonálními světelnými zdroji - rtuťovou a halogenovou žárovkou. Světlo obou zdrojů, navzájem posunutých o 90°, vniká do skleněné trubice. Prolínáním světelných vln s odlišným spektrem vznikne silná nosná světelná vlna, vyzařovaná dolů trubicí. (Možná stojí za zmínku, že dvě navrstvená elektromagnetická pole, křížící se v úhlu 90°, představují klasickou skalární formaci! Pozn. ed.) Následně projde monochromatickým filtrem, který ji formuje do jednobarevného paprsku ovlivňovaného cívkou, v níž je trubice zasunuta. Magnetické pole cívky rozdělí světlo do mnoha paralelních paprsků, následně procházejících Kerrovým článkem, zvyšujícím jejich frekvenci těsně před tím, než dopadnou na vzorek.

Naessensův mikroskop

Světlo, zásluhou předchozích úprav složené z nosného a směsice vybraných signálů v rozsahu ultrafialového záření, stimuluje biologický materiál umístěný do zorného pole okuláru somatoskopu tak, že začne produkovat vlastní záření. (O tomto jevu hovořil Rife jako o luminiscenci.) Popsaný postup je klíčem k Naessensem docílenému extrémně vysokému rozlišení.

Klasický mikroskop je odkázán na světlo prosvětlující vzorek z druhé strany, což teoreticky omezuje rozlišení optického mikroskopu na vlnovou délku použitého světla. Nejlepší optický mikroskop dosáhl úrovně zvětšení 2500. Nad touto úrovní je rozlišení omezeno vlnovou délkou světla, takže větší optické zvětšení zobrazí pouze nečitelnou skvrnu. Vyššího optického rozlišení docílily pouze mikroskopy bez objektivu. Místo toho mají štěrbiny, které jsou užší než vlnová délka světla. Jeden z přístrojů tohoto typu byl sestrojen na Cornellově univerzitě a dosáhl rozlišení 400 angstromů - což je ovšem výkon značně pokulhávající za 150 angstromy, dosažitelnými Naessensovým somatoskopem.

Somatoskop se naproti tomu nepokouší prosvětlit vzorek průchodem světla dvěma tenkými předměty. Osvětlovací zdroj místo toho "podráždí" vzorek do té míry, že začne vydávat vlastní světlo. Světlo se rozptyluje, ale protože je v tomto případě vyzařováno samotným vzorkem, fyzikální omezení, na něž naráží klasický optický mikroskop, jednoduše neplatí!

Gaston Naessens překonal problém, bránící vysokému rozlišení při vysokém zvětšení konverzí prosvětlovaného vzorku na světelný zdroj - užívá světelnou detekci. Při úrovni zvětšení přesahující 5000 průměrů skutečné velikosti pozorovaného vzorku, se hladina světla emitovaného vzorkem sice snižuje, takže je nutné použít citlivý film, ale na snímcích je zachována obrovská rozlišovací schopnost.

Pozdější vývoj v již proražené linii vedl k vývoji mladšího typu somatoskopů, určených pro mobilní použití. Tyto přístroje umožňovaly výzkumníkům získávat osvětlení k podráždění vzorku z vnějšího zařízení. Tyto menší aparáty jsou schopny zvětšovat 6 - 7 000 x, třebaže v běžné praxi obvykle postačí zvětšení na 3500 - 4000 průměrů. Pokles světelné úrovně při vyšším rozlišení vyžaduje nižší úroveň zvětšení kvůli mobilitě menších zařízení. Jedno z nich bylo používáno v Colorado Springs u fy. Clifford & Co. Obrázky původního Naessensova zařízení jsou, žel, nedostupné.

Podivuhodný světa barev

Somatoskop umožnil výzkumníkům odhalit důležitou roli barev a jejich vztahu k pozorovanému materiálu. Vlnová délka generovaná vzorkem je v přímém vztahu k velikosti objektu a zdraví pozorovaných buněk. Například červená krvinka mění barvu od žlutozelené po oranžovou (540 až 580 nm), bílá od sytě modré až po fialovou (490 až 510 nm). Jsou-li živé buňky byť jen po několik málo minut vystaveny působení toxických látek, projeví se výrazná změna v jejich zbarvení.

Ukázalo se, že už domněle "bezpečná" množství toxických látek, jako například rtuti a aluminia v amalgamu, materiálu na zubní plomby, jsou příčinou výrazné degradace červených krvinek, což lze zřetelně pozorovat na videozáznamech pořízených pomocí somatoskopu.

V současné době komerčně dostupný Naessensův kondenzor poslední generace už nelze označit za pouhý zdroj, sloužící k ozáření temného pozadí. Tento diachromatický kondenzor využívá kontrastu získaného sdružováním záření o dvou rozdílných vlnových délkách, emitovaného jediným světelným zdrojem a je konstruován jako doplněk k výkonnému klasickému mikroskopu. Použití kondenzoru umožňuje morfologická pozorování živé hmoty (jako v somatoskopu), stejně tak, jako pevných látek, a to bez jakýchkoli chromatických odchylek. Může být využíván ve vědeckém výzkumu, a to v průmyslu i v lékařství. Lze ho také využít jako pomůcku ke kontrole jakosti různých produktů.

Pro ty, kteří se s tímto tématem setkávají poprvé, zbývá dodat, že se v současných skriptech studentů biologie jako nejmenší jednotka života objevil takzvaný PRION. Oficiální věda tedy s obrovským zpožděním konečně objevila zadní vrátka, jimiž se pod zástěrkou povyku okolo BSE uvolila propašovat na světlo světa zatím značně okleštěnou představu. Nejde totiž o nic jiného, než o dlouho popírané Béchampovy microzymy, Rifeho BX, Naessensovy somatidy, Reichovy biony - jak tuto pro veškerý život naprosto nezbytnou primární částici nazývali pronásledovaní, zneuznávaní, vysmívaní a za šarlatány prohlašovaní geniální biologové. Doufejme, že svou Nobelovu cenu dostanou alespoň in memoriam.

Dovolím si být prorokem, který tvrdí, že BSE (nemoc šílených krav) s největší pravděpodobností vyvolává nějaká běžná bakterie nebo virus, morfující zásluhou zákonem nařízené hromadné aplikace pesticidů na bázi organofosfátů, jako například přípravku Phosmet, užívaného proti Dasselově mouše. To, co kolegy možná právem zpochybňovaný nositel Nobelovy ceny, sanfranciský neurolog a biochemik Prusiner, vydává za infekční protein - prion, není podle mého názoru nic jiného, než jedna z již mnohokrát popsaných fází přeměny microzymů (bionů, somatidů). Lidská forma tohoto onemocnění mozku, Creutzfeldt-Jacobsova choroba (CJK), má naprosto stejný mechanizmus.

Schéma Somatoskopu

Vraťme se ještě jednou k průkopnické práci, kterou se svými kolegy započal Royal Raymond Rife.

Rifeho kontinuální pozorování a experimenty ukázaly, že bakterie procházejí různými cykly. Mají schopnost měnit tvar i formu, a nakonec přecházejí do formy známé jako virus. Za pomoci mnoha lékařů, stěží schopných potlačit vzrušení nad tím, co speciální mikroskop odhalil jejich očím, Rife nakonec uspěl s pokusem izolovat z tumoru virus, který má na svědomí rakovinu prsu. Izolovaný mikroorganizus kultivoval v živné lázni, kterou vyvinul jeho spolupracovník Dr. Arthur Kendall, a pak pozoroval modifikace viru vyvolávané takřka nepostřehnutelnými změnami složení výživy. Časem byl schopen průběžně pozorovat jeho mutace a přeměny do rozmanitých forem. Zjistil, že ve své bakteriální formě sice není schopen projít standardními filtry, ale snadno to dokáže v podobě viru. Po průchodu filtrem a úpravě živného roztoku pak opět přejde do původní bakteriální formy.

V práci k tomuto tématu Rife uvedl:

"Prokázali jsme pozorováním, že hlavní roli hraje chemická konstituce virů. Chemická nerovnováha v buněčném metabolizmu těla může vytvořit prostředí pro vznik libovolné choroby, na kterou jen si vzpomeneme. V mnoha případech jsme vytvořili veškeré známé symptomy nějaké choroby pouze chemicky, to znamená bez naočkování jakéhokoli viru či bakterie do tkání pokusných zvířat. Klasifikovali jsme veškeré druhy patogenních bakterií do deseti skupin. Libovolný organismus uvnitř každé z těchto skupin se může rychle změnit na jiný organismus uvnitř všech deseti skupin, a to pouze v závislosti na živném médiu, v němž roste. U čisté kultury bakterie coli můžeme pozměněním prostředí o méně než dvě miliontiny objemu dosáhnout například toho, že vypěstovaný mikroorganizmus bude za pouhých 36 hodin každým známým laboratorním testem potvrzen jako bakterie tyfu. Mimo to můžeme kontrolovanou změnou média skončit až u viru dětské obrny, tuberkulózy či rakoviny, záleží jen na přání. A pak, budete-li si přát, prosím - další změnou prostředí tento mikroorganismus znovu změníme na bakterii coli."

Mikroskopy byly posléze vybaveny kamerami v 35 a 16 mm standardu, aby zaznamenaly závažné podoby cyklu viru. Později byl natočen 16 mm film, zobrazující rozličné manifestace rakovinového viru. Nicméně, když byly všechny uvedené objevy oznámeny lékařskému establishmentu, badatelé narazili na zuřivou opozici a nedůvěru. Lékařští experti odmítali potvrdit platnost výsledků testů, s tím, že je chápou jako zhanobení všeho, co je dosud známo v bakteriologii. V rámci pečlivě vypracované, zavedené dogmatické víry, trvali na tom, že bakterie jsou monomorfní (neschopné měnit formu), že jsou kvůli jejich větší velikosti v porovnání k virům nefiltrovatelné, a že viry nelze uměle pěstovat, protože vyžadují živého hostitele.

Pro pořádek, a aby čtenář plně ocenil základní logiku Rifeho poznatků, je nezbytné sledovat stopu, vedoucí až do Francie 19. století k výzkumu Antoine Bechampa, profesora chemie a farmacie, odborného asistenta a profesora medicíny a toxikologie a nositele početných jiných vyznamenání a titulů. Bechamp, jehož vědeckovýzkumná kariéra trvala 53 let (1853 - 1906), po celý život tvrdil, že bakterie nejsou základní příčinou onemocnění, ale že vyrůstají na zkaženém organickém podkladu.

Přehled výsledků Bechampových prací je shrnut v březnovém Žurnálu alternativní medicíny z roku 1986, kde stojí:

"Bechamp věřil, že ve všech žijících látkách existují nepatrné částice, granulations moleculaires, které jsou nezničitelné a věčné. Tuto primární jednotku nazval microzym a označil ji za přechodné stadium mezi neživou a živou hmotou. Bechamp viděl vznik choroby uvnitř těla, což bylo v ostrém protikladu k prastarému, učenou Evropou respektovanému řeckému učení, z něhož vyvěral Pasteurův názor, že všechny nemoci vyvolávají bakterie napadající tělo zvnější, které pocházejí z již dříve existujících bakterií. Bechampova představa naproti tomu zdůrazňuje skutečnost, že patogenní mikroorganizmy nejsou příčinou, ale spíše sekundární manifestací stavu toxicity těla, vedoucí k chorobám."

Bechamp objevil microzymy nejen v lidské krvi, ale našel je na živu dokonce i v pozůstatcích prastarých mrtvol. Dále tvrdil, že bakterie jsou pleomorfní, a že mají schopnost měnit výchozí tvar, například z tyčinkového přes kulový k oválnému a pak znovu zpět k tyčince, a tak dokončit cyklus. Nepřetržité zkoumání mu ukázalo, že se microzymy za jistých podmínek změní na entity vyvolávající nemoci. Zjistil, že když je lidské tělo vyvedeno z chemické rovnováhy, microzymy se manifestují jako choroba. Bechampovu objevu vehementně oponoval jeho odpůrce Louis Pasteur, rigidně obhajující názor, že nemoci mají na svědomí bakterie ze vzduchu. Bechampův pohled na daný průběh tedy stál proti stávající, obecně platné ortodoxní víře, že za manifestaci chorob jsou odpovědné zárodky. Přítomnost těchto bakterií, kterých je všude plno, a o nichž existují hojné důkazy, nebyla zpochybňována Rifem ani jakýmkoli jiným vůdčím výzkumníkem. To, co prohlašovali, a co mnohokrát zopakovali i jejich následníci, bylo, že bakterie ze vzduchu představují odrůdy, které lidské tělo zvládne s relativní lehkostí. Pouze v případě vychýlené rovnováhy, když je v celém těle příliš přebytečných toxinů, se taková bakterie či zárodek může uchytit a změnit ve virus, jak dostatečně demonstroval Rife. V závislosti na chemickém prostředí poskytovaném tělem hostitele může být manifestovanou nemocí rakovina, tuberkulóza nebo jiné onemocnění. 

pokračování ...

převzato z WM magazínu