Rudolf Steiner: V čem spočívá vůdcovství lidstva ?

09.12.2010 08:49

Redakce : Přinášíme Vám ukázku z díla Rudolfa Steinera: Janovo evangelium, s úvahou nad odpovědí "V čem spočívá vůdcovství lidstva ?". Celá kniha (naleznete opět v sekci "Studijní materiály") je vlastně cyklus čtrnácti přednášek R.Steinera uvedených mezi 24. červnem a 7. červencem 1909 o souvislostech Janova evangelia se třemi ostatními.

 

Steiner_R._Janovo_evangelium.doc

 

Rudolf Steiner: Janovo evangelium

.....

Sledujeme-li nyní v akášické kronice onu velkou palestinskou událost (o jejímž smyslu jsme se v několika náznacích zmínili včera), najdeme v podstatě toto: Celý lidský rod, pokud žije na Zemi, pochází z duchovní říše, z duchovně-božského bytí. Můžeme říci: Dříve, než zde vůbec byla možnost, aby zevní fyzický zrak viděl lidskou podobu, aby se ruka mohla dotknout lidského těla, existoval zde člověk jako duchovní bytost a v nejstarších dobách byl částí božsky-duchovních bytostí, z nichž se zrodil jako bytost.

Bohové jsou takřka předkové lidí a lidé jsou potomky bohů. Bohové potřebovali lidi jako své potomky, poněvadž nebyli schopni bez těchto potomků   sestoupit dolů do fyzicky-smyslového světa. Tehdy pokračovali bohové ve svém životě v jiných světech a zvenku působili do člověka, jenž se na Zemi pozvolna vyvíjel. A tak museli lidé postupně překonávat překážky způsobené pozemským životem.

Jaké jsou to překážky?

Pro člověka je podstatné to, že bohové zůstali duchovními, a lidé jako jejich potomci se stali fyzickými. Člověk, jenž měl ducha jen jako vnitřní podstatu ve fyzické podstatě, se jako zevní bytost stal fyzickým, musel právě přemáhat všechny překážky související s fyzickým životem. V hmotném bytí se stupeň po stupni vyvíjel, stával se stále zralejší a bylo mu tak stále více možné obracet se nahoru k bohům, z jejichž lůna se zrodil.

Cesta člověka zemským životem tedy pozůstávala jednak z toho, že sestupoval dolů od bohů, jednak z toho, že se k nim znovu obracel, aby jich opět dosáhl a spojil se s nimi.

Aby však mohl člověk tímto vývoj projít, musely se jednotlivé lidské individuality vyvíjet poněkud rychleji než ostatní lidé, musely je předčít (předcházet), aby se mohly stát jejich vůdci a učiteli. Takoví vůdcové a učitelé pak žijí v lidstvu a hledají cestu k bohům dřív než ostatní lidé. Zatímco ostatní lidé na jistém stupni vývojové zralosti snad tuší cestu nazpět k bohům, ale mají k nim ještě daleko – stojí jejich vůdcové božství blíž. Jiskra tohoto božství je v každém člověku. Ale v oněch vůdcích je vždy ještě něco více. Jsou blíže božství, jehož má člověk opět dosáhnout. A to, co žije v těchto vůdcích lidstva, to zří na nich ten, jehož zrak je otevřen pro duchovno, to vidí jako to podstatné a hlavní.

Předpokládejme, že by některý z velkých vůdců lidstva stál před druhým člověkem, který by sice nebyl rovnocenný tomuto vůdci, ale přesto by přesahoval běžný průměr lidí. A předpokládejme, že tento člověk živě vyciťuje, že onen druhý je velkým vůdcem, že duch, jehož má ostatní lidstvo teprve dosáhnout, je již na vyšším stupni v něm.

Jak by člověk s živým porozuměním pro věc, asi líčil takového vůdce, kdyby tento stál před ním?

Asi by si řekl: „Zde, přede mnou, stojí člověk s fyzickým tělem jako ostatní. Ale toto fyzické tělo je na něm něčím nevýznamným (je nepodstatné, nedůležité). Pohlédnu-li však na něho duchovním zrakem, objeví se mi s ním spojená mocná duchovní bytost, božsky-duchovní bytost (podstata). A ta je tak významná, že všechnu svoji pozornost obracím jen na ni a nikoli na to fyzické, jako u ostatních lidí. – Tak se otvírá duchovnímu zření na vůdci lidstva něco, co v podstatě celé ostatní lidstvo přesahuje a co musí duchovní pozorovatel popisovat zcela jinak. Musí líčit to, co na něm pozoruje duchovním zrakem! – Ovšem lidé, kteří mají dnes na veřejnosti rozhodující slovo, ti by si z takového vynikajícího vůdce lidstva tropili jen posměšky. Vždyť můžeme vidět, jak již mnozí učenci v dnešní době zacházejí s velikány lidstva (posuzují je) z psychiatrického hlediska!

Poznali by ho jen ti, kteří zbystřili svůj duchovní zrak. Ti by však již věděli, že to není žádný šílenec, ani blouznivec a také ani jen „nadaný člověk“, jak by ho snad označili ti „blahovolnější“. Ale věděli by, že v duchovním smyslu patří k největším postavám života lidstva. Tak by tomu bylo dnes.

Ale v minulosti, jež nám není ještě příliš vzdálená, tomu bylo přece jen trochu jinak...

Víme již, že lidstvo prodělalo různé proměny vědomí. Všichni lidé měli kdysi tlumené, šeré jasnozřivé vědomí. Dokonce ještě i v době, kdy žil Kristus, bylo toto jasnozření vyvinuto do určitého stupně a směrem do minulosti ještě víc. Ač i to byl již jen stín jasnozření doby atlantské a první epochy poatlantské. Jasnozřivé vědomí mizelo jen pozvolna. Vždy však byli mezi lidmi roztroušeni a i dnes existují lidé přirozeně jasnozřiví, kteří mají šeré jasnozření a mohou tak rozlišovat, pokud jde o duchovní bytost člověka.

Vezměme dobu, kdy se ve staroindickém národě objevil Buddha. Dnes by zjev takového Buddhy, zejména kdyby se udál v Evropě, nebyl nijak zvlášť respektován. Avšak v Buddhově době tomu bylo jinak. Tehdy existoval ještě velký počet lidí, kteří ještě viděli, k čemu tu došlo; že tímto Buddhovým narozením se událo něco zcela jiného nežli obvyklým narozením.

Ve spisech Východu a právě v těch, které se touto věcí zabývají, je popisováno Buddhovo narození s nejhlubším porozuměním, řekli bychom „ve velkém stylu“. Vypráví se, že královna Mája byla „věrným obrazem Velké Matky“, a že jí bylo předpověděno, že přivede na svět mocnou bytost. Když se pak tato bytost narodila, přišla na svět jako předčasně narozená. To je velmi častý prostředek k vysílání významných bytostí na svět, tj. že se narodí předčasně. Protože pak se lidská bytost, do níž se má vtělit vyšší bytost, nespojuje tak důkladně s hmotou, než kdyby byla „donošená“ do úplné zralosti.

Dále se v těchto významných spisech Orientu sděluje, že v okamžiku zrození byl Buddha osvícen, a že ihned otevřel oči a obrátil je do všech čtyř světových stran – k severu, k jihu, k východu a západu. A dále se nám praví, že hned také udělal sedm kroků, a že stopy těchto kroků jsou vytlačeny do půdy, kde je učinil. A hned také mluvil: „Toto je život, ve kterém se stanu z bódhisattvy buddhou, což bude poslední vtělení, které musím prodělat na této Zemi!“

Jakkoli podivně se taková sdělení jeví dnešnímu materialisticky smýšlejícímu člověku a jak málo smí to být materialisticky vyloženo, je toto sdělení pravdivé pro toho, kdo věci může zřít duchovním zrakem. A tehdy ještě existovali takoví lidé, kteří na základě přirozeného daru jasnozření měli schopnost vidět, co se to s Buddhou zrodilo. Jsou to neobyčejné věty, které jsem vám nyní sdělil o Buddhovi ze spisů Orientu.

V dnešní době se říká, že to jsou pověsti a mýty. Kdo však tyto věci chápe, ví, že se tu za nimi skrývá něco, co je vůči duchovnímu světu pravdou. A takové události, jako je Buddhovo narození, nemají význam jen pro úzký okruh kolem osobnosti, jež se tu narodila, ale znamenají něco pro celý svět, vyzařujíc přímo duchovní síly. A lidé, žijící ještě v dobách, kdy byl svět vnímavější pro duchovní síly, ti také věděli, že skutečně byly při Buddhově narození vyzařované duchovní síly.

Bylo by jen velmi lacinou námitkou, kdyby nyní někdo chtěl říci: Proč se to neděje také ještě dnes?

Dnes je tu také mnoho působení! Jenže je zapotřebí jasnovidce, který to může pozorovat. Neboť nestačí pouze to, aby tu byl někdo, z koho vyzařují duchovní síly, ale musí zde být i někdo, kdo je schopen ty síly přijímat, vnímat!

V dobách, kdy byli lidé ještě spirituálnější, byli také vnímavější pro ono vyzařování. Proto je zase hluboká pravda za tím, když se nám sděluje, že při Buddhově narození působily síly, jež měly uzdravující a usmiřující povahu. To není pouhá pověst, praví-li se, že v době příchodu Buddhy na svět se ti lidé, kteří se předtím nenáviděli – v lásce spojovali, sjednocovali; a že lidé, kteří se dříve spolu přeli, si nyní chvalořečili atp.

Kdo přehlíží vývoj lidstva jasnozřivým pohledem, tomu se nejeví tento vývoj jako historikovi – v podobě vyrovnané cesty, jen tu a tam převyšované tzv. uznanými historickým postavami. Ten ví, že existují také pohoří a hory, což však lidé nechtějí připustit, nesnášejí to. Kdo však vidí vývoj jasnozřivým zrakem, tomu je zřejmé, že existují mohutné vrcholy a velehory, tyčící se nesmírně vysoko na cestě ostatního lidstva. To jsou právě vůdcové lidstva.

V čem spočívá takové vůdcovství lidstva?

Spočívá v tom, že se člověk postupně propracovává po stupních, jež ho vedou k duchovnímu životu. Jeden z těchto stupňů jsme si včera označili jako nejdůležitější: Zrození vyššího, duchovního já.

Včera jsme si řekli, že existují přípravné stupně a stupně další.

Z toho, co bylo včera řečeno, můžeme vidět, že to, co nazýváme Kristovou událostí, je nejmohutnější vrchol ve vývoji lidstva. A že bylo třeba dlouhé přípravy k tomu, aby se Kristova bytost mohla vtělit v Ježíši z Nazaretu.  Abychom pochopili tuto přípravu, je nutné – abychom si Kristovo zjevení předvedli jaksi v malém.

Předpokládejme, že nějaký člověk v některém svém vtělení nastoupí cestu duchovního poznání. To znamená, že vykonává tedy některé z těch cvičení, o nichž budeme ještě také mluvit, která utvářejí duši stále duchovnější a duchovnější, činí ji stále vnímavější pro ducha a vedou ji vstříc oné chvíli, kdy zrodí vyšší nepomíjivé jáství, které může pohlížet do duchovního světa. Člověk prodělává až do této chvíle mnohé zážitky. A nechť se nikdo nedomnívá, že by se mohlo něco v duchovních poměrech předběhnout. Člověk může pokračovat jen s trpělivostí a vytrvalostí.

Předpokládejme, že člověk začal s tímto vývojem. Jeho cílem je zrození vyššího já. Avšak dospěje jen k určitému stupni, dosáhne určitý přípravný stupeň k zrození vyššího já. Potom zemře – a opět se znovu zrodí. Když se takový člověk, který prošel v některém vtělení určitým duchovním školením, zase narodí, pak mohou nastat dvě situace. Buď může ten člověk cítit popud vyhledat učitele, který by mu ukázal, jak rychle zopakovat to, čím prošel dříve a jak se dostat vzhůru k odpovídajícím vyšším stupňům… Nebo z nějakého důvodu nehledá tuto cestu duchovního vývoje. Avšak i v takovém případě se jeho život bude utvářet jinak, než u ostatních lidí. Člověku, který již něco prodělal na cestě poznání, život sám od sebe přinese něco, co se ukazuje jako důsledek výše poznání, jehož dosáhl v předchozím životě. Takový člověk bude jinak prožívat a jeho prožitky učiní na něho jiný dojem, nežli je tomu u jiných lidí. Těmito zážitky potom znovu dosáhne toho, k čemu dospěl dříve ve svém snažení. Zatímco v předchozí inkarnaci musel usilovně pracovat od jednoho bodu k druhému, v následujícím životě to k němu přistupuje jaksi z venčí. A může se stát, že výsledky předchozí inkarnace prožije ve zcela jiné formě.

Může se mu stát, že se již v dětství setká s něčím (s určitým prožitkem), co na jeho mysl udělá takový dojem, že v něm znovu vyvstanou (ožijí) ony síly, které si osvojil ve vtělení předchozím. Dejme tomu, že takový člověk dosáhl v určité inkarnaci jistého stupně vývoje moudrosti. V příští inkarnaci se narodí znovu v dítěti, jako každý druhý. Ale v sedmém nebo osmém roce života prožije něco těžkého. Následkem toho vystoupí v jeho duši opět všechno to, čeho si dříve vydobyl jako moudrost. Takže nyní zase stojí na dříve dosaženém stupni a odtud může vystoupit k dalšímu stupni.

Předpokládejme nyní, že onen člověk i nadále usiluje, aby ve svém vývoji pokročil o další stupeň. Pak zase zemře. V další inkarnaci se může odehrávat něco podobného. Zase prožije zevní událost (zážitek), která ho jakoby podrobí zkoušce, čímž se zase projeví nejprve to, co si vypracoval v předminulé inkarnaci a následně to, čeho dosáhl v inkarnaci právě minulé (předešlé). Teprve pak může zase pokročit o stupeň výš.

Z toho vidíte, že život člověka, který již dříve prošel jistými stupni vývoje, pochopíme jen tehdy, když přihlédneme k právě vylíčeným souvislostem. Jeden ze stupňů, jehož lze dosáhnout poměrně brzy na cestě poznání (pokud se vyvíjí vážné úsilí), je stupeň tzv. „člověka bez domova (bez vlasti)“. Tj. člověka, který vyrůstá nad předsudky nejbližšího okolí, osvobodí se od všeho, co ho k tomuto okolí všemožně váže. Tím se člověk nemusí stát ke svému okolí neuctivý, právě naopak, může se stát tím více uctivější. Musí však být uvolněn od pout nejbližšího okolí!

Vezměme případ, kdy takový člověk zemře ve stádiu, kdy se propracoval k jisté svobodě a nezávislosti. Když se potom znovu narodí, může se stát, že se poměrně brzy dostaví zážitek, jímž se znovuzrodí jeho pocit pro svobodu a nezávislost. Obvykle se to děje tak, že dotyčný prožije něco těžkého, že ztratí otce nebo někoho, s kým je jinak spojen, nebo se k němu otec nechová dobře (třeba ho zavrhne či něco podobného). To nám věrně sdělují pověsti různých národů a v tom jsou mýty a pověsti národů skutečně moudřejší než dnešní věda. Všude se v nich můžete shledat s typem člověka – jak otec přikáže, aby bylo dítě odloženo, jak dítě najdou pastýři, živí ho, vychovávají a později ho přivádějí zpět ke svému poslání (např. Chiron, Romulus a Remus). Aby se opět mohlo vzkřísit to, čeho si člověk vydobyl už v dřívějších vtěleních, k tomu lze dospět např. „zradou“ jeho vlastní otčiny na něm (tím, že se jejich domov na nich dopustil jakési zrady). Sem náleží i báje o odložení Oidipa.

Nyní si můžeme uvědomit, že čím dál člověk dospěje na cestě ke zrození vyššího já (nebo ještě dále), tím musí být i jeho život bohatší na prožitky, aby pak přes ně dospěl k dalším novým prožitkům, které dosud neměl.

Tak i ten, do něhož se měla vtělit ona mocná bytost, kterou nazýváme Kristus, nemohl své poslání převzít v libovolném věku svého života. K tomu musel teprve postupně dozrát! Nikdo z obyčejných lidí to nemohl převzít. To musel již být někdo, kdo mnohými životy dosáhl vysokých stupňů zasvěcení. A co vše se tu muselo stát, o tom nám věrně vypráví akáša kronika. Sděluje nám, jak jistá individualita během mnohých inkarnací usilovala dospět k vysokým stupňům zasvěcení. Pak se znovu zrodila a nyní v tomto pozemském vtělení prodělávala zážitky, které byly nejprve „přípravné“. Ale v tom, co se tu vtělilo, žila již individualita, která prodělala vysoké stupně zasvěcení. Byl to zasvěcenec určený k tomu, aby v pozdější době svého života přijal do sebe Kristovu individualitu. Zážitky, které takový zasvěcenec má, jsou opakováním jeho dřívějších stupňů zasvěcení. Tím se v této duši vybavilo vše, k čemu se již dříve povznesla.

Víme, že člověk se skládá z těla fyzického, éterného, astrálního a já. Víme však také, že v průběhu života se nejdříve rozvíjí fyzické tělo člověka, že až do 7. až 8. roku je éterné tělo člověka obklopeno něčím na způsob mateřské éterné schrány. V sedmém roce, při výměně zubů, je tato éterná mateřská schrána „odstraněna“ podobně jako fyzická mateřská schrána při narození fyzického těla do zevního fyzického světa. S pohlavním dospíváním se podobně odvrhne schrána astrální a zrodí se tělo astrální. A přibližně kolem 21. roku se pak rodí lidské já – ale také zase jen pozvolna.

Když jsme prošli zrozením těla fyzického, v sedmém roce zrozením těla éterného, ve 14. až 15. roce zrozením těla astrálního, musíme si podobným způsobem představit zrození duše cítivé, duše rozumové a duše vědomé. Asi v 21. roce se rodí duše cítivá, v 28. roce duše rozumová a přibližně v 35. roce duše vědomá. A tu můžeme vidět, že Kristova bytost se nemohla inkarnovat do zemského člověka dřív, dokud se dokonale nezrodila jeho duše rozumová. Kristova bytost se tedy nemohla vtělit do onoho zasvěcence (do něhož se vtělila) před 28. rokem. To nám také odhaluje duchovní bádání.

Bytost Kristova vstoupila do Ježíše z Nazaretu mezi 28. a 35. rokem. Ježíšova individualita vstoupila na Zem jako velký zasvěcenec, který postupně prodělává v záři, ve světle oné vznešené Kristovy bytosti vývoj svých jednotlivých tělesných článků (a to těla éterného, astrálního, duše cítivé a rozumové).

Tak můžeme tedy říci: Až k tomuto životnímu věku máme před sebou v člověku, povolaném stát se Kristovým nositelem, velkého zasvěcence, který postupně prožívá všechny ty události, vyzvedávající na povrch to, co on sám prožil v předchozích inkarnacích a co si vypracoval a vydobyl z duchovního světa. Potom pro tohoto zasvěcence nastává možnost říci si: „Nyní jsem zde já, a vše co mám, – to obětuji. Nechci již být nadále samostatným já! Učiním ze sebe nositele Krista! On nechť ve mně sídlí, nechť od této chvíle on je nyní ve mně vším!“

Tento okamžik, kdy se Kristus vtěluje do pozemské osobnosti, naznačují všechna čtyři evangelia. I když jinak se v lecčems evangelia různí, okamžik, kdy se Kristus vtěluje do velkého zasvěcence, uvádějí všechna shodně: Je to Janův křest! Ve chvíli, kterou pisatel Janova evangelia označuje tak jasně, když praví: „Duch sestoupil v podobě holubice a spojil se s Ježíšem Nazaretským.“ V této chvíli tu máme zrození Krista, tu se zrodil v duši Ježíše z Nazaretu Kristus, jakožto nové, vyšší já. Až do této chvíle se vyvíjelo jiné já, ono já velkého zasvěcence a to se vyvinulo natolik, že se stalo zralé pro tuto událost!

A kdo se měl narodit do bytosti Ježíše z Nazaretu?

To jsem již naznačil včera: Nyní měl sestoupit a vtělit se do Ježíše z Nazaretu Bůh, který tu byl od počátku, ale setrvával v duchovním světě a nechal mezitím lidi vyvíjet se ve světě fyzickém.

......

Diskusní téma: Rudolf Steiner: V čem spočívá vůdcovství lidstva ?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

 

měření od: 12.1.2011

TOPlist