Paní Božena Cibulková - písařka Slova Božího 5 (Slovo Kristovo - 3) třetí část

Pokračování "Slova Kristova" :

54

Kdo je slabý, nemůže mnoho a těžce pracovat, jinak by se zhroutil a nečinil by ani moc ani málo. Nepoukazujte na to, že někteří lidé málo trpí, mají málo obtíží v životě na Zemi a vy mnoho.

Bláhoví, což já neznám jednoho každého z vás lépe než vy sami sebe? Děti nemůže znát nikdo lépe než jejich rodiče. Vědí, které je slabé a které silnější, které je hbité a které hbitosti postrádá a dlouho stojí u práce, nevědouc si s ní rady.

Jak byste posuzovali rodiče, kteří by dětem nestejně nadaným dávali stejně obtížné úkoly, stejné práce a stejný čas pro jejich vykonání? Řekli byste zajisté, že jsou pošetilí a nerozumní, když na hloupém chtějí chytrosti, na chytrém hlouposti, na slabém to, co jen silný může vykonat bez újmy na těle.

Domníváte se, že na slabém budu žádat, aby těžce pracoval a předčasně si zničil síly dané pro mnoho dní života? Domníváte se, že na tom, kdo nemá dosud moudrost, budu žádat všechny vědomosti světa i o životě duchovním, a to vyslovené správně, bez chyby?

Vím, kdo je slabý a kdo silný v duchu i v duši, kdo je již moudrý nebo se teprve učí takovým být, kdo žije v lásce a kdo ji dosud nezná a v srdci nemá. Pro nestejně rozvinuté vlohy dávám nestejný čas k naplnění toho, co na člověku požaduji ve vůli, moudrosti i lásce. Každý z toho, co obdržel, skládá účty do mých rukou tehdy, poznám-li, že vykonal, co jsem mu uložil.

Trpíte-li víc než jiní a víc se namáháte, bojujete s těžkostmi a nesnázemi všeho druhu v těle i v duši, pak vám říkám: Radujte se sami nad sebou, protože tím je vám dáno vysvědčení a já tím stvrzuji, že vás mám za moudré, silné, statečné a vyspělé syny. Ty, kdo málo trpí, málo pracují a málo namáhají duši i tělo, politujte, neboť se teprve učí základním poznatkům života jako dítě v mateřské škole. Před nimi je to, co je již za vámi.

55

Pro život na Zemi je třeba statečnosti. Proto si važte každého, kdo se na Zemi narodí. V něm je již oživený duch, který prokázal, že může samostatně žít, myslet, mluvit i jednat; že je tedy schopen žít v podmínkách, jaké má zemský život pro ztíženou cestu za dobrem a láskou.

Člověk nově narozený je ten, nad nímž nebylo proneseno Slovo odsouzení do míst, kde mají své sídliště démoni. Takový, nad nímž je toto odsouzení proneseno, ztratí možnost života v lidském těle a může žít na Zemi jen ve tvarech a tělech nižších. I ten, který se vám zdá velmi hříšný a zlý, má v sobě jiskru dobra, jinak bych jej do Země neposlal a nedal mu možnost žít v těle člověka.

Pošlu-li tedy někoho do Země žít, byť se i projevoval jako hříšník, u mne vždy může čekat milosrdenství, prokáže-li aspoň malé služby dětem nebo matkám, nemocným nebo umírajícím a jakkoli trpícím. Prokáže-li při své hříšnosti aspoň jednu z těchto služeb, pak jej zachráním a neodsoudím, až vstoupí před můj soud.

Najde-li během života šlechetnou duši, která mě za něho poprosí a u Otce oroduje, pak učiním i zázrak a hříšníka, jenž stál třeba až na prahu pekelných obydlí, vyzvednu i do předsíně Nebes. Vložím do něho další díl vlohy k dobru, takže se stane pomocníkem mým i všech, kdo jako on stáli nad propastí hříšnosti, ale z mého milosrdenství do ní neupadli, protože se na Zemi našly milosrdné duše, jimž osud lidských bratrů není lhostejný.

Nezhrdejte proto hříšníky, ale pamatujte, že není na Zemi nikdo tak hříšný, abych od něho neočekával napravení. Toto napravení je i ve vašich rukou. Přímluvy za hříšníky jsou projevem bratrské lásky, jíž si na Zemi nadevše cením a pro ni napravuji i to, co vám se zdá nenapravitelné.

56

Milovat nepřátele není snadné a já to dobře vím. Proto jsem nedal toto přikázání ve známost lidu Mojžíšovu, abych na něj nevložil břemeno těžší než mohl snést, když byl ještě slabý a nerozvinutý do jemnosti a láskyplnosti duše. Avšak nemohl jsem stále odkládat tento příkaz a šetřit člověka, protože čím více zlé odplaty, tím pro něho delší cesta ke mně.

Těžko mi bylo nad vámi, lidé! Co je lehčí – jít kratší úsek cesty s těžkým břemenem, nebo jít delší úsek těžké cesty bez břemen? Ať tak či onak, obojí je těžké a obtížné. Já za člověka měl rozhodnout.

Nuže, rozhodl jsem. Nevložil jsem příkaz o milování nepřátel na bedra těch, kteří šli zemskou trnitou cestou ke mně, životu pokojnému a svatému, v časech v Písmu označených jako zápas Izraelských s těžkými podmínkami i přímým nepřátelstvím. Proto se cesta ke mně prodloužila všem lidem, stala se lehčí, ale delší. Avšak našli se i volající: Pane, Pane, přibliž se ke svému lidu a dej mu spasení.

Jak spasit vás, slabí, kteří nechcete nést břemeno lásky po těžkých cestách života? Snad namítnete: Což láska je břemeno? Láska je radost a štěstí!

Láska, již mám na mysli, je to, co vy dosud neznáte. Je to odříkání všeho, co dává lidská láska. Láska má, o níž stále mluvím, je obětování sama sebe. Chcete být šťastni a nechcete mít, co štěstí a blaho ruší. A přece vaši radost a štěstí stále něco ruší, pokud jste na Zemi. Kdo jsou tito rušitelé? Jsou to ti, kteří stojí v cestě vašeho spojení se mnou. Vy je neznáte, protože jsou vám neviditelní, ale já je znám a vím, co činí proti vám.

Žádám-li na vás: milujte rušitele svého štěstí – vy mi odpovíte: Proč na nás žádáš nemožné; což někdo může milovat to, co ho trápí, rmoutí a obtěžuje, co mu dává pocity nelibé, nesouladné a rušivé? Jaký to protismyslný požadavek?

Ano, mnoho žádám, přikazuji-li: milujte nepřátele své.Mluvím a žádám proti vašemu rozumu. Mé příkazy a rady stojí vždy proti vašemu rozumu. On vás drží na Zemi a já vás chci pozvednout do Nebes. Jak se tedy máme dohodnout? Jeden z nás musí od svého přání ustoupit, aby nastalo konečné řešení života člověka. Buď bude na Zemi, nebo na Nebi. Být chvíli zde a chvíli tam není trvale možné.

Ten, kdo vás přemlouvá: Zemi si zamiluj, pohleď, jak je na ní krásně, jaké radosti jsou v jejím žití – totiž váš rozum, ten neví, že já jsem člověka učinil proto, aby budoval nejen Zemi, ale i Nebesa. Jak je má však budovat, není-li schopen v nich vůbec žít? Ony jsou svět Lásky a Dobra.

Nemůže být nečistý na místě krásném, a přitom je neporušit svou nečistotou, která z něho padá a vše znesvěcuje. Podobně nemůže být tma ve světle, ošklivost v kráse, bolest v radosti. Do Dobra a Lásky nemůže vejít ten, kdo má v sobě nenávist a nešlechetnost mysli, citu i slova. Jak dlouho tedy mají čekat Nebesa na své budovatele – povězte, jak dlouho?

Lidé ještě neznají pravou Lásku. Ona je proto nemůže upravit, zjemnit pro život v Nebesích. Je nemožné ponechat jen na člověku, aby došel sám. Předlouho by ještě putoval namáhavou cestou, zdržován rozumem světa, který jej velkou silou táhne k životu pozemskému. Proto začínám krátit tuto cestu člověka ke mně do Nebes i jeho boj s rozumem tělesnosti. Avšak ne tak, jak mnozí myslí, že člověka na svých rukou přenesu přímo do rajské brány bez jeho námahy. Nikoli. Dal jsem mu nohy a jim sílu, aby mohly putovat.

Nuže, putuj, člověče, ke mně, já tě budu podpírat, posilovat, ale cestu konej sám. Abys mohl jít rychleji než dříve šel člověk, říkám ti: miluj i nepřátele své! Dokážeš-li to, nebudeš putovat jako lidé, ale rozepneš křídla a dřív než se naděješ, vstoupíš do Nebes jako jejich trvalý obyvatel i budovatel.

57

Mnoho zármutku se nachází v mém srdci, avšak ten, který mi působí mnozí duchové šalbami lidí, je z největších. Pravdu máte, říkáte-li: Těžká je cesta k Bohu – neboť je na ní mnoho úskalí a svodů odívajících se do pěkných podob, aby lidé byli obelstěni a uvěřili, že dobré je to, co velmi duši škodí.

Mezi pobloudilými duchy jsou mnozí, kteří se postaví do cest člověka mne hledajícího a když spatří takového, hned mu kladou nástrahy, aby se stal posluchačem jejich výkladů o tom, co já činím přes duchy dobré i zlé, že Země není dílo mé, ale práce četných duchů, kteří sami spravují Zemi a jiné hvězdné světy vesmíru.

Jejich slova jsou však šalebná. Chtějí u člověka získat úctu, aby jim zajistila moc nad ním a oni se mohli zmocnit člověka po odložení těla a učinit z něj svého služebníka a ctitele, který by jim dodal velkou vážnost u jiných, stejně pobloudilých duchů.

Člověk má velkou moc, aniž o tom ví. Koho on ve své chvále a úctě vyzdvihne, je upevněn ve svém titulu a moci víc, než byste mysleli, a to i za takových okolností, že si některý duch tituly a moc přivlastňuje neprávem. Nevíte, jaké řády platí pro svět jiných duchů. Není ještě vhodný čas k tomuto vědění. Ale tolik vězte:

Komu člověk vzdá i nenáležející oslavu, úctu a čest, ten se stává jeho pánem a může zasahovat do jeho života více či méně podle toho, na jakém stupni vědomí a znalostí je onen člověk.

Duchové využívají i zneužívají možnosti ovlivňovat člověka. Snaží se jej získat pro sebe a pak tvrdě ovládat, jím upevnit svá místa a postavení ve světě duchů. Běda člověku, který upadl do moci duchů pobloudilých, mluvících lživě a šalebně, neboť na dlouhý věk je jejich služebníkem, aniž o tom ví.

Vy, kteří jste poznali klamy nepravých učitelů, mistrů a proroků, bděte nad každým, o němž víte, že se spojuje s duchy různých jmen a ne se mnou, a volejte mne na pomoc a proste Otce:

Prosíme Tě, Otče náš, zachraň a vyveď z moci temnoty, zbloudilé na cestách k Tobě. Otevři jim zrak, aby poznali, kde se nacházejí a vrátili se na místa svatá a čistá, kde Ty žiješ a kraluješ v Synu Svém Ježíši Kristu jako Bůh jediný a svatý, Pán všeho, co jest.

Stane se podle vaší prosby. Vaše modlitební služba je potřebná a cenná pro celý svět. Postup člověka je na ni přímo vázán. Bratrská pomoc má různé formy – přímluvná modlitba z nich ze všech má nejvyšší účinnost a vliv.

58

Není moudré strachovat se temných duchů, avšak také není dobré o ně se nestarat. Jestliže se jich strachujete, oni se pyšní svou mocí nad vámi a činí ještě více než je jim dovoleno činit pro zkoušky člověka, dávajíce tak najevo svou moc nad ním. Nedbáte-li jich, ztrácíte ostražitost nad svým životem a oni, využívajíce vaší nedbalosti a lhostejnosti, vrhají mnohé sítě na vaše myšlenky, slova i skutky, aby byly k vaší pohaně přede mnou, vás snižovaly a činily nehodnými mé velké přízně, již prokazuji tomu, kdo na mne myslí, důvěřuje mi, u mne vždycky hledá vše potřebné pro tělo i duši.

Proto se nestrachujte před nimi, ale buďte ostražití a bdělí v každé chvíli života, aby do vašeho vědomí nevcházely jejich myšlenky nesoucí nelibost, nesoulad, hněv či zármutky nad nehodami denního života v těle, zdržení od zbožných myšlenek, úkonů, nebo i různé zájmy tohoto světa. Neznáte cesty, kudy oni do vás vnikají vnášejíce tam své cítění i myšlenky, tak odlišné od toho, jak má člověk myslet a cítit, abych já se v něm a jím projevoval.

Proto pravím:

Hlídejte své nitro jako dobrý strážce vzácné poklady, aby do něho nevešel ten, který znečišťuje všechno, čeho se dotýká, především mysl, slovo i cit, k nimž nejčastěji míří jeho krok. Budete-li bdít a střežit se, nebude u vás a ve vás rušitel. On nemarní čas u toho, kdo jej vytrvale vyhání od sebe, od prahů své duše ve dne i v noci, při práci i odpočinku, v radosti i žalosti, i tehdy, obracíte-li se ke mně v modlitbách. Tisíckrát vás bude rušit, ale jednou se odvrátí, uvidí-li, že marně u vás plýtvá silou, mocí i chytrostí.

Vytrvejte – vytrvejte, a nebudete si stále stýskat na jeho všudypřítomné pokušení.

59

Naučte se práci, kterou od vás žádám nejdříve, přede vším jiným. Práce, kterou žádám, není ovšem lehká. Nedá se zhodnotit rozumem, neboť její výsledky jsou jenom mně známé a já vám je zjevím, jsou-li uznány Otcem.

Nepřikazuji: navštěvujte chrámy, držte posty těla, vyhýbejte se lidem, jak činili poustevníci, aby nevešli do pokušení od jejich jazyka, svou zbožnost ukazujte veřejně, aby každý věděl, že se modlíte, dbáte na čest a dobré jméno. Toto vše dělají slabí ve víře a lásce ke mně, kteří vnějšími způsoby zbožnosti zakrývají vnitřní chudobu citů pravé lásky ke mně.

Vy pracujte, abyste se líbili Otci, aby On uznal vaši námahu a ji odměnil. Pracujte stále v skrytu své duše na modlitbách.

Modlitba je namáhavá činnost duše tím, že se ona musí upínat k věcem neviditelným, o nichž neví, kde se nacházejí. Musí myslet silněji než myslívá na věci viditelné, protože to, co nosí ve své představě, co může vidět, slyšet, ohmatat, pocítit, usnadňuje jí pochod myšlení i soustředění; kdežto to, co v představě nemá, ji zneklidňuje, tísní i namáhá. Zvlášť v modlitbě je její cit vydán namáhání. Projevit lásku neznámému, neviditelnému, je těžké, téměř nemožné.

Nelze zazlívat a divit se, že lid je chabý v duchovních citech, nemá sílu změnit podobu své duše, obléci ji krásou svatosti, když se málo modlí, málo v duši namáhá. Duše je jako nevyživené dítě, stále slabá, nesamostatná a bázlivá.

Chcete-li svou duši obléci do svatebního roucha nevěsty, nemohou být ruce položeny do klína. Sousto ještě nikomu do úst samo nevešlo. Bez práce není zlepšení života v těle ani v duši.

Proto pracujte pilně, soustředěně, ve stálých modlitbách, jak jsem vám přikázal. Posílíte tím duši jako se prací posílí svaly těla, zpevní jeho stavba. Posilujte svou duši modlitbami, ať zesílí všechno, co je ve vás: vědomí, myšlenka i cit a z nich vycházející činy. Čiňte tak pro dobro vaše i bratrů, s nimiž jste ve mně a pro mně živi. Otec pak odmění tuto vaši tichou práci podle vlivu, který má a dá svou hloubkou, upřímností a vroucností.

Modlitbu jako práci duše vám přikazuji.

60

Vzácný je mi ten, kdo uvěří, že se opět přibližuji k člověku, abych pokračoval v započatém díle přemožení zlého a osvobození člověka z jeho moci, která se příliš pozvedla a zesílila lidskou slabostí. Vzácný je mi ten, kdo mě vítá a raduje se, že již jdu, abych zúčtoval a skoncoval s nepřítelem všeho dobra i s jeho pomocníky z řad lidí.

Každý, kdo je v těle, je v boji do posledního dechu svého těla. I nepřítel útočí ze všech stran na tělo i duši, aby člověku vzal, co je v něm bohatstvím a krásou duše. Jdu, abych skončil tento skrytý boj. Nebude však skončen u všech, kteří mě vyznávají a volají: Pane, Pane! Rychle dobojovat boj pomohu jen nejvěrnějším, hluboce oddaným, na mě plně spoléhajícím a očekávajícím ode mne veškerou pomoc, modlícím se v skrytu svého srdce v neustálé prosbě i díku a ve víře, že s Otcem tvořím jednotu v milosti, Lásce a pomoci člověku.

Ne u všech boj však bude skončen naráz tak, aby si všichni oddechli, žili již v pokoji a bez pokušení. Budu chodit od duše k duši, na každého zvlášť působit a pak celý svět pronikat. Podle síly víry, důvěry ve mne a vřelosti lásky, kterou si duše vyvinula v utrpení a tísni, podle jejího porozumění věcem, které zjevuji a velmi zdůrazňuji, budu ztišovat její boj a zásahy do jejího osudu celý zápas ukončím.

Pojďte ke mně, vy, kteří bojujete těžký boj s tělem, světem, vším zlem a přitom neustále myslíte na mne, plně spoléháte na mou pomoc. Váš boj chci již skončit, abyste konečně nalezli v sobě klid duše a pokojnou cestu životem s mou přímou účastí.

Pojďte, vy, kteří se ke mně upínáte s láskou větší a vyšší než je ona, které vás učil svět. Vám chci již dát vítězství plné a trvalé, aby nebylo toho, kdo by vás znepokojoval, sváděl na scestí, vás ode mne vzdaloval, vytyčoval mezi vás a mne hřích jako nepřekročitelnou přehradu. Přimkněte se ke mně více, než dosud se ke mně kdo z lidí přimkl. Jen ze spojení se mnou vzejde vaše dokonalé a trvalé vítězství nade vším zlem.

Jsem zarmoucen vším, co vás ode mne vzdaluje. Potěšte mne a já potěším vás. Dejte mi do rukou zbraň proti svému nepříteli a já za vás vybojuji všechno. Účinnou zbraní v mé ruce je vaše důvěra a láska ke mně. Dáte-li mi do rukou tuto svatou zbraň, budeme silni ve společném boji. Nebude nepřítele, který by se nevzdal boje, uvidí-li mezi námi silné, svaté spojení, jednotnou vůli činit vždy a všude dobro.

Duše ke mně přimknuté, důvěřivé a mně věrné, vaše vítězství nade vším zlem je blízké. Je-li ono blízké, je blízký i pokoj vašeho srdce, radost z našeho setkání i společné žití v krásách duchovního vesmíru.

61

Nemohu se zjevit světu tak, aby naráz každý poznal a uvěřil, že jsem. V zákonu stojí: Temnota obklopí člověka a hory těžkostí na něj padnou. I nebude si vědom Boha svého, pokud bude žít v trestu za svůj hřích, ani vědět, že není jen jako živé tělo, ale jeho duch je v něm pravým člověkem.

Nehoršete se nad nevěřícími, ale mějte s nimi soucit. Žijí ve velkém trestu za hřích, protože dosud nekonali za něj náležité pokání. Pokud není naplněno určené pokání a vyrovnání vin, je hřích jako temný stín na duši člověka. A tam, kde je stín, nemůže být světlo. Já jsem Světlo, a proto nemohu vejít do temnoty, pokud ona je v duši člověka.

Nevěří ve mne ti, v jejichž duši je tma a stíny hříchu. Kdyby zmizely všechny stíny, vešlo by do duše světlo a já s ním. I nevěřící by ve mne uvěřili, protože by pocítili můj přímý dotek i silné působení na ně a nezdráhali se říci: Bůh je! Protože se však náležitě nepřičiňovali, aby se z hříchu očistili, mají v duši tmu a mé Světlo je míjí. Proto mě neznají, nevědí, jak působím na nitro a říkají, že není Boha.

Nehoršete se, slyšíte-li tato slova. Mají svou pravdu. Pro tyto žijící v temnotě nejsem skutečností. Jsem Světlo a oni toto Světlo neznají, je nemají, a proto nevědí, že je. Jejich pravda je omezena na tělesný rozum a smysly těla, na vnější věci a potřeby a pozemské zákony života. Kdyby znali vyšší pravdu, uvědomili by si svůj omyl a káli by se z něho, hledali by mě dychtivě a nalezli jako vy.

Duch člověka mne poznává. Jejich duch však ještě neožil, nepovstal z těžké mrákoty ležící jako temný mrak na jeho vědomí. Kdo za to může? Zajisté ten duch sám. Líbí se mu, že nemusí dbát Božích zákonů a může žít v nespoutané libovůli, poslušný jen sebe. Nedbá, že volám k práci každého ducha na rozsáhlém díle stvoření, že i já na něm neustále pracuji, dokresluji jeho obrazy a naplňuji je novými jevy a tvary.

Není-li takový duch přede mnou živý a činný, nejsem ani já živý a činný před ním a pro něho. Proto ve mne nevěří, věřit nemůže. Tento stav nevědomí o mně trvá, dokud se neobrátí tak, abych snesl pohled na něj bez lítosti a zahanbení nad ním, že tak hluboko poklesl.

Tehdy jej povolám k soudu a řeknu mu, co má dále činit, po které cestě jít, aby se k Lásce vrátil, ve Světle žil. Od té chvíle se stane věřícím ve mne a vstoupí do úkolů svého spasení.

62

Ptáte se mne v skrytu svého srdce: Pane, bezbožníci proti Tobě mluví a rouhají se, hříšníci hřeší a jsou pro pohoršení. Proč na ně neuvalíš tresty, aby svět viděl Tvou spravedlnost, Moc i Sílu a všichni ve strachu činili pokání a napravili se?

Ptáte-li se mne na osudy hříšných a bezbožných, je to proto, že váš duch, vstoupiv do těla, ztratil vědění o životě, chápání jeho tajemství. Ztráta vyššího vědění je jen na čas, dokud si duch plně nepodmaní tělo, nezvládne smysly, nezkrotí rozum. Pokud duchu vládne tělo, je on slabý, omezený v činnosti, nezná a nechápe mne.

Až mu víra dá sílu a on povstane ke své duchovní všeřídící činnosti, získá plně všechno, co o mně věděl než se spojil s tělem. Začne poznávat skryté zákony a je naplňovat myšlením, činy, tím se ke mně přibližovat a se mnou se spojovat. Čím dokonaleji má přání i příkazy plní, tím více se zušlechťuje a jedné chvíle mě spatří tváří v tvář. Pozná, že jsem laskavý a mírný. Dal-li jsem životu Zákon, pak proto, aby měl vhodné rámce pro svá tvůrčí díla. Zákon mi však nebrání v Lásce, naopak, je jí naplněn. je vydán z Lásky, pro lásku a na její ochranu před úskalím života v prostoru kosmu, plném sil a různorodých pohybů.

Můžete namítnout, jak Láska může soudit a určovat tresty, když je plna soucitu, smíru, laskavosti a dobroty. Zákon vyšel ode mne, jsem jeho vydavatel, jsem i on sám. Zákon ve mně soudí všechno, i člověka. Protože člověk vyšel ode mne, má to, co mám já. Zákon je tedy i v člověku, protože v člověku je život a každý život sám o sobě je již zákonem v sobě určujícím rovnováhu věcí, aby v nich bylo všechno ve správném složení, nedošlo k vybočení z rovnováhy a účelu, pro něž tvořím.

Nesoudím člověka jen já sám. Soudí jej i jeho život, všechny činy z něho vzešlé. Jsou-li v souladu s určením, jak je dává zákon, člověk žije v pokoji a nezná bolesti. Není-li však souladu, je to znamením, že člověk žije již v následcích přestoupení zákona, k němuž došlo dávno předtím, než vstoupil do Země k životu jako člověk. Kdyby nebyl porušoval zákon, žil by v nebeských vlastech a nebyl by poslán do Země. Žije-li v ní, je to proto, že je v něm nerovnováha, je porušen v nejzákladnějším svém bytí, v duchu. Porušený duch nemůže být mezi těmi, kteří rovnováhu mají, aby nevnesl do jejich života neklid, chaos, těžkost a bolest, jaké má sám.

Neuvědomí-li si člověk žijící na Zemi, že přestupuje zákon a porušuje rovnováhu svého bytí, a proto má nesnáze a utrpení, pozná to, až odejde ze Země, z těla. Tělo zastírá poznání příčin těžkostí života, protože nenahlíží za hranice tohoto světa. Když duch opustí tělo, padají mnohé zábrany a člověk vidí, co dříve neznal, neuvědomil si. Především najde po odchodu z těla soud, který je před branou vyššího života. U soudu nad člověkem nejsem sám, ale vždy je u něho svědek. Jím je uplynulý život člověka. On je také žalobcem. Zjeví v pravé podobě každý čin člověka, protože je v něm vtisknut a je zřejmý.

Zemský život je jako kniha, do níž se vpisuje nesmazatelně každá myšlenka, slovo i čin.

Tento živý svědek je záznamem hnutí duše v mysli i citu i v každém tělesném pohybu. Člověk jej vezme s sebou na jiný svět. Přijde-li s ním k soudu, vypovídá o všem, co člověk konal, mluvil, myslil i cítil, co prožíval jako bolestné nebo radostné, klidné či neklidné roky, dny, hodiny, minuty a vteřiny, vypovídá i o tom, jaké byly jeho činy. Kniha zemského života člověka je pravdivá a spravedlivá. Nic nezamlčí, neomluví, nepřidá. Je zrcadlem zobrazujícím tělo, duši i ducha člověka do nejmenších podrobností.

Tento živý, pravdivý a spravedlivý svědek promlouvá a zjevuje člověka, aniž bych se já sám na něco ptal. Mluví a žaluje na člověka přede mnou i před ním, jemu samému tváří v tvář. Zardívá se, kdo nedobře činil, velice se hanbí přede mnou, když se ptám: Co jsi činil, člověče? Nemusím se ptát. Dříve než bych se otázal, již je to známo nejen mně, ale i všem kolem mne, mým služebníkům i jeho přátelům.

Živé svědectví začne samo mluvit před soudem na toho, kdo k němu přichází, je-li mnou k němu zavolán. V té chvíli ví o sobě to, co o něm vím já. Zná svá přestoupení i hříchy. Ony se mu zjevují před očima jako svědkové i žalobci, karatelé i soudci nad ním. Jestliže za života na Zemi nevěděl nebo nechtěl vědět, že by činil nešlechetnosti, bezbožnosti, nepravosti či hříšnosti a porušoval Boží zákon, bylo mu lehko, protože za to na Zemi trestán nebyl. Vstoupí do trestného procesu poznáním, co činil nedobrého, čím narušoval život lásky a pokoje, jaký jsem od počátku dal a žádám, aby byl zachován.

Vy, kteří jste nyní zasvěceni do tajemství soudu nad člověkem, nikdy neříkejte: Ten člověk hřeší a není za to Bohem trestán. Taková řeč je bláhová a viní vás z velké nevědomosti. Hřeší-li někdo a není na Zemi hned trestán, vězte, že jeho trest začne doléhat v té chvíli, kdy pozná svůj hřích. Nepozná-li jej na Zemi, pozná jej, až opustí tělo i Zemi a stane tváří zrcadlu svého života.

Buďte proto trpěliví s hříšníky a nežádejte tresty na ně. Přijdou tak neodvratně jako přichází chvíle smrti těla. Starejte se raději o svůj soud, aby nebylo svědectví hříchů proti vám a sami jste jimi nebyli trestáni. Žijte tak, aby nebylo obav z posmrtných trestů, ale byla naděje jasu a klidu mé náruče, která se otvírá tomu, kdo si nenese na onen svět stíny vin.

63

Prosíte mne: Pane, pomoz, Pane, dej nám…

Mám zajisté vše, čeho je lidem třeba. Mám Sílu, Vůli, Moudrost i Lásku, bez nichž nelze žít, a jestli přece, pak těžce a v utrpení duše i těla. Avšak mé dary jsou příliš vzácné, cenné, než aby mohly být dány každému, kdo si jich ode mne žádá. Víte, že lidé jsou hříšní, protože vidíte jejich skutky. Já však vidím i myšlenky lidí, které vám jsou utajeny.

Hrozíte-li se skutků lidí, co mám činit já, když vidím jejich původce – myšlenky? Než je skutek vykonán, musí být napřed promyšlen, procítěn, nesen dlouho v mysli i srdci. Toto je správný postup činů člověka. Stává se však, že je tomu naopak. Člověk něco promluví, a přitom na to předem nemyslí a neuvědomuje si, proč to řekl, z jaké pohnutky vzešlo slovo. Je-li skutek vykonán, člověk vidí své dílo, shledává na něm nedostatky. To proto, že nezachoval správný postup, jednal bez pomoci mysli. Skutky konané nepromyšleně nedají hodnoty. Jsou chabé, bez hlubokých stop v prožitém životě. Avšak čin, který prošel dlouhou cestou myslí, dotýkal se citu a spojil se s ním v dobré vůli, je ke cti člověku.

Jako jsou lidé uvyklí mluvit a jednat neuváženě a ledabyle, chovají se i ke mně. Jejich otcové je učili: Věřte v Boha a modlete se. Oni tedy věří a modlí se. Řekli jim: navštěvujte chrámy a konejte předepsané úkony zbožnosti – a oni tak činí proto, že to dělají jiní, jejich rodiče nebo i celý rod. Sepnou ruce, modlí se, navštěvují chrám.

Hle, skutky dobré a krásné – říká ten, kdo to vidí. Hle, zde duše zbožná, v Boha věřící – řekne opět jiný. Skutky, které člověk veřejně koná, jsou lidmi vždy přísně souzeny. Já také všechno soudím. Vidím však skrytá místa, vidím mysl jako kolébku všech lidských činů. Dívám se do ní pozorně a neustále. Zkoumám, jaké myšlenky se v ní rodí, čeho se mohu nadít od toho člověka za rok či delší čas.

Člověk se modlí a podle zvyku říká: Pane, pomoz, Pane, dej! Není-li modlitba zesílena myslí, prolnuta citem, málo ji slyším, vnímám ji slabě. Jak mám její slova uvážit a splnit vyslovená přání? Hlasitě projevená modlitba s pokleknutím není pro mne vždy pravou zbožností. Ani nejhorlivější a nejhlasitější modlitbu nemám za pravou, neví-li o ní srdce. Pravá zbožnost plyne z vroucnosti, z hlubokého svatého citu, z velké touhy projevit mi důvěru, úctu i lásku. Není-li silných vnitřních pohnutek k modlitbě, je ona mluvením úst a ne srdce. Není ani zapsána světlem v knize života jako vzácný čin, který je hodnotou i zásluhou člověka na Zemi.

Mnoho modliteb již lidé pronesli, a přece jejich život zůstává stále stejný, těžký a bolestný. Proč? Protože tyto modlitby nebyly silnou a vroucí řečí srdce, jaké se otvírám, ji vítám, protože mne volá k Zemi, k duši, k životu neutěšenému, abych mu vrátil radost a mír. Jedná-li se o tělesné potřeby a pomoc v nemoci, dovedou lidé modlitbu zesílit, protože mají úzkost před smrtí těla. Jde-li však o duši a její uzdravení, modlitba je slabá, nevýrazná. Lidé netuší, v čem je kořen jejich těžkostí. Jinak by prosili vroucně, celou silou mysli a z hloubi srdce: Pane, uzdrav duše, ať jsou opět silné, krásné a svaté, abys je přijal k sobě a ony nemusely již prožívat umírání těla, bolesti a starosti lidské. Oni však prosí: Pane, uzdrav mé tělo, abych mohl pracovat a žít na Zemi.

Bláhoví. Kdyby si uvědomili, že život na Zemi je pro pokušení i utrpení duše, neprosili by tolik o jeho prodloužení. Kdyby však přece prosili o tělesné věci a sílu tělu, mluvili by jinak. Prosili by: Pane, uzdrav mé tělo, aby v něm duše mohla žít a pracovat na svém obrození, těžkostmi a utrpením prokonat pokání, očistit se od zla, vyvinout dobro a v něm se upevnit, navždy zakotvit.

Takto proslovená prosba je správná a já k ní přihlédnu a dám, čeho je třeba, vidím-li, že vyšla z upřímnosti srdce toužícího již dobro konat vždycky, všude a všem. Vidím-li, že pomocí tělu je dáno prodloužení života na Zemi pro rychlý vývoj dobra v duši, dám, čeho ona žádá. Dám i jiné dary modlitbou vyprošované, ne však každému. Kdo slabě a jen ústy ke mně volá, chabě věří a nemá za sebou dobré skutky, lépe by učinil, kdyby nevolal svatými slovy modliteb a nebral mé jméno do úst marně. Kdo povrchně, nesprávně a marně se modlí a jméno mé volá, nejenže nedostane ode mne žádaného, ale svolává na sebe novou tíži, protože přestupuje zákon, který stanoví: Nevezmeš jméno Boha nadarmo, neboť ono je ti jediným a svatým, v němž je život tvůj i všechno dobré, co v něm máš.

Do modliteb vkládejte celou duši. Kdyby srdce při nich mlčelo a mysl byla vzdálena, marné jsou modlitby, prosby a všechny přímluvy. Prosíte-li, proste vždy srdcem a pak teprve do úst vložte slova. Všechny vaše modlitby pak budou vyslyšeny a dáno vám bude, co ony vyprošují pro vás, vaše bratry, přátele i pro celý svět.

64

Kdo zná mé jméno a věří v ně, je ctí a před světem vyznává jako jméno Boha, může z něho vzít i jméno pro sebe a říci: Já jsem Kristův, jsem křesťan…

Takto se nazývali moji učedníci i jejich žáci, všichni hlásící se k mému jménu proto, že od něho čekali svou spásu, s ním se chtěli spojit navždy a čerpat z něho všechnu milostiplnost Boží. přijali mé jméno, aby se odlišili od těch, kdo ve mně neuvěřili pro tvrdost srdce nebo ze strachu, aby nepřestupovali staré řády a zbožnosti svých otců. Nazvali se Kristovými – křesťany, a já se nehoršil, ale radoval se z toho, že pochopili můj záměr, aby mé jméno jim bylo vzorem, nejvyšším příkladem k následování.

Víra v mé jméno zapustila kořeny, avšak nenaplnila život člověka. Svět stůně na nedostatek lásky, protože mé jméno nevstoupilo plně do srdce křesťanů jako projevená velká Láska. Bůh miluje člověka. Jak bych jej nemiloval já, zjevená Boží Láska sestupující k člověku. Avšak ten, kdo mé jméno volá a od něho čeká pomoc a spasení, neuvědomuje si, že ono je Boží Láskou k člověku. Kdyby toho dbal, více by se Boží Lásky dožadoval; ona by k němu zajisté přišla a naplnila mu srdce. Dotkne-li se má Láska člověka, pak se on mění a na jeho životě je znát, že je můj a plně mně patří.

Jak se může projevit tato proměna. Tím, že žije láskou, dává ji každému, mně i lidem, je pokorný, pokojný a mírný, tichý, dobrotivý a obětavý. Má-li toto všechno v duši, má to, co mám já a čím je naplněna pravá Láska. Teprve tehdy má právo říci: jsem Kristův, jsem křesťan…

Pokud nežije jako já, neprávem si přivlastňuje mé jméno, nepravdivě mluví, říká-li, že je křesťan. I když si to o sobě myslí, neuznávám jej za křesťana já. Naopak, hanbím se za nepravého křesťana, rmoutím se, že mé jméno je bráno marně, že všechny klame, protože nevydává o mně pravé svědectví svým životem. Kdyby dosvědčoval sebou velkou láskou, projevoval by před světem mne, že jsem dobrý vždy, že nevkládám kříže, nesesílám utrpení.

Ze špatného života, slabé víry a malé lásky lidí vyvstávají jejich kříže jako následky nedokonalosti křesťanů. Kdyby žili podle mne, byli by pokojní a bez hříchu, protože já jej v sobě nemám. Žiji láskou, a proto mám v sobě Nebe. Láska dává život nebeský, pokojný a blažený. Kdyby lidé žili láskou, také by měli v sobě Nebe. Ale oni žijí ve svárech, půtkách, hněvu a zlobě. Jaký si tedy žádají život? Pokud žijí v nešlechetnostech, marně volají: Otče náš, přijď Království Tvé!

Jak může přijít mé Království tam, kde je království zla? Jedno v druhém nemůže být. Pokud život bude životem, jedno ustupuje druhému za hranice jeho působení i vlády. Praví-li křesťan ve své modlitbě: přijď Království Tvé – a sám ve svém srdci má království satana, je jeho modlitba marná a viní jej ze lži. Šel by člověk s čistýma rukama i nohama a v bílém neposkvrněném rouchu do místa, kde je nahromaděno bláto a velká nečistota? To nelze žádat – odpověděl by každý, kdo má rozum v těle. A přece tak nerozumné, nemožné věci na mně lidé neustále žádají a reptají, když neupravím jejich život jak si žádají, aby netrpěli, žili v hojnosti všeho, co svět poskytuje. Pak často mluví o nespravedlnosti mé i nespravedlnosti světa, svolávajíce soudy a tresty.

Bláhoví, nerozumní a zaslepení. Jak dlouho ještě budou chodit tmou a přitom si myslet, že žijí ve Světle se mnou a ve mně, jak dlouho budou mluvit: My jsme s Kristem, jsme Kristovi, jsme křesťané. – ? Jak dlouho budou klamat sebe i jiné, že bych se hlásil k těm, kteří mě svým životem zapřeli, žijíce jako můj nepřítel. Jak dlouho si budou hovět na zásluhách víry ve mne, která není pravá. Kdyby byla pravá, znali by dobře své povinnosti k lidem i sobě, věděli by, že mají žít jako já, hlásí-li se k mému jménu a říkají: Věříme v Krista, jako v Krista věřili naši otcové, že nám dal spásu.

Ale jejich víra je mdlá a proto nemůže řídit jejich život tak, aby uskutečnil mé přání i naplnil přísné zákony. Běda však, až prohlédnou svůj klam a poznají, že se k nim nehlásím jako ke svým. Moji jsou jen ti, kteří žijí podle mne, neberou jméno mé marně do svých úst, plní to, co jsem řekl, aby bylo plněno jako první, největší přikázání, dané člověku: Milovat budeš Boha svého ze sebe celého. Nejen ústy Jej budeš vyznávat, ale srdcem vyznáš Jej. Budeš-li Jej vyznávat srdcem, budeš Jej projevovat celým životem. Tehdy se tvůj život stane svatým, ty budeš Božím a Bůh bude tvým; Bůh se k tobě přizná, že jsi Jeho. Tehdy se vrátíš do ráje a budeš šťastný na věky…

Nenaplní-li člověk toto do posledního písmene – i kdyby myslel a mluvil: jsem člověk Boží, jsem Kristův – není Boží, není můj. Neřeknu-li já člověku: jsi můj – čí je ten člověk? Není-li můj, je satanův, a kdo jeho je, tomu běda ve věku tomto i v onom, který přijde po něm.

65

Horlím na ty, kdo jsou slabé víry, vlažné zbožnosti, a říkám: Varujte se všeho, co je člověku k pohaně, aby na vás nebylo nic, co by vás činilo nehodnými mé Lásky. Varujte se lhostejnosti k věcem duchovního života, neboť lhostejnost vyplývá z lenivosti ducha. Leniví jsou nejposlednější z posledních v mé přízni a Lásce. Jim platí slova: Běda vám.

Život na Zemi od vás vyžaduje, abyste pečovali o tělo, je sytili a oblékali, spravovali dům, v němž ono bydlí a konali různé práce, aby bylo co jíst, čím se oblékat, bylo místo i pro tělesný odpočinek pro vás i pro vaše rodiny. Avšak toto vše nesmí vyčerpávat všechny vaše síly, všechen čas daný vašemu životu na Zemi. Mnozí dávají práci, z níž je tělo živo, na místo nejpřednější ve strachu o ně, aby bylo dobře postaráno o všechny prostředky k životu. Nikdo se nemůže horšit, vidí-li takovéto starosti i snažení. Vždyť v těle je člověk na Zemi živ. Nemá-li tělo, není člověk viděn ani slyšen lidmi na Zemi.

Lidská mínění jsou jiná než moje. Lidé vidí tělo a nevidí duši, její příbytky a pokrmy, jimiž je sycena, ani její šat. Kdyby toto lidé viděli, lidský život na Zemi by se změnil. Oni však neví a jsou spokojeni sami se sebou, hrdí na svá díla i na to, co z nich plyne jako hmotné hodnoty a věci pro tělo. Bláhově si myslí, že toto u mne a přede mnou činí člověka dobrým a cenným.

Vy, kteří víte, že člověk je duch, můžete být spokojeni sami se sebou, s tím, co na Zemi činíte? Pracujete do umdlení, aby žilo a dobře se mělo tělo. Nevíte, že tělo je jen dočasná schrána ducha a podléhá zmaru? Myslíte-li na ně po celý jeho život, nač budete myslet, až ho nebude? Myslíte, že na onom světě skončí všechny vaše práce a bude věčný odpočinek?

Ano, smrtí těla skončí všechna pozemská práce a každý si od ní odpočine. Avšak vy přece budete žít. Jak? Nezaslouží si to vědět ten, kdo pečuje jen o tělo a ne o duši! I ona má své potřeby. I ona bydlí, je oblékána a sycena. Kdo o to pečuje a se namáhá? Myslíte snad, že já sám po smrti vašeho těla budou vaši duši oblékat a sytit a vy budete mít ruce složeny do klína? Jako člověk na Zemi pracuje a já mu dávám k jeho ruce potřeby pro život – jídlo, oděv i příbytek – tak je i po odchodu z těla, avšak s tím rozdílem, že nastane přímá péče o věci duše, které dříve neviděl, necítil a v sobě nevnímal. Těžkosti však spočívají v tom, že člověk zvyklý jen na práci pro tělo a hmotu, neumí svou duši oblékat a sytit, upravovat jí příbytek, neboť se tomu na Zemi nenaučil.

Co však s takovým člověkem? Co byste řekli o člověku, který by si nevěděl rady co a jak dělat, aby byl pokrm, nápoj i oděv pro tělo, a zmíral by hlady? Litovali byste jej, nebo se na něj horšili? Co mám říci já nezpůsobilému k práci pro svou duši? Mám jej litovat, nebo se horšit nad jeho lenivostí a neuvědomělostí? Kdybych jen litoval a jen se horšil, jak by mohl žít v novém světě, do něhož vstoupí svou duší?

Především pokárám nedbalého, lenivého člověka a řeknu mu: Co jsi dělal na Zemi po celý čas?

Snad řekne: Pane, pracoval jsem pilně od rána do večera, neměl jsem ani chvíli času, abych se veselil a odpočíval.

Odpovím mu: Čekáš ode mne pochvalu a odměnu za svou práci? Ano, bude ti dána podle zásluhy, a dovedeš-li také stejně horlivě bez odpočinku pracovat pro svou duši, aby měla všechno potřebné, budeš zde žít v klidu a bez nesnází. Nebudeš se rmoutit ani strachovat, ale brzy se přizpůsobíš novým úkolům a pracím. Já, vidím-li tvou pilnost a vyučenost, požehnám tvé práci a má pomoc ti bude vždy blízká; a nejen pomoc, ale i přízeň má i Láska, a budu ti nablízku jako tvůj Otec…

Jistě bude překvapený, že mu ukládám novou práci, i plný starostí v úzkosti a bázni kvůli své nedostatečnosti a nevědomosti. Začne se učit nové práci, protože ani ve světě ducha se neodpočívá s rukama založenýma do klína. Dlouho bude takový člověk žít ve velkých nesnázích. Nenaučí-li se nové práci brzo, stane se hladovým, slabým, žíznivým a bez příbytku. Trvá-li jeho neschopnost nově žít delší čas, je znovu poslán do Země. Vrátí se, protože v duchovním světě nedovedl ještě žít. Vstoupí do nových nesnází, aby v nich a jimi se naučil myslet na duši, její život, svět i všechny potřeby a více se neopakovala těžká bezradnost na onom světě, jakou prožil.

Varujte se lenivosti ducha. Z ní vycházejí velké nesnáze posmrtného života. Pečujte denně o duši. Vzdělávejte se ve věcech duchovního života. Syťte svou duši mým Slovem, chlebem živým. Myšlenkami, city víry a lásky šijte jí oděvy již na Zemi, aby měla do čeho se obléknout, až vystoupí z těla, jde před můj soud a dále podle jeho určení.

Učte se pracovat ve světě duše pokud jste na Zemi, abyste se nemuseli učit v něm pracovat teprve až do něho vstoupíte. Čekala by vás nová trápení a těžkosti. Cením a nejvíce odměňuji práci pro život duše. Jí dávám své nejvyšší požehnání.

66

Věříte-li, že máte duši, pak věřte, že ona to je, která dává sílu. Síla vaší duše vychází ode mne. Já duši živím sebou a naplňuji mocí, aby mohla předat život tělu a ono bylo schopno pohybu, úkonu i růstu.

Dosud jsem všechno duši dával bez vašeho vědomí a přičinění. Nyní však přichází nutnost vaší přímé účasti na všem, co je mnou konáno a dáváno duši člověka.

Posilujte svou duši duchovními pokrmy. Živte a syťte ji mým Slovem, které více než dosud vkládám mezi vás k duchovnímu pokrmu a vy mohli z něho žít po dobu, než plně vstoupíte do mé Duše a budete silní a moudří její Silou a Moudrostí mou. Proto dávám do vašich rukou své nové Slovo, které je má Láska, Vůle i Moudrost, všechno společné s Otcem.

Své nové Slovo vám dávám, abyste je proměnili ve svatý pokrm, který vaši duši nejen živí, dá sílu, ale i nově posvětí a dá znamení, že je to duše vyšlá z Duše mé, od ní stále udržovaná při životě až po tento čas, kdy jí říkám:

Duše z Duše mé, pojď k mému stolu, živ se vším, co na něm je tobě dáno za pokrm. Syť se mou Vůlí a Moudrostí, napájej se mou Láskou, v níž je Bůh, a živa budeš na věky věků.

67

Mnoho je utrpení na Zemi, že mnozí již úpěnlivě prosí: Pane, smiluj se nad námi!

Mé smilování je u člověka již od chvíle, kdy poklesl a stal se vyhnancem z ráje života. Bez něho by ke mně nevolal o smilování. Jeho pád by jej byl uvrhl do němoty a on by se stal kamenem na Zemi a ne bytostí živou, vidící, slyšící a mluvící, která mě může volat a prosit o pomoc. To, že člověk ke mně volá: Pane, smiluj se nade mnou – je důkazem, že jsem mu ponechal mnoho z jeho schopností i když porušil řád a spojil se s duchem temnoty.

Mezi velkými schopnostmi, jež člověku zůstaly po jeho pádu, je řeč, schopnost vyjadřovat vnitřní dění vnějšímu světu, v němž je živ. Ponechal jsem mu slovo, které je částí mne. Já sám jsem Slovo. Kdybych byl od člověka plně odstoupil, nebyl by člověkem, ale němou tváří. Slovo činí člověka člověkem, bytostí vědomě jednající. Teprve slovo oživuje tělo jak náleží, dodávajíc mu obraz lidského ducha. Ponechal jsem člověku tento svůj vzácný dar proto, že jsem se nad ním smiloval již v oné hrozné době jeho provinění. Věděl jsem, co jej čeká, jaká je před ním těžká budoucnost očišťování a napravování poskvrny. U vědomí všeho bolestného, čemu v této chvíli propadl, zaplakal jsem nad ním a smiloval se, když jsem viděl, že nehřešil sám od sebe, ale že byl ke hříchu sveden. Abych mu mohl v těžkých dobách pomoci, až nastoupí své pokání a bude velmi trpět, nechal jsem mu to nejvzácnější, co měl – slovo.

Kdyby je neměl, jak by mohl mluvit a volat: Pane, smiluj se nade mnou, pomoz mi. Kdyby mě nevolal a neprosil o smilování, nemohl bych mu pomáhat před očima duchů, znalých jeho provinění. Ti pronesli nad ním přísný soud, aby byl zbaven všeho a ponechán na pospas běsům. Byl jim dán. Aby se však mohl bránit, nepodlehl jim navždy, ponechal jsem mu slovo. Ono je silnou, pádnou zbraní proti těm, kteří se stali jeho vězniteli, jeho pány. Dovede-li jí dobře používat, brzy se vyprostí z jejich zajetí i vlivů a stane se vítězem nad nimi i nade vším zlem.

Slovem člověk hřeší a propadá duchům temna, ale slovem se také vykupuje z jejich zajetí.

Každé slovo vyvolávající hněvy, spory, nenávist, pláč a utiskování druhých, jejich ponížení a bídu, žal a zoufání, je slovo hříšné, jímž člověk propadá běsům, nízkým duchům temna.

Každé slovo nesoucí soulad, pokoj, radost, útěchu, povzbuzení, trpělivost, vděčnost a lásku jiným, je slovo vykupující. Čím je jich více, tím rychlejší je výstup z temna, z vlivů i zajetí duchů temnoty.

Mimo tato slova jsou ještě jiná, ještě cennější pro člověka. Jsou to slova modlitby i díků. V modlitbě jsou slova nepatřící člověku, ale mně. Proto jsou vzácná, svatá, vykupující člověka z jeho hříšnosti. Čím je jich více, tím lépe pro člověka. Dříve a snadněji vyjde ze všeho, co je mu poskvrnou a pohaněním před tváří mou i před celým nebeským světem.

Smiloval jsem se, aby mohla zaznít z úst člověka modlitba i slova svatá, vyslovující jméno Otcovo i mé, která by sama sebou jej očišťovala a povznášela. Ponechal jsem člověku svatý dar slova, aby měl zbraň proti nepříteli, nebyl mu vždycky poddán, ale osvobodil se a promlouváním slov lásky učinil ze svých úst můj chrám a tak se rázem vyvýšil mezi ty, kteří ve svých ústech pro mě zbudovali stánek, mluví svatě, láskyplně vždy a všude. Kdyby člověk nemohl použít svého slova na obranu v boji s nepřáteli, jak by nad nimi zvítězil? Nemůže jít proti nim se zbraní, jako se jde proti viditelnému nepříteli na Zemi. Nepřítele skrytého nevidí. Jak jej má tedy přemáhat a proti němu bojovat? Odhalím vám vaši zbraň, abyste jí od této chvíle mohli používat. Vy jste jí často používali, ale nevěděli jste o tom, protože jsem vám dosud neřekl, abyste jí používali. Nyní, podle mého poučení i vybídnutí, jí začnete používat vědomě. Tím ona ještě více nabude moci a bude vám vždy ochranou i obranou.

Ne každé slovo je zbraní proti zlu. Jsou slova, která zlo rozdmychávají, je přímo vyvolávají a posilují proti člověku. Jen slovo laskavé, vlídné, mírné a pokojné, čisté a svaté, které mluví k člověku i ke mně, je zbraní silnou, přemáhající nepřítele a vykupující vás z područí hříchu i z trestu za něj. Budete-li mít v ústech vždy jen takováto slova, pak se nebojte. Není již toho, kdo by vám ubližoval a vy byli trápeni v duši i v těle. Slovo modliteb pak dovrší vaše vítězství a nepřátelé odejdou od vás.

Žádám vás:

Mluvte s láskou i čistou dobrotivostí ke každému vždy a všude, ať není již vašich nepřátel, ale jsou jen vaši přátelé a vy jimi vždy a všude obklopeni. Jsou-li u vás andělé, nemohou být u vás duchové temna. Přidáte-li ke slovu lásky i slovo modlitby, zdvojnásobíte svou sílu, ochráníte sebe i všechny, které zahrnujete do své duchovní i rodinné péče. Pak bude mé smilování nejen nad vámi a s vámi, ale i nad celým světem a člověku nebude odňat dar slova. On zůstane člověkem svým životním posláním. Pokud je člověk člověkem, má vždy naději na svou spásu. Pokud je naděje, je svět v mé přízni, která dodá Sílu a Moudrost i tam, kde nestačí lidská snaha, práce a skutky, aby spása byla zabezpečena, dovršena a potvrzena Otcem.

Převzato z : https://buh.webpark.cz/texty/sk/sk5.htm