Svět za oponou podle Jaromíra Schmidta 1.část

27.05.2010 08:15

Svět za oponou

část 1.

Člověk, bytost vzdálená i blízká veškerým představám o tom, kdo a proč jsem. Bytost shromažďující střípky přítomnosti a minulosti, ze kterých v nekonečně plynoucích okamžicích sestavuje pravdivý obraz sebe sama. Obraz, který stejně jako odraz na hladině nelze uchopit a každý dotek jen rozčeří vodu, díky čemuž se naše snaha zdá být tím marnější, čím více se snažíme dotknout své vlastní podoby. A přesto je tu mnoho těch, kteří věří a doufají, že jednoho dne se doberou pravdy, aby se zrcadlící obraz stal zjevným vyjádřením skutečné podstaty. Jistě že se tak stane. Protože onen dotek probuzení je nedílnou součástí našeho vývoje.

Naše představy o utváření jsou mnohdy značně pochmurnou konstrukcí, ve které se odráží bezpočet náboženských mýtů, apokalyptických vizí a podivných představ o tom, co se za pojmem duchovní svět ukrývá. Často o něm mluvíme jako o něčem, co se vznáší někde na pomezí astrálních výšin a pekelných hlubin. Takže jakýkoliv pohyb nutně končí v jednom z těchto protikladných světů. Ale, je to opravdu tak? Skutečně je svět pouhým zrcadlovým odrazem svých protichůdných předloh? Mnoho názorů nás vede k přesvědčení, že ano. Ukazují tento svět jako pouhou přestupní stanici na zastávce do duchovního ráje, který je navíc plný svodů a zákeřných pastí, číhajících na znavené poutníky. A proto si pojďme ukázat tento svět trochu jinak. Nahlédněme do prastarých knih a paměti lidstva, abychom na základě odlišných myšlenkových konstrukcí sestavili něco, co nám tento svět ukáže jako dokonalé místo pro život.

Naše pouť začíná u první projevené úrovně, kterou nazýváme Duch z pohledu vědomí, a akašský. Éter z pohledu utváření. Tato první rovina veškeré existence je zdrojem obou dvou základních pólů, kterými jsou příčina a následek. Pokud chceme tímto tajemstvím proniknout, je dobré si představit určitý bod, ve kterém se nalézá lidské vědomí, a z něj vybíhající dvě polarity, které se utváří ze zdrojové úrovně. První úroveň je svět příčin, který naše mysl vnímá jako neprojevený svět duchovní. V tomto světě nalézáme všechny atributy ducha, jeho vlastnosti, zákony, pohnutky. Pokud budeme brát Boha jako absolutní instanci potom Duch, Éter je nejen obrazem, ale přímím projevem této dokonalosti. Představte si tužku. Je to kus dřeva s tuhou uvnitř. Není to nic víc než tuha, kterou však můžete malovat obrazy, psát slova, kreslit technické výkresy apod. Přesto všechno nepředstavuje ona tuha nic více než zdroj, ze kterého lze toto vše tvořit. Obsahuje to vše v onom základním neprojeveném stavu. Stejně tak i Duch boží je taková tuha, ovšem s absolutním rozsahem.

Tento duchovní svět je samotnou existencí nedosažitelný, vždy bude pouze zdrojem všech možností, které jsou nám dány jako dosažitelné cíle skrze utváření. Pokud se rozhodneme do tohoto světa nahlédnout, rozprostřou se před námi skutečně skvostné a nedozírné končiny, které však nepředstavují skutečnost, ale pouze její zdrojovou část, kterou máme tu možnost uskutečnit. Žít ve snech a pocitu, že jednou se tento svět stane naším domovem, je absolutní nesmysl. Pokud se necháte nalákat na tuto lacinou vábničku, snadno promarníte svůj život nekonečným sněním o tom, co lze skrze tvořivou schopnost uskutečnit. A potom přirozeně i doufáním, že tam někde v nadcházející budoucnosti nalezneme svět, který svou dokonalostí nahradí naši neschopnost. Jenže žádný takový svět není. Protože každá realita je pouze obrazem všech v ní projevených částí, a tedy i člověk putující na cestě vývoje vnese do každého světa to, čím on sám je. Jestliže je tento svět pro mnohé nesnesitelným místem pro život, tato realita na tom nenese žádnou vinu a jak by mohla jakákoliv jiná změnit to, co může změnit jen samo sebe?

Probíráme jeden z oněch prvotních klíčů potřebných k sestavení květu života, a je proto nesmírně důležité pochopit uspořádání existence jako takové, protože právě pochopení principu utváření, otevírá cestu samotného vývoje. Jak vypozoroval již Darwin, je jedním z hybných faktorů evoluce vzájemný vliv jednotlivých částí reality. Pokud si tento poznatek doplníme o fakt, že veškerá realita pramení z oné éterické, nebo duchovní podstaty, potom se nám ukáže i onen ústřední bod interakce. Myslím tím vzájemný vliv jednotlivých částí reality, a ty jsou ze své podstaty vždy projevem oné prvotní úrovně. Mají tedy duchovní - éterický základ a přirozenou schopnost uchovávat nejen svou existenci, ale i vliv na realitu, který jejich existenci předurčuje. Řekněme, že vše cokoliv kdy bylo a bude stvořeno, musí nutně odpovídat dané úrovni reality, tak aby nebyla narušena přirozená rovnováha uchovávající samotnou existenci. Proto naše představa, že dokážeme pohnout horou, logicky ztroskotá na vůli hory zůstat tam, kde je. Proč? Protože jenom sobec neví, že ona hora je součást přírodního komplexu, který ani zdaleka nepatří pouze člověku. A protože každý nižší duch, je součástí vyššího řádu, na jehož vrcholu nalezneme Stvořitele všech Stvořitelů, jehož zákon života a rovnováhy nelze porušit.

Ostatně ona není náhoda, že všechna učení pojednávající o podivuhodných úkazech, provázejících lidskou společnost, poukazují na nutnost přesvědčit Stvořitele, aby mohl určitý jev tak nějak vybočit ze stanovaných zákonitostí. Bez toho, aby s naším postojem souhlasila ona nadřazená duchovní substance, se k žádným vlastnostem ani schopnostem nedobereme. Tím důvodem není, že je nedokážeme získat, ale že nám nebude dovoleno je jakkoliv projevit. A rozhodně tu neplatí, že já jsem přece jiný. Ostatně to byl i důvod onoho Ježíšova výroku, že ti kdož jsou první, nechť jsou poslední. Protože jakýkoliv společenský řád, má předurčenu úroveň podle nejslabšího článku. Nejde tedy o to, jak se chováme, ale do jakého řádu náležíme. Svět člověka ovládají ti největší zaslepenci, kterým všichni svorně posluhujeme, aby se jejich nevědomost mohla projevit v absolutním měřítku. Otevřít jakoukoliv oblast schopností, neznamená jen dát příležitost připraveným, ale nabídnout tuto příležitost všem parazitům, které tato planeta na svém povrchu nese. A že jsou jich mraky. Tím přirozeně nemyslím, že prosba nebude vyslyšena. Pouze naznačuji, že přímá cesta, bez Stvořitele, je uzavřená.

Vně tohoto světa duchovního, existuje svět uskutečněný, který je opačnou polaritou příčin, tedy následkem. Obrázek ukazuje onen ústřední motiv, kdy všechny části o kterých mluvíme, tvoří základní uspořádání projevení. Prvotní duch – éter zastupují příčina, ona duchovní rovina a následek, rovina projevená v jakékoliv podobě. A přirozeně je tu i utvářitel, ať už chápaný jako vědomí, nebo jakákoliv uskutečněná část ducha. Proto tu bude vždy existovat vztah mezi příčinou a následkem. Mezi stvořitelem a příčinou, a mezi stvořitelem a následkem.

Mnohá učení, nebo takřka všechna, mají za základ duchovní úroveň a všechna považují tuto část za cílovou destinaci naší existence. Přirozeně nic takového není možné. Tento svět je zdroj, příčina, která se však sama od sebe nemůže jakkoliv projevit. Vždycky tu musí být stvořitel, který se nalézá na pomezí světa příčin, které realizuje ve světě následků. Člověk má možnost do tohoto světa nahlédnout v meditaci, prozkoumat jej ve stavu rozšířeného vědomí, ale nemůže se stát jeho součástí, protože na to, by se on sám musel stát zdrojovou matricí plně shodnou s Duchem božím, tedy jednoduše přestat existovat jako individualita. Ono nelze tvrdit, že nic takového není možné a v rámci svobodné volby dosažitelné, cíl si může zvolit každý sám. Ovšem pokud chcete obstát ve světě stvoření, nepochybně bude lepší se více seznámit s tím, jaké formy existence vlastně chci dosáhnout.

V rámci určité reality se každá stvořená částečka chová stejně jako magnet, který když rozdělíme, vždy okamžitě vytvoří jižní a severní pól. Stejně tak i ve vztahu k příčině a následku se jakákoliv skutečnost okamžitě stává následkem příčin a příčinou následků. Z toho lze snadno odvodit, že každá událost se skládá z oněch tří částí, kdy střed mezi následkem a příčinou vnímáme jako vlastnost. Otázka pak zní, co to ona vlastnost je, protože právě skrze ni, se můžeme dostat ke všemu, co je součástí zdrojové matrice, nebo chcete-li éteru, či Božího ducha.

Další kroky našeho bádání nás nevedou přímo ke květu života, ale k pyramidě, ve které je mimo jiné zachycen obraz vývoje. Tento obraz nám ukazuje princip shodný s obsahem našeho myšlení, složený ze tří jakýchsi pilířů: poznat, pochopit a utvořit. Všechny nějak korespondují s vlastnostmi, protože i samotné vnímání postavené na smyslech, pracuje právě s projevy skutečnosti, které z vlastností pramení. Barvy, tvary, váha, tvrdost apod. Naše smysly nám neukazují strukturu hmoty, ale dovolují nám hmotu nebo určitý jev popsat. Je to tak proto, že od oněch tělesných vlastností, které určují přímý rozsah našeho vnímání, se posunujeme k vlastnostem vědomím, které tento základ rozvíjejí a rozšiřují. Právě ty potřebujeme zachytit a přenést do svého vědomí.

Velmi často se právě zde setkáváme s pojmem duchovní vlastnosti, ale je nutné si uvědomit, že duchovní jsou naprosto všechny. Tedy i ty, které označujeme jako tělesné. To je vlastně i důvod, proč si právě tuto část poznání popisujeme. Onen duch, který představuje zdrojovou matrici naší existence, a ze kterého chceme získat květ života, je za všech okolností totožný s duchem božím a jeho rozsah pramení z toho, kým jsem tady a teď. Protože právě vlastnosti, se kterými disponuji, otevírají přístup ke všemu, čeho je on nositelem. Právě takto onoho živoucího ducha utváříme. Z tohoto pohledu jsme omezeni pouze tím, kdo jsme, nikoliv možnostmi, které máme, protože ty jsou za všech okolností neomezené.

Pochopit uspořádání jednotlivých částí projevení reality, vám pomůže správně nastavit vlastní cestu a hlavně vidět, co a proč dělám. Opravdu tu jde o vlastnosti a schopnosti, skrze které utváříte celou svojí existenci. Protože nevytěžíte z onoho absolutního světa nic, pokud budete jen nečinně sedět a spoléhat na to, že vám k něčemu dopomůže pasivní spiritualita. Vaše vědomí musí pracovat aktivně, k čemuž odkazuje množství starověkých děl. To o čem mluvím, je dnes již dávno zapomenutý pojem ctnost.

Každý člověk je z pohledu své existence vybaven určitým souborem vlastností, které předurčují směřování jeho vývoje a oblasti zájmů. Problém je, že naše pozornost je věnována pouze vnějšímu světu a právě z něj odvozujeme způsob, jak jednotlivé vlastnosti uspořádáváme a jak je využíváme. Jejich kombinace je čistě účelovou záležitostí a vůbec nezohledňuje tvořivý aspekt. Naše schopnosti se odvozují z toho, k čemu jsme vnějšími okolnostmi dohnáni. Což je přirozeně chyba. Proto v květu života nalézáme mimo jiné, i uspořádání vlastností, které představují ctnosti, tedy skutečně tvořivé a živoucí projevy ducha. Tomuto tématu by bylo možné se věnovat podrobně, ovšem všeobecný popis zpravidla nepřináší mnoho prospěchu. Každý člověk je jiný a proto by se měl své existenci věnovat individuálně. Určitým vodítkem při zkoumání sebe sama, mohou být vědy jako astrologie, numerologie, tarot, ale také Strom života apod.

Průnik příčiny a následku, tedy světa neprojeveného a uskutečněného nelze vyjádřit lépe, než právě tímto centrálním obrazcem Květu života. Hebrejské pojetí živlů, spolu s uspořádáním tří písmen, Alef, Mem a Šin ukazuje, jak se duch manifestuje právě skrze vlastnosti do projeveného světa. Zde je dobré si uvědomit, co vlastně slůvkem živel zamýšlíme. Naše současná civilizace nabyla dojmu, že všechny prastaré nauky pokořila věda, díky níž se nám dostává velmi rychlého technologického pokroku. Naše mysl přeci udává směr vývoji i všem společenským aktivitám, do kterých se z hloubi duše snažíme zapojit. K čemu je potom člověku snaha pochopit tyto starověké obrazy reality, když se k nim nikdo v budoucnosti nehodlá vracet. Ano, je to takřka dokonalá lež a co víc, je to uskutečněná realita, do které se člověk sám vehnal jako do pasti. Z pohledu vývoje se svět nedělí na matematiku, fyziku, chemii apod., ale na aktivní a pasivní složky. Mysl je z tohoto pohledu jednoznačně pasivní a nemá na vývoj žádný přímý vliv. Takže ani stovka titulů nepřinese člověku ani jediný krůček na cestě vývoje. Ba právě naopak, přílišná aktivita zacílená na mysl, vás může o značnou část vývoje připravit.

To oč tu jde nelze jakkoliv vymyslet. K tomu, aby se určitý prvek stal aktivním a dokázal se stát přínosem pro náš vnitřní rozvoj, je nutné, aby byl vnímatelný, a k tomu ani zdaleka nestačí, že si jej dokážeme uvědomit. Musíme jej pocítit na různých úrovních existence. Uvědomit si můžeme, jak vypadá slepice, a jak nám zapáchá prase, jenže nám to při utváření schopností nijak nepomůže. Maximálně si zacpeme nos, nebo si dojdeme do kurníku pro vejce. A právě tady už se živlům dostává patřičné pozornosti, protože přímo navazují na naše vnímání a cítění. Naší snahou je vyvolat proces, kdy se vlastnost přenese z neomezeného zdroje do naší vlastní existence. Kdo žádá, tomu je dáno.

Pokud si myslíte, že nic z toho není pravda, protože vaše zkušenosti nic takového neobsahují, potom dozajista máte pravdu a navíc si s touto vírou vystačíte po celý život. To, o čem mluvím lze prožít pouze a jen na vlastní kůži a neexistuje způsob jak někomu tento zážitek a uvědomění pravdy zprostředkovat. Jsou to prostě dva naprosto neslučitelné světy, kdy každý vidí jen to, co se sám rozhodl vidět. Materiální svět a jeho zákony jsou dostupné každému, spolu se všemi zákony postavenými na uchopitelném vlastnictví. Duchovní svět a prožitek Boha je výzva, k níž dospíváme pouze na základě vlastních skutků. Opravdu pouze na základě toho, co dokážeme uskutečnit, nikoliv na základě toho, co si myslíme.

 

 

Diskusní téma: Svět za oponou podle Jaromíra Schmidta

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

 

měření od: 12.1.2011

TOPlist