STRUČNĚ O NAŠÍ ESOTERNÍ SCÉNĚ 1/3 (KONEC 19. STOLETÍ)

Při čtení některých webů by si člověk mohl pomyslet, že slůvka "magie, esoterní, hermetický apod." jsou synonymem pro něco odpudivého až snad nakažlivého. Na jednom webu například jeho stoupenci presentují jakési channelingy, kde jsou v téměř každém sdělení varováni před tou děsnou, temnou a manipulující magií, která musí jít už konečně ze scény. Zkusím poodhlédnout od toho, že tyto jejich channelingy/komunikace jsou pouze jejich květnaté rozhovory samy se sebou a spolu s Vámi zkusím objevit co to ta Magie vlastně je ? Já si např. doteď myslel že Magie = snaha o Poznání (sebe sama, božských zákonů, tedy Mikro a Makrosvěta). Ale co když je to proboha jinak ? Tak se zkusme společně podívat, co se k tomuto tématu nabízí. Třeba se zhrozíme společně ... :-)

PN

STRUČNĚ O NAŠÍ ESOTERNÍ SCÉNĚ - KONEC 19. STOLETÍ

(Ukázka z připravovaného díla Petra Kalače o historii československé esoterní scény od konce 19. století do roku 1989)

Boží bojovníci
V nejtěžší chvíli, jeden ze zázraků Věčného:
probouzejí se nejlepší, aby účastni byli boje rozhodujícího.
Předlouho spali, čekajíce.
Teď přišel jejich čas.
Jejich brněním je trpělivost, jejich zbraní láska.
Jejich štítem víra, jejich ořem vědění.
Silné jest vojsko Tvoje, Věčný, silnější nežli vojska pobloudilých.
Nepřemožitelní jsou vojáci tvoji.
Neboť Tvoji sílu mají v srdcích svých.
(Úryvek z básně otištěné v samizdatovém sborníčku Kruhu Světového Bratrství, někdy kolem r. 1949.)

KONEC 19. STOLETÍ

Konec XIX. století, doba označovaná jako „fin de siécle”, nebyla jen koncem století, ale také koncem tradičních spirituálních hodnot. Hluboko zakořeněná křesťanská tradice Evropy se hroutila pod náporem narůstajícího pozitivizmu. Přírodní vědy a průmysl prodělávaly obrovský rozvoj a víru mělo nahradit vědění. Začínalo náboženství svobody a pokroku.
Jako protitlak k tomuto trendu se kdesi na okraji společenského života rodila lidská touha po hlubším poznání tajemna. Byl to počátek renesance hermetických nauk, které se dají definovat jako soubor učení o tajných vědách, jakými byly především alchymie, astrologie a magie. Přísné tajení těchto „umění“ v minulosti se jakoby mávnutím kouzelného proutku měnilo v téměř veřejné hnutí. Vědění starého Egypta se mísilo s židovskou kabalou a orientálními esoterickými směry, zejména indického typu. Spolu s vlnou rychle se šířícího spiritismu byly promíseny v tzv. okultismus.
Touto vlnou byla na konci XIX. stol. zasažena celá Evropa, ale i Egypt, Tunis, Indočína, Kolumbie, Argentina, Kuba a USA. Třemi největšími centry evropského hermetického hnutí byly Anglie, Francie a Německo. Vznikaly zde řády a společnosti s nejrůznější náplní duchovně zaměřených aktivit. Byly to především martinisté, teosofové, spiritisté, rosekruciáni, neognostikové a ilumináti, jejichž veřejné aktivity se nejprve promítaly do publikační činnosti.
Vycházely nejrůznější knihy a časopisy a později vznikala i specializovaná knihkupectví, zaměřená na danou problematiku. Zájem společnosti byl nakonec tak veliký, že bylo nutné založit výuková centra, školy a v roce 1897 i hermetickou univerzitu se sídlem v Paříži. Reprezentantům, mnohdy členům z řad šlechty, se zde dostávalo zasvěcení a po řádně složených zkouškách i diplomů z všemožných oborů hermetismu a kabaly. Paříž se tak stala hlavním střediskem hermetického hnutí světového významu, jež vábila neklidné povahy hledajících.
A právě jednou z takových povah byl člen starého šlechtického rodu, baron Adolf Franz Leonhardi (16. 5. 1856 - 11. 2. 1908) z jihočeské Stráže nad Nežárkou.
Díky jeho evropským aktivitám se znovuvzkříšený hermetismus dostal i do Čech, kde padl do připravené půdy, zryté již dlouho před tím se šířícím spiritismem. Tomu se dařilo zejména v Podkrkonoší, ale „prosakoval“ i do velkých měst. V celém světě se stal nejrozšířenější disciplínou novodobého okultismu, zabývající se teoreticky i prakticky posmrtným životem člověka. Sám baron Leonhardi byl tomuto oboru velice oddán a na svém zámku pořádal časté spiritistické seance. To v praxi znamenalo vyvolávání duchů zemřelých osob prostřednictvím jedince ponořeného do tranzu, tzv. média. Rychle se šířící zájem o tento nenáročný a každému člověku poměrně snadno dostupný obor poznávání tajemna, si brzy vyžádal tiskový orgán, jenž by se dané problematice věnoval podrobněji. Stalo se jím periodikum Život - časopis pro spiritism, které roku 1896 začal vydávat Bedřich Ladislav Pícha v Praze - Smíchově.
Vedle praktických rad, jak pracovat na poli posmrtných fenoménů, se zde objevovaly i články filosofické a témata dotýkající se křesťanské mystiky. Převážná většina textů byla překládána z cizozemské literatury, hlavně francouzské, anglické a německé.
Roku 1891 založil baron Leonhardi (lóžovým jménem Zanoni) Teosofickou lóži v Praze, ve které se angažoval i vynikající okultista Gustav Meyer - Meyrink (19. 1. 1868 - 4. 12. 1932), který byl v té době, stejně tak jako baron, členem celé řady evropských esoterních spolků . Teosofie se pokoušela o integraci východního (především indického) a západního okultismu na bázi esoterního křesťanství. Hlavním cílem této nauky bylo především tzv. božské sebepoznávání, což mělo za následek duchovní povznesení člověka a lidství vůbec. Vedle spiritismu reprezentovala teosofie nejpočetněji zastoupený západní esoterizmus. Orgánem Teosofického spolku v Praze (tj. České společnosti theosofické), jenž byl zároveň i jeho redakcí, se stal časopis Lotus, jehož první číslo vyšlo roku 1897 (v pozdějších ročnících tohoto periodika je zmínka o tom, že teosofická sdružení se na našem území objevovala již od r. 1875).
Vůdčími osobnostmi tohoto periodika byli teosofové Alois Koch (předseda pražského theosofického spolku) a později Jan Bedrníček (1878 – 1939), praktikující astrolog a vůdčí osobnost Společnosti pro mystická studia, založené v Praze r. 1920.
Lotus měl poměrně širokou publicistiku, ve které vedle témat o evropském okultismu, filosofii a praxi jógy, dominovala problematika smrti a následné reinkarnace. To bylo učení o posmrtném znovuvtělování duší, které z indické teosofie převzala teosofie západní, jako svou podstatnou ideu.
Vedle vlivu teosofie se na formování hermetického hnutí druhé poloviny XIX. stol. podepsalo hlavně učení tzv. „Neznámého filosofa“ Louise - Claude de Saint Martina (1743 - 1803), jehož nauka byla syntézou hermetismu a esoterního křesťanství. Martinismus se po Evropě šířil velmi rychle, hlavně díky tomu, že byl ideově velmi tolerantní (vyžadoval jen víru v Boha, avšak připouštěl jakékoliv jeho pojetí) a také proto, že byl v úzkém vztahu k zednářským lóžím. K ustavení martinistického řádu došlo v Paříži r. 1888 a pravděpodobně již o tři roky později vznikl v Českých Budějovicích martinistický kroužek, jenž vedl, kdo jiný, než opět baron Adolf Leonhardi. Roku 1895 se pak z kroužku stala lóže, jež nesla název U modré hvězdy. Členem lóže byl mimo jiné i básník mystického založení Julius Zeyer (26. 4. 1841 - 29. 1. 1901). Centrum martinistického hnutí se posléze přestěhovalo do Prahy a zde r. 1897 skupina pražských martinistů s finanční podporou Hynka Tichého v redakci Emanuela Haunera /lóžovým jménem Amis/ (24. 12. 1875 - 14. 6. 1943), spiritisty, praktického badatele na poli kabaly i magie, člena Metapsychické společnosti, aktivisty pražského martinistického hnutí (centrum martinistického řádu bylo od r. 1895 v Haunerově bytě v pražské Blanické ulici č. 6), zednáře, pozdějšího člena katolické mystické literární společnosti Sursum (poslední čtvrtinu života prožil v premonstrátských klášterech), překladatele (po 1. světové válce byl např. poradcem okultistické edice Sfinx nakladatele Bohumila Jandy /1900 – 26. 5. 1982/), literáta (Stručný nástin některých tajných společností, Slovníček spiritualistický) užívajícího pseudonym Platon a Aurel Vlach (sbírky básní - Sabbaty duše, Volání do kosmu) a Huga Kosterky (9. 4. 1867 - 31. 5. 1956), pražského hermetika a překladatele - polyglota, vydavatele Sborníku pro filosofii, mystiku a okkultismus (1897-1910) /později někdy uváděného jako Sborník pro gnosticism a okkultism/, jehož první ročník byl zároveň tiskovým orgánem první pražské martinistické (někdy uváděno teosofické) lóže vedené K. Dražďákem, jež nesla název Aux trois blancs lotos = U tří bílých lotosů (r. 1905 přebudována za spolupráce Jednoty přátel filosofie /v té se Hauner také angažoval/ na zednářskou lóži U tří korunovaných sloupů). Vzorem tomuto periodiku byl francouzský martinistický časopis L’ Initiation.
U vzniku sborníku stál však ještě jeden z předních českých okultistů, člen francouzského řádu Rose-Croix-Cabbalistique, svobodný zednář (společně s Haunerem založili několik zednářských lóží), novognostik a iluminát JUDr. Karel Pavel Dražďák (1872 - 1921). Byl to právě on, kdo po úspěšném absolutoriu Papusovy (1865 – 1916) pařížské Faculté des sciences hermétiques, získal chartu k založení martinistické lóže v Praze a jistý čas jí vedl (lóže nepůsobila dlouho, o její pozdější obnovu se opět postaral velice agilní E. Hauner). Dražďákovo lóžové jméno bylo Apolonius. Díky jeho aktivitám se českým martinistům podařilo r. 1905 navázat styk i s významným berlínským řádem Memfis Misraim. Předtím, společně s Hugo Kosterkou, působil v redakci symbolistického časopisu Moderní revue, ve kterém se leckdy také zrcadlila činnost českých hermetiků. Avšak Moderní revue nebyla až tak úzce tématicky zaměřená do oblasti okultismu. Dominoval v ní beletrista (Román Manfreda Macmillena, Scarabeus, Ganymedes, Zaostřený obraz, atp.) a básník Jiří Karásek ze Lvovic (24. 1. 1871 – 5. 3. 1951), ctitel hermetismu, martinista (zakládající člen lóže Simeon v Ofiru /lóžovým jménem Damis/), který později redigoval poslední ročník Okultní a spiritualistické revue /vycházela v letech 1921 - 1924 u pražského nakladatele Jana Zmatlíka (*1869), který byl taktéž jedním ze zakládajících členů lóže Simeon s lóžovým jménem Nikodém (později založil okultně zaměřenou edici Knihovna šťastných lidí). Ve Sborníku pro filosofii, mystiku a okkultismus, který vycházel dvakrát ročně, byly prezentovány ještě jiné esoterické směry, jimiž byly například iluminátství, jež si podobně jako zednářství předsevzalo jako svůj cíl práci na mravním zdokonalování člověka a neognosticizmus, jenž se snažil uchovávat tzv. „pravou tradici Kristovu“ a současně slučovat víru s věděním. Od r. 1898 vycházel sborník s přílohami Sfinx a Gnosis.
Sfinx byla později literární přílohou sborníku (r. 1907 v ní vyšly např. tato dílka: Camille Flammarion – Je třeba věřit spiritismu? /č. 5/, Philéas Lebesgue – Portugalský básník Guerra Junqueiro stavší se mystikem /č. 6/, Stanislav Lomnický – Rozumový socialism, jeho prostředky, jeho cíle /č. 7/). Gnosis se později stala orgánem české neognostické církve, vzniklé r. 1900 (církev nejprve vedl Dražďák, později J. Posch). Sami redaktoři byli stoupenci těchto tří esoterických proudů. Josef R. Adamíra (1877 - 1953), jakožto neognostik (pokoušel se o rekonstrukci novognostické církve /ustavila se r. 1907, ale již po třech letech se rozpadla/, od r. 1933 vedl pražskou Duševědnou společnost, byl držitelem titulu Papusova „bakalariátu kabaly“, badatelem na poli magie, později členem pražské martinistické lóže Simeon s lóžovým jménem Porfyrios, organizátorem soukromého okultního kroužku se zaměřením na kult egyptské bohyně Isis /podobně jako u Haunera, byl v této době Adamírův byt ve Vocelově ulici č. 10 centrem formujícího se českého hermetismu/), Hauner martinista a Dražďák jako iluminát. Pro svoji vysokou kvalitu a univerzálnost se Sborník pro filosofii, mystiku a okkultismus stal tiskovým orgánem českého hermetického hnutí a od r. 1907 byl orgánem České sekce Mezinárodní ligy svobodných spiritualistických myslitelů, Cerklu přátel psychických bádání, Cerklu rozumových socialistů, Cerklu Fourieristů, Cerklu universalistů, Cerklu naturiánů, České alchymistické společnosti a Fakulty hermetických věd a Svobodné filosofie.
Byla tu však řada dalších, zejména spiritistických (taktéž měli svá periodika) a okultistických, spolků. První mystický časopis Pokoj Tobě, začal vycházet v Praze r. 1903. Redigoval ho Josef Štětka, významný popularizátor mystiky.
Jako poslední nám dosud známé periodikum s takto úzce vyhraněnou tematikou z konce XIX. století byla Hvězda záhrobní pražského redaktora, vydavatele a překladatele Jaroslava Janečka (28. 1. 1870 - 24. 12. 1953).
Podtitul zněl: časopis pro spiritism a vědy okkultní a vycházel v letech 1894 - 97. Janeček (užíval pseudonym Emil Wiesner) byl známý český spiritista, propagátor učení švédského mystika Emanuela Swedenborga (29. 1. 1688 – 29. 3. 1772) /pro výklad a překlad Swedenborgova díla založil a redigoval edici Náboženství a život, revui Nový Jeruzalém [1911 – prokazatelně ještě v r. 1930], zřídil Swedenborskou charitní jednotu, přičemž se stal duchovním správcem swedenborské sekty u nás/ a zároveň neúnavný šiřitel „pravd“ o posmrtné říši. Tomu také odpovídala tematická skladba článků Hvězdy záhrobní, avšak byl by omyl se domnívat, že ryze hermetické nauky byly tímto redaktorem opomenuty. Na toto periodikum pak Janeček navázal počátkem XX. století titulem Nové slunce – časopis pro psychická studia a harmonický vývoj člověka, který měl i svou přílohu s názvem Paracelsus. Z knih, které Janeček sepsal, připomeňme dílo: Před branou vyšších světů – psychické síly člověka.
Z dalších významných osobností, které se před vstupem do XX. století začínaly angažovat na české hermetické scéně a nezřídka po sobě zanechaly i literárně historické stopy, připomeňme alespoň Jana Řebíka (1867 - padesátá léta 20. stol. /snad 1951/), zájemce o spiritismus, teosofii, kabalu, martinistu (pozdějšího vůdce první martinistické lóže v Českých Budějovicích, zakladatele pražské martinistické lóže Simeon s lóžovým jménem Origenes /v r. 1938 na ní navázala lóže Paragava vedená Petrem Kohoutem – Lasenicem/), zednáře, ilumináta a posléze předsedu a mecenáše spolku českých hermetiků Universalia (viz pasáž věnovaná osobě Jana Kefera). Později se Řebík věnoval dějinám tajných společností, praxi přírodního léčitelství a studiu života Ježíše Krista.
Dále vzpomeňme Karla Weinfurtera (27. 5. 1867 /někdy je uváděn r. 1868/ - 14. 3. 1942), nejprve spiritistu, teosofa (byl členem první pražské teosofické lóže), martinistu, „arbitera“ v celé oblasti okultismu, překladatele, kompilátora a spisovatele (Ohnivý keř, Odhalená magie, Tajná tradice a učení bratrů Rosekruciánů, Astrologie všeobecná, Astrologie speciální, Paměti okultisty, atd.), vydavatele a popularizátora esoterních děl, zakladatele spolku (vznikl 27. 11. 1929, za války byl rozpuštěn 9. 6. 1941) a stejnojmenného časopisu Psyche (1924 - 40, 1946 - 48, po Weinfurterově smrti vedl redakci časopisu JUDr., ing. PhDr. Otakar Čapek ).
Weinfurter redigoval i první dva ročníky časopisu Okultní a spiritualistická revue.
Nelze zapomenout ani na Otakara Zachara (4.1. 1870 - 29. 11. 1921), kladenského sládka a vynikajícího znalce středověké alchymie, jejího nadšeného překladatele, spisovatele a vydavatele (O alchymii a českých alchymistech, Bavor Rodovský z Hustiřan, Praktika testamentu Raymunda Lullia, Z dějin spiritismu atd.), martinistu, pozdějšího zakladatele nedlouho fungující pražské Společnosti pro objektivní a experimentální okultismus (vznikla r. 1922) a štědrého mecenáše řady českých literátů Odona Koppa (1870 - 1958), Miloše Maixnera (4. 1. 1873 - 5. 5. 1937), svérázného pražského hermetika, odpůrce zednářství , spisovatele (Okkultismus, Mantika, Praktická telepatie, atd.), překladatele a vydavatele (r. 1907 založil a vydával časopis Kosmické rozhledy), šlechtice Josefa Maria Emanuela Lešetického z Lešehradu (15. 11. 1877 - 30. 5. 1955), básníka, prozaika, dramatika a kritika, zakladatele cenného literárního a historického archivu - Lešehradeum, historika českého klasického rosekruciánství a esoterních společností, zednáře , v r. 1899 spoluzakladatele první pražské martinistické lóže s lóžovým jménem Orfeus, člena lóže Simeon /tu zakládal společně s J. Řebíkem v r. 1924/ , Duševědné společnosti a řádu Stříbrný kruh (zde byl Lešehrad ústřední postavou), který navazoval na českou mytologii se svým národně esoterním programem (členy řádu byli mimo jiných Ladislav Danko, člen martinistické lóže Slavia /r. 1919 vydal dílko Tarot / a básník Otakar Březina /13. 9. 1868 – 25. 3. 1929/). Podobně jako K. Weinfurter redigoval E. Lešehrad třetí ročník časopisu Okultní a spiritualistické revue, která byla po přestávce nahrazena Revuí šťastných lidí, vycházející od r. 1929. Redigoval jí Jaroslav Šulc.
V úzké spolupráci se Stříbrným kruhem byl Ibingův mystický kruh (okultně-filosofické sdružení pěstující tzv. kosmickou filosofii po vzoru theosofických skupin), ustavený v Praze r. 1908 paní Antonií Jelenovou alias Ibbing (+ 1923). Přední členové tohoto kruhu, akademičtí malíři Rudolf Adámek (1882 – 1953) a Bohumil Hradečný (7. 2. 1876 - 21. 8. 1968) /významný badatel na poli mystické alchymie/ se později stali zakládajícími členy významné české hermetické společnosti Universalia.

Obrovskou zásluhu na posílení kolísající české hermetické scény na počátku XX. století měl Moravan, zprvu sympatizant theosofie a gnosticismu, později čestný doktor a profesor hermetických věd Papusovy vysoké školy hermetických studií - OTOKAR GRIESE /lóžovým jménem Heliodorus/ (19. 10. 1881 - 2. 10. 1932), všestranný znalec a praktik snad ve všech hermetických oborech a neúnavný šiřitel „vznešených idejí okkultických“.
Do nižšího stupně martinismu byl zasvěcen českým martinistou, elektrohomeopatem Theodorem (někdy uváděno Bohdanem) Kraussem (1864 – 1924) sídlícím v Regensburgu, do nejvyššího pak Papusem, se kterým se osobně stýkal a později od něj získal i chartu k zakládání martinistických lóží.
Griese byl zakladatelem časopisů Isis s přílohou zaměřenou na oblast hermetického lékařství Paracelsia (jako orgán českých martinistů vycházela v letech 1905 - 1908, 1910 a 1922 - 1924 /u posledního 6. ročníku vyšlo prokazatelně pouze jediné číslo/), Lucifer (1913 - 1914), Zasvěcení (1914) a Pentagram (1919 -1920), zakladatelem přerovské martinisticlé lóže (r. 1905), neognostické společnosti (ta se však nedlouho po svém vzniku v r. 1908 rozpadla) a především Svobodné školy věd hermetických (ediční družiny, která připravovala překlady a
vydání textů ze všech oborů okultismu) , spisovatelem, zakladatelem a mecenášem Ústředního nakladatelství okkultních děl v Přerově a zakladatelem Bratrstva Bílé lóže, zasvěcujícího do českého iluminátství a v neposlední řadě zakladatelem bratrstva Neznámých samaritánů „jdoucích ve šlépějích Mistra Nazaretského“. V době, kdy Griese pobýval v Praze v Táborské ulici č. 13 (r. 1907), se z jeho bytu stalo centrum národního hermetického hnutí. Z děl, které sám napsal, připomeňme Mumiální hermetickou léčbu - příspěvek k tajné medicině starých (Praha 1908), Problém očarování (Praha cca 1908), Astrologie (Přerov 1911), Kosmoskop - jeho význam a užití v okultní praxi (Přerov 1920). Významný je jeho překlad Sefer Jeciry - knihy o utváření (Přerov 1921). Svým příkladným životem dal podnět i k pozdějšímu formování Universalie-společnosti českých hermetiků.

Posledním významnějším hermetikem přelomu XIX. a XX. století byl překladatel, autor románů a básní s okultní tématikou (Háj Satyrů, Bitva stínů, Bílá paní, Křišťálový pohár, Oživlé mramory, Propasti a plameny, Bratrstvo smutného zálivu, Hudba Acherontu, Bohové na zemi, atp.), přispěvatel do časopisu Proč žijeme (1906 – 1909), člen literární společnosti Sursum a pozdější významný činovník ve sférách skautingu, dr. Josef Šimánek (1883 - 1959), spoluzakladatel pražské martinistické lóže Simeon s lóžovým jménem Satornilos (od r. 1910 do r. 1918 působila v Praze ještě jedna velká martinistická lóže, Slavia, v jejímž čele stanul placený konfident pražské tajné státní policie Jan Maštalíř /ve stejném roce v Praze založil Řád Templářů/). Vedle Grieseho přerovské martinistické lóže je na Moravě zřízena ještě lóže olomoucká, která je posléze přenesena do Brna. Vede jí František Šídlo.Všichni tehdejší martinisté byli současně svobodnými zednáři. Později se však čeští martinisté od zednářství odloučili, neboť zednáři se stále více začínali orientovat na politickou činnost.
V této zajímavé době se na celém našem území zformovalo množství nenápadných esoterických spolků, které do námi sledované historie sice příliš nezasáhly, avšak bylo by škoda na ně v budoucnosti zapomenout. Připomeňme tedy alespoň pražský spolek okultistů Flammarion, činný prokazatelně ještě v r. 1903.

Jak vidno z předcházejícího, je nasnadě, že české esoterické hnutí, vyznačující se především silným organizačním a edičním úsilím, aktuálně zareagovalo na atmosféru doby a že do nového století vstoupilo již s pevně zapuštěným kořenem znovuobnovené hermetické tradice, jež se v českém národě uchovává od nepaměti.

Petr Kalač
pokračování příště

------------------------------------------------------
1) Převážná část informací v prvním oddílu této studie, tedy zhruba do r. 1945, je ve zkrácené formě převzata z díla Milana Nakonečného, Novodobý český hermetismus, VODNÁŘ, Praha 1995. Stať je však mnohde doplněna o nové, dosud nepublikované, postřehy a fotografie.
2) Zámek ve Stráži se později stal sídlem známé české pěvkyně Emy Destinové (26. 6. 1878 – 28. 1. 1930), které sféra okultismu rovněž nebyla cizí. O Leonhardim se zmiňuje ve svém románu Ve stínu modré růže (Leonhardiové měli modrou růži v rodovém erbu).
3) Spiritismus byl v našich zemích pronásledován rakouskými úřady i katolickou církví až do r. 1918. Za první republiky byli pak „jasnovidci, kartáři a jim podobní“ zařazeni do tzv. třetího stupně sledování četnickými stanicemi.
4) O esoterických časopisech byla r. 1998 autorem této studie uspořádána, v Kabinetu knižní kultury Národního muzea, výstava s názvem Hvězda záhrobní - hermetická bohemikální periodika, jejíž scénář lze nalézt na https://www.nm.cz/vystavy/hvezda/index.htm
5) Mezi pražskými okultisty se v této době pohyboval i dřevorytec Josef Váchal (23. 9. 1884 – 10. 5. 1969), který se přátelil zejména s hermetikem Josefem Šimánkem (viz níže).
6) Teosofická společnost byla založena 7. 9. 1875 v New Yorku, Helenou Petrovnou Blavatskou (12. 8. 1831 – 8. 5. 1891). Emanuel Lešehrad ve svých dílech podotýká, že v pozadí těchto aktivit prý stáli rosekruciáni.
7) J. Zeyer zprvopočátku sympatizoval s pražskými theosofy (viz Naše věda 5. roč. 1923, str. 12)
8) Později vystupovali naši martinisté veřejně pod názvem Československá společnost intelektuálů (ČSI).
9) Viz Moderní revue 1894 - 1925, Praha 1995.
10) Bylo by chybou se domnívat, že lóžové aktivity byly výhradní doménou mužů. Vedle výše uvedených i neuvedených členů pražské martinistické lóže Simeon, založené r. 1924, tvořily její členskou základnu např. i manželky některých zakládajících členů. Konkrétně šlo o paní Adamírovou, Eliášovou, Šimánkovou, Zmatlíkovou a další. Stejně tak již mnoho let předtím (konkrétně r. 1905), kdy byla zřízena martinistická lóže pro Rakousko a Bavorsko Walhala, byla její členkou druhá žena O. Grieseho - Luisa. Z mužských členů této lóže připomeňme alespoň J. Janouška, F. Šídla, J. Zmatlíka a přirozeně O. Grieseho (viz níže).
11) J. Karásek zde publikoval pod šifrou J. Lvovský.
12) Pravomoc ke zřizování neognostických církví uděloval pařížský patriarcha Synesius (Fabre de Escortes).

13) V posledním roce (1907) existence Sborníku pro filosofii, mystiku a okultismus, který v této době změnil název na Sborník pro mysticismus a okultismus a stal se orgánem novognostické církve, s redakcí spolupracovala známá publicistka, teosofka a členka martinistické lóže Simeon Pavla Moudrá (26. 1. 1861 – 19. 9. 1940). Později přispívala i do Okultní a spiritualistické revue. Z jejích prací připomeňme alespoň: Výhody duchovního života (1910), Na obranu spiritualismu – vědy duchovní (b. d. 1913), Obroda duše (1919), Poslání ženy ve světle teosofie (1922), Můj odkaz světu (b. d. 1925), atp.
14) Spiritismus nebyl jen doménou českého území. Po vzniku republiky pronikl i na Slovensko, kde měl své první centrum ve Vrútkách (zde ho propagovala baronka Adelma z Vay /1840 – 1925/) a posléze následovala Bratislava, kde r. 1925 vznikl první spiritistický spolek Jiskra.
15) O českých hermetických periodikách viz: Petr Kalač, Odraz evropského hermetického hnutí konce 19. století v českém periodickém tisku, in: Fenomén smrti v české kultuře 19. století - sborník příspěvků z 20. roč. sympozia k problematice 19. stol. Plzeň, 9. - 11. března 2000, KLP, Praha 2001 a dále: Pohled do minulosti, in: Posel záhrobní - Spiritistický časopis věnovaný záhadám duševním (redakce Karel Sezemský /27. 10. 1860 – 30. 11. 1936/), Nová Paka 1. 5. 1931, roč. XXXI, č. 6, s. 81-83.
16) Ve společnosti Psyche byli bratři Arnošt (14. 7. 1898 - 13. 5. 1977) a Otakar Čapkové, vedle Weinfurtera, stěžejními osobnostmi.
17) Maixner byl navíc zapřísáhlý antisemita a slavjanofil, což později vedlo k tomu, že se rozhádal s téměř celou elitou české okultní scény a výrazně tím přispěl k jejímu rozkolu na přelomu XIX. a XX. století.
18) Myšlence národního, hermeticky orientovaného zednářství byl Lešehrad velice oddán.
19) V r. 1925 se však několik dosavadních členů martinistické (nyní již) velelóže Simeon oddělilo a založilo lóži Gedeon. Z počátku jí vedl spisovatel Josef Šimánek a pak doc. MUDr. Vladimír Bergauer (1898 – 1942), který se později, i se svou manželkou Grétou, která byla rovněž členkou lóže, stali obětí nacistů a zemřeli v koncentračním táboře. Z cca 15 členů Gedeonu jmenujme ještě alespoň RNDr. Františka Prantla, PhDr. Rudolfa Vodičku, JUDr. Huberta Matterna (+1975) /později člen Universalie, který zde přednášel na téma „praxe středověkých čarodějů“/, nakonec člen Horev-klubu) a Františka Holuba (29. 1. 1898 – 3. 3. 1942? v Osvětimi).
20) Grieseho úzkou spolupracovnicí byla i blízká přítelkyně básníka Otokara Březiny (13. 9. 1868 – 25. 3. 1929), svérázná teosofka a feministka Anna Pamrová (29. 6. 1860 – 19. 9. 1945). Její myšlenky jsou zachyceny např. ve spisech: Alfa, O mateřství a pamateřství, Cestou k zářnému cíli, Zápisky nečitelné, Odezva z lůna stvoření, Mé vzpomínky na Otokara Březinu a četné korespondenci.
21) Griese na sklonku svého života, který prožil v chudobě, redigoval přerovský časopis Maják (1924 - 26). Vyšlo v něm i několik jeho článků.

zdroj: https://www.zahady.cz