Starověké hvězdářství III

Slunce - slunovrat a rovnodennost

Kromě dne Slunce vymezovalo i mnohem delší časové období - roční období a rok.

Roční období

V nejstarších dobách zřejmě lidé vystačili s dělením období na teplé a studené či suché a vlhké (resp.období záplav). Řídili se ekologickým časem, který byl vymezován přírodními ději v jejich okolí. Později však lidská společenství potřebovala lépe synchronizovat a plánovat svou činnost. Člověk si začal všímat spojitosti mezi střídáním klimatických období a nebeskými jevy včetně běhu Slunce po obloze. V teplém období jsou dny delší než v období studeném. Dny se však pomalu začínají zkracovat, Slunce je v poledne každým dnem níže a níže, stíny se prodlužují, teplé období postupně přechází do studeného. Pak, v období zimy, nastane nejkratší den a nejdelší noc. Dny se však začínají prodlužovat, Slunce se opět ujímá vlády a každým dnem dostoupá na nebi o něco výše. V polovině teplého období nastane nejdelší den, Slunce je nejvýše, cyklus se uzavírá.

Slunovrat a délka roku

Postup roku nebylo snadné na obloze přímo pozorovat. Změny pohybu Slunce nejsou ze dne na den zřetelné. S odstupem mnoha dnů však není problém všimnout si, že se pomalu mění místo východu a západu Slunce na obzoru. Jednoduchým i když zdlouhavým způsobem, jak sledovat změny v pohybu slunečního kotouče, je fixovat jeho postavení těsně nad obzorem při východech či západech. Využívaly se význačné body na horizontu či různé pomůcky - záměrné dřevěné kůly či trvanlivější vysoké kameny označující pozici Slunce na horizontu.

Porovnání zafixovaným bodů potvrdilo, že místo východu či západu Slunce na obzoru se každým dnem pomalu posouvá. Od zimy do léta se východ Slunce posouvá doleva, stále více k severu.

Zároveň dochází k prodlužování trvání dne a zkracování noci. Posun místa východu Slunce na obzoru je stále pomalejší a v určitý den se zastaví na své nejsevernější pozici, den je nejdelší a noc nejkratší. A pak v dalších dnech se začíná Slunce vracet zpět. Den se zkracuje.
 

Trpěliví pozorovatelé mohli časem zjistit, že pomalý posun míst východu a západu Slunce se opakuje v cyklech přímo souvisejících se střídáním klimatických období.  K jednomu meznímu postavení Slunce dochází vždy v období tepla resp. sucha, k druhému v období zimy resp. vlhka. Pokud měli lidé obě krajní pozice Slunce na obzoru zafixovány, mohli předvídat nástupy pravidelných klimatických změn.

Čas, kdy se Slunce nacházelo ve své mezní poloze (severní či jižní), označili lidé za slunovrat. Slunce se v dalších dnech vracelo po obzoru zpět.

Dalším významným objevem bylo stanovení délky doby, kdy se Slunce vrátilo do jedné ze svých dvou mezních poloh. Tento cyklus trvala zhruba 365 dní a znamenala délku slunečního roku. Za tuto dobu se vystřídala jedna teplá a jedna studená perioda.

Zimní a letní slunovraty byly v severní Evropě  přesně pozorovány a zaznamenávány snad už před 40 000 lety.^[7]  Později se člověk naučil budovat důležité stavby tak, aby byly umístěny nebo orientovány v souladu s významnými událostmi na obloze. Uveďme několik málo příkladů orientace prastarých staveb podle důležitých postavení Slunce na horizontu:

[2]	Na našem území se dochovaly rondely, kruhové stavby, z neolitické doby (5.tisíciletí př.n.l.). Některé jsou orientovány k východu Slunce o letním slunovratu.
	V Karnaku, v severní Francii, je u hliněné mohyly vybudována chodba orientovaná k bodu, kde vychází Slunce o zimním slunovratu. Datum vzniku chodby bylo stanoveno na rok 4 700 př.n.l.[4]
	Hlavní osa megalitického kruhu v anglickém Stonehenge je orientována k východu Slunce o letním slunovratu.[5] Největší díl prací na kamenných kruzích byl proveden v letech 2 600 až 2 300 př.n.l. Kamenným kruhům však předcházely kruhy dřevěné z roku 8 000 př.n.l.[6]
	Pod mohylou New Grange (3000 až 2500 př.n.l.) je chodba orientovaná k zimnímu slunovratu.

Vytyčení slunovratových pozic nebylo technologicky příliš náročné a nevyžadovalo zvláštní astronomické znalosti. Bylo nutné zajistit neměnné místo určené pro pozorovatele a pak pozorně a trpělivě sledovat denní posuny Slunce nad obzorem. Posun slunečního kotouče byl zaznamenáván záměrnými ukazateli, např.tyčemi. Problém mohlo činit samozřejmě počasí nepřející sledování slunečního kotouče. Krajní pozice Slunce bylo nutné fixovat trvalými ukazateli a každým rokem je postupně zpřesňovat. Pozorování východu či západu Slunce bylo ovlivněno i řadou okolností, které nemohli lidé ovlivnit (refrakce slunečních paprsků, převýšení obzoru atd.).

Východ Slunce v sedle Bezdězu pozorovaný z rondelu Byseň.[23]

Pokud se našim prapředkům podařilo zaměřit ze svého pevného stanoviště slunovratové místa na obzoru, mohli postoupit dále. Například nalézt takové místo pro zřízení kultovní stavby, ze které bylo slunovratové Slunce fixováno významnou dominantou na obzoru. Z takového místa pak další generace mohly jednoduše určit den slunovratu jen proto, že Slunce vyšlo například přesně nad významným pahorkem či průsmykem na obzoru.

Zimní slunovrat

Pozorování místa východu a západu Slunce dávalo do úzké spojitosti krajinu s oblohou. Člověk poznal, že Slunce vykonává nejen každodenní pohyb po obloze od východu na západ, ale že se pomalu, pravidelně a cyklicky mění také místo jeho východu a západu nad obzorem.

Den zimního slunovratu byl velice významným mezníkem roku. Slunce zapadalo v nejjižnějším místě horizontu, na nějž může při svém celoročním putování dorazit.  Skončilo zkracování dne. Světla v dalších dnech mělo stále rychleji přibývat a zima ustupovat.

... bude dokončeno ...

Rovnodennost

Pokud existuje kalendářní den, kdy je den kratší než noc a po půl roce se dočkáme jiného kalendářního dne, kdy je naopak nejdelší noc, pak logicky musí v průběhu roku nastat dva dny, kdy den trvá stejně dlouho jako noc.
V průběhu roku vymezuje Slunce kromě letního a zimního slunovratu (angl. solstice) další dva důležité okamžiky označované jako rovnodennosti (equinox). Název napovídá, že během rovnodennosti  trvá den stejně dlouho jako noc, den je rovný noci.
O znalostech našich předků týkajících se rovnodennosti však panuje mnoho polopravd a omylů.

 Připomeňme si, co o slunovratech a rovnodennostech víme dnes:

Pohyb Slunce po obloze při rovnodennosti a slunovratu:

překresleno podle ^[6]

Výše definované slunovraty a rovnodennosti označujeme jako astronomické. Vymezují např. tyto časové intervaly:
astronomická roční doba - období ohraničené rovnodenností a slunovratem ^[11]
tropický rok - období mezi dvěmi po sobě jdoucími jarními rovnodennostmi (dnes trvá 365 d 5 h 48 min 46s)^[9]

Dnes víme, že astronomická rovnodennost je okamžik, kdy Slunce má vůči světovému rovníku nulovou deklinaci. Sluneční kotouč se tedy nachází přesně na světovém rovníku. Ve dni rovnodennosti Slunce vychází přesně na východě a zapadá přesně na západě. Den je stejně dlouhý jako noc. Uměli lidé ve starověku určit astronomickou rovnodennost? A pokud ano, jak toho dosáhli?

Určení přesného okamžiku astronomické rovnodennosti nebylo v silách našich prapředků. A neuměli samozřejmě ani přesněji měřit denní čas a tedy ani určit právě ten jediný kalendářní den, kdy světlá a tmavá část trvá stejnou dobu.

Půlení cesty Slunce

Za nejstarší a nejpoužívanější metodu určení dne rovnodennosti se většinou považuje půlení cesty posunu slunečního kotouče mezi po obzoru. Víme už, že při slunovratu je na obzoru Slunce v jedné ze svých dvou krajních pozic. Pokud se sluneční kotouč ocitne právě uprostřed mezi oběmi slunovratovými pozicemi, nastává doba rovnodennosti.

Lidé se při určování rovnodennosti samozřejmě potýkali se stejnými problémy, jako při slunovratech. Určit den rovnodennosti však bylo ještě složitější. Zopakujme, že Slunce se při rovnodennosti nachází přesně uprostřed mezi krajními slunovratovými pozicemi. Určit tento bod na obzoru jako střed mezi krajními pozicemi Slunce mohlo být zatíženo navíc dalšími nepřesnostmi.
Výhodou pro určení rovnodennosti jsou naopak nejrychlejší denní posuny Slunce nad horizontem za celý rok. Každodenní posun Slunce se blížícím okamžikem rovnodennosti zrychluje.

Půlení poloviny roku

Další metodou stanovení dne rovnodennosti v neolitu mohlo být rozpůlení poloviny roku. Pokud lidé počet dnů mezi slunovraty rozpůlili, určili přibližný den rovnodennosti.
Nevyžadovalo to ani zvláštní počtářskou dovednost. Mohli jednoduše dávat stranou jednu šišku denně za každý den, který uplynul např. od zimního slunovratu k letnímu. Pak šišky spárovali a mohli odpočítávat polovinu dní mezi slunovraty. Každý den odejmuli jeden pár šišek a sledovali blížící se rovnodennost.
Přesně tak určili nepřesný den rovnodennosti.  Slunovraty a rovnodennosti totiž nedělí rok na stejné čtyři díly.

Podívejme se na slunovraty a rovnodennosti v létech 2005 až 2007. Jarní a podzimní rovnodennost odděluje 187 resp.186 dnů a nikoliv 182 či 183 (polovina roku). Mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností napočítáme 89 dní a ne čtvrtinu roku (91 či 92 dnů). Pokud lidé den rovnodennosti dopočítali od slunovratu půlením cyklu mezi nimi, zmýlili se o dva až tři dny.

Uvedené stanovení dne rovnodennosti bylo jednoduché, i když ne zcela přesné. Určený den se lišil zhruba o dva až tři dny vůči astronomické rovnodennosti. Zdeněk Ministr takto stanovenou rovnodennost označuje jako neolitická rovnodennost. Odpovídá deklinaci Slunce +3/4 stupně.^{[2] [19] [21]}

Metoda neolitické rovnodennosti byla podle Z.Ministra použita při rovnodennostní orientaci chodby egyptského chrámu v Abú Simbelu (cca. 1250 př.n.l.). Slunce dvakrát v roce osvítilo čtyři egyptská božstva na konci 65 m chodby až den či dva po jarní rovnodennosti. Spíše než o nepřesnost stavitelů se může jednat o zaměření na neolitickou rovnodennost.[21]

Chrám Abú Simbel - čtyři sochy  Ramsese II. před vchodem.

Sledování stínu, gnómon

Lidé nemuseli sledovat při určování rovnodennosti přímo posun Slunce  ale jen posun stínu. Zaznamenávali pohyb konce stínu vrženého například pevně zabudovanou tyčí nebo vysokým kamenem.
Při letním slunovratu je stín nejkratší, při zimním slunovratu nejdelší. Přesto lze tento jev při určování slunovratu využít jen se značnou chybou. Každodenní posun Slunce nad obzorem se blížícím okamžikem slunovratu zpomaluje a posun stínu se stává téměř neměřitelný.

Geniálním vynálezem člověka však bylo sledování postupu konce stínu během denního putování Slunce po obloze. Byl tak vynalezen gnómon, nástroj umožňující mimo jiné stanovit den astronomické rovnodennosti. Tyčí, zaražená kolmo do země, na ni vrhá stín. Denní pohyb konce stínu vytváří vždy hyperbolu, s výjimkou jediného dne. Právě během rovnodennosti, kdy Slunce překračuje nebeský rovník, vytváří konec stínu přímou stopu. Gnómon patří k největšíma nejstarším objevům lidstva, umožnil člověku orientaci v čase i prostoru. Stopy stínu vrcholu gnómonu opisují v průběhu dne a roku hyperboly, které jsou nejprohnutější o slunovratech. Postupně se každým dalším dnem vyrovnávají až k přímce během rovnodennosti.^[19]

Otázkou zůstává, kdy se lidé naučili takto gnómon využívat. Podle Z.Ministra uměli určovat rovnodennost podle přímé stopy stínu již ve starověkém Egyptě nebo např. Keltové.^[21]
Později byl stín gnómonu nahrazen slunečními paprsky ukazujícími čas např. na podlaze temného chrámu

Spojnice východu a západu

Pradávní měřiči času snad mohli využít i další vlastnosti pohybu Slunce při rovnodennosti. Spojnice místa východu Slunce, stanoviště pozorovatele a místa západu Slunce leží na jedné přímce.

Světové strany

Při rovnodennosti Slunce vychází přesně na východu a zapadá přesně na západu. Mohli lidé ve starověku předpovídat blížící se rovnodennost přibližováním místa východu Slunce ke světové východní straně? Určit okamžik rovnodennosti podle světových stran předpokládá jejich přesné vytyčení. Lidé mohli určit severní směr podle místa otáčení hvězd a odtud vytyčit V-Z směr. Postup by však byl zatížen chybami, což by silně ovlivnilo přesnost stanovení rovnodennosti. 

Jarní rovnodennost

Za často nejdůležitější časový mezník roku byl považován den rovnodennosti při postupu Slunce od zimního k letnímu slunovratu. V mnoha kulturách tento den rovnodennosti označoval počátek jara, roční období, které lidem v severních končinách přinášelo konec zimního strádání a nový rozkvět života. Den jarní rovnodennosti se tak stal symbolem obrození života.

Nejstarší známé civilizace starověké Mezopotámie v letech 3000 až 2000 př.n.l. právě v době jarních rovnodenností začínaly nový rok.^[10]  Učenci starověké Babylónie na základě sledování slunovratů a rovnodennosti vytvořili první kalendář.^[8]   Jarní rovnodennost slavili Keltové, Germáni, Mayové, Řekové i Římané. Tento den je počátkem kalendáře zřejmě nejstaršího existujícího náboženství - zoroastrianismu. Křesťané pak od stejné události odvozují jiný religiózní okamžik - Velikonoce.^[10]

Začátek roku byl stanovován často podle praktických potřeb pastevců či zemědělců nebo převážil důvod administrativní či náboženský. Život ve starém Egyptě ovlivňovaly pravidelně se opakující záplavy Nilu. Začátek blahodárných záplav byl spojen s heliaktickým východem Síria (Sothep). Egyptský kalendářní rok začínal právě touto událostí a je tedy nazýván sothickým rokem. Byl zaveden v r. 2773 př.n.l. faraónem Imhotepem.^[18]

V Hebrejské Bibli se střetávají různé tradice určování počátku roku. Jednou začíná rok podzimem, po sklizni, což vyhovovalo zemědělcům. Jinde nalezneme začátek roku na jaře, což je přirozené pro pasteveckou komunitu.
Proto občanský rok židovského kalendáře začíná 1.měsícem nisanem v době jarní rovnodennosti. Náboženský rok však začíná na podzim měsícem tišri a odpovídá sedmému měsíci občanského roku. Tehdy se mění letopočet.

Podzimní začátek roku:

CEP^[1] Exo 23:16

Slunce a mezníky roku

Sledování Slunce umožnilo již ve starověku stanovit délku roku a ten dále rozdělit dvěmi slunovraty a dvěmi rovnodennostmi. Lidé tak stanovili čtyři stěžejní mezníky svého kalendáře. Za počátek roku pak často považovali jarní rovnodennost.

Zatmění Slunce

Zatmění Slunce považovali naši předkové za velice významný děj na obloze. Nejstarší záznam o zatmění Slunce v Mezopotámii byl pořízen v Ugaritu r.1375 př.n.l. Předpovědět zatmění Slunce však bylo pro starověké učence o mnoho složitější. Potřebovali nejprve získat delší časové řady zatmění a pak v nich hledat zákonitosti výskytu nebeského jevu. To vyžadovalo neustálé sledování slunečního kotouče a přesné zaznamenávání všech zatmění. Běžně se však mohlo stát, že vzhledem k počasí nebylo zatmění vidět. A z nepříliš přesných časových řad nebylo jednoduché předpovědět další výskyt tohoto mimořádného jevu. To vše se podařilo až  babylonským učencům, kteří začali od roku 200 př.n.l. přesněji předpovídat zatmění Slunce. Byl to obrovský úspěch hvězdářství a matematiky té doby.

Bůh Slunce

Bůh Šamaš na tabulce ze Sipparu, cca.870 př.n.l. The British Museum.

Již jsme se zmínili o tom, že Sumerové spojovali Slunce se svým bohem zvaným Utu. Pozdější kultury akkadská a asyrská jej nazývali Šamaš (Shamash). Utu byl podřízen bohu Měsíce, Sínovi.

Ve starém Egyptě patřil bůh Slunce Ré rovněž k nejvyšším božstvům. Faraón Achnaton (Amenhotep IV., 1351–1334 př.n.l.) dokonce povýšil sluneční kotouč na jediného univerzálního boha, Atona.

Achnaton uctívá boha Slunce - Atona[25]

Pokračování příště.
 

Další díl - Měsíc.

Převzato: https://www.myty.info/index.php