Světla andělů - Andělé nám pomáhají (D.Cooper) : 6.díl

25.03.2011 08:34

Andělé vyslyší naše modlitby

Joanna se přiznala, že měla hrůzu jít na domluvené setkání, jež ji mělo osvobodit od sexuálního znásilnění, které se odehrálo v jejím dětství. Těsně před touto schůzkou se jí zdál tento sen.

Jsem domorodá americká indiánská žena. Žiji se svým přítelem a se svými rodiči. Svého přítele skutečně miluji a máme spolu velmi blízký vztah. Bydlíme ve srubu, který je stranou od ostatních. Jednou přelezl jeden voják z občanské války plot a vlezl do srubu. Měl velkou pušku a neustával ve střelbě. Postřílel rodinu a zvířata a pak se otočil ke mně a řekl: „Chystám se do tebe zasít své sémě, a ty tak na mě nikdy nezapomeneš.“ Znovu a znovu mě znásilňoval a já jsem se sevřela, abych nemohla otěhotnět …

Všimla jsem si, že začala tento sen vyprávět v přítomném čase. Pak když začalo být její vyprávění bolestné, distancovala se od toho tím, že sklouzla do času minulého.

Když se Joanna probudila z tohoto velmi sugestivního snu, pochopila, že to byl sen z jejího minulého života. Cítila, že celý svůj život čekala na návrat svého partnera, který byl takto surově zabit. Řekla mi, že si vždy držela všechny muže od těla a byla stále pannou.

Pak začala Joanna plakat a řekla, že když jí byly tři roky, velmi často se jí dotýkal na intimních místech otcův obchodní partner, který k nim chodíval. Neodvážila se to nikomu říci, protože jí pově-děl, že jestli něco řekne, zabije maminku i tatínka.

Jakmile mi svůj příběh dovyprávěla, přišli k ní andělé. Sledovala jsem, jak vytahávali z jejího srdečního centra černé hady.

Naznačili, že musí zavřít oči a přenést se zpět do svého dětství, do doby, kdy jí byly tři roky. S vědomím, že jí andělé ochraňují, byla schopna postavit se svému pachateli tváří v tvář. Když jí vyhro-žoval tím, že zabije její rodiče, ona jako dítě se zasmála a nazvala ho zbabělcem.

Poradila jsem jí, aby přivedla do pokoje svého otce a řekla mu, co se stalo. Učinila tak a byla naprosto ohromena tím, co se odvíjelo před jejími zraky. „Tatínek mu dal ránu pěstí,“ zvolala. „Nemyslela jsem si, že by to dokázal udělat.“ Poprvé ve svém životě poznala, že by ji uměl ubránit a že by to byl udělal.

Její otec se k ní obrátil a řekl: „Zasloužíš si, aby se k tobě lidé chovali s láskou a respektem.“ Začala si uvědomovat, že nikdy nevěřila tomu, že si zaslouží, aby s ní bylo zacházeno hezky. Její tatínek pokračoval: „Teď už chápu, proč jsi ke mně necítila důvěru. Vždy jsem cítil, že je mezi námi nějaká hradba.“

Joana vykřikla: „Myslela jsem si, že když mohl nechat někoho, aby mi něco takové dělal, mohl by to klidně udělat i on sám. Teď jsem pochopila, že neměl ani tušení, co se odehrává, a že kdyby to byl věděl, byl by mě ochránil. Moje zloba zmizela. Neuvědomovala jsem si, že to nebyla jeho vina. Skutečně cítím, že jej miluji.“

Poté vešla na místo děje její matka a okamžitě začala na pachatele útočit se zuřivostí a značnou silou. Náhle Joanna zvolala: „Ona to věděla. Ona věděla, že se něco děje.“

Poukázala jsem na to, že někdy podvědomě něco víme, ale že to není totéž, jako když máme konkrétní informace. Joanna s tím souhlasila: „Ano, podvědomě to věděla a řekla tatínkovi, aby nezatahoval své obchody do jejich domu.“ Pochopila, že tento čin musel být pro její neasertivní matku velmi těžký a že jednala na základě svých instinktů a udělala to nejlepší, aby se pokusila svému dítěti pomoci.

Joanna si povzdechla a řekla, že její zloba namířená proti matce je zcela pryč.

Andělé začali rozpouštět temné mraky zloby, která byla uvolněna. Když tak učinili, uviděli jsme, že pod clonou tmy byla Joanna připoutána řetězy ke svým rodičům - velkými těžkými černými řetězy. Sledovali jsme anděly, jak tyto řetězy přesekávají a rozpouštějí je ve světle.

Poté mi bylo ukázáno, že Joanna byla uvnitř sešita tak, aby nemohla sexuálně žít. Andělé vytáhli ven všechna vlákna. Náhle se zde objevily stovky andělů, kteří kolem nich stáli a zpívali.

Joannina tvář byla nachová, a když otevřela oči, zářily. „Byla jsem vyléčena. Vím to,“ řekla.

Poté mi vyprávěla, že nebyla schopna se od svých rodičů odpoutat, ačkoli už zkoušela všechno možné. Nyní pochopila, že zneužívání, které se odehrálo v jejím dětském věku, ji doslova k tomuto místu připoutalo.

Řekla, že než přišla na naše sezení, modlila se za to, aby na něj přišli andělé a pomohli jí. Naše modlitby jsou vždy vyslyšeny.

Hovořila jsem s Joannou o pár měsíců později. Řekla mi: „Poprvé ve svém životě se cítím být celistvou osobností. Cítím, že už nehledám lásku, oporu a ochranu mimo sebe.“ Pak dodala: „Předtím jsem to věděla na intelektuální rovině, ale nyní to cítím uvnitř. Získala jsem větší sebedůvěru a více si sebe cením. Nemohu vymyslet jiný způsob jak to vyjádřit, než že se cítím být celistvá.“

Děkuji vám, andělé.

 

 

Andělé lásky

Někdy můžeme být velmi starostliví a duchovní lidé a přitom trpíme nemocí nebo vadou, pro kterou nemůžeme najít ve svém životě žádnou příčinu. Larry byl takovým mladým mužem. Pracoval jen příležitostně, právě kvůli svým velmi špatným zádům a neustálé únavě.

Když jsem nasměrovala jeho nevědomou mysl, aby ho dovedla ke zdroji jeho problému, zjistil, že je novorozeným miminkem, které je plné nenávisti.

Musel ve své duši nést nevyřešenou nenávist, kterou si přinesl i do svého současného života. Přirozeně tato nenávist ovlivňovala jeho vztahy, jeho životní pouť a jeho zdraví.

Pomocí vizualizace jsem mu pomohla otevřít jeho srdeční centrum a podržet tuto energii, zatímco do pokoje vešli andělé a ve své nekonečné lásce a soucitu vytáhli z jeho srdce všechnu tu temnou nenávist. Poté naplnili jeho srdce světlem a mírem.

O pár dní později mi telefonoval, aby mi sdělil, že se cítí neuvěřitelně dobře.

Tolik se obáváme své temnoty, že ji často popíráme. Jedna mladá dívka, Pauline, která už na sobě udělala spoustu práce, ke mně přišla s problémem žárlivosti. Samozřejmě, že problém se žárlivostí je vždy problémem, týkajícím se toho, že máme pocit, že nejsme dost dobří.

Zeptala jsem se jí, jestli po příčinách své žárlivosti pátrala ve svém minulém životě, a ona mi řekla, že už podnikla několik návratů do minulosti. Všechny jí pomohly zbavit se části jejího problému, ale žádný neprojasnil její temnotu.

Cítila jsem, že toto sezení by mohlo proběhnout jinak, protože s ní do místnosti vstoupil skutečně nádherný anděl, který se pro mě zviditelnil. Vznášel se nad ní s rukama sepjatýma k modlení a mně bylo jasné, že k uvolnění jejího bloku musíme požádat o milost.

Tento anděl mi ukázal v mysli této mladé dívky dvířka, která byla upevněna rezavými západkami a další podobné dveře, jež byly v jejím srdci ! Bylo mi ukázáno, že temnota, která způsobovala, že se cítila tak zle, byla uzamčena v jejím srdci a v její mysli. Cítila se být tak bezcenná, že neustále očekávala, že si její partneři najdou někoho jiného, lepšího.

Když jsem ji vrátila do minulosti, objevila, že v jiném životě byla světlou duší. Narodila se matce, černé čarodějnici, která byla naplněna nenávistí. Místo toho, aby vnesla do této temné rodiny světlo, což bylo také jejím záměrem, když si vybrala tento vyzývající život, dovolila této strašné temnotě, aby ji naplnila. Cítila se být stravována černou zlostí a nenávistí všech lidí a i samotného života.

Její nádherný anděl, který vyzařoval zlatou, temně modrou a růžovou, nyní vložil ruce na její hruď a kolem srdce. Mohly jsme obě s Paulinou vidět tu černotu, která jako chobotnice její srdce omotávala a svými ohromnými chapadly pronikala celým jejím tělem.

Čekala jsem, že anděl vezme tuto chobotnici a rozpustí ji ve světle. Místo toho ji velmi jemně a s láskou pozvedl z Paulinina srdce, dotkl se jí a vzal ji pryč k léčení. Pak se anděl vrátil a vyzvedl Paulinino srdce z jejího těla a přenesl je do nádherného vodopádu k vyjasnění a očištění.

Když bylo její srdce vráceno zpět do jejího těla, předpokládala jsem, že bude konec, ale nebyl. Anděl přinesl zpět chobotnici, která byla přetransformována pomocí božské lásky na něco růžového. Paulina uviděla růžový křemíkový krystal. Tento krystal byl vložen do jejího srdce, zatímco ona sama už také zářila.

Když na konci sezení otevřela oči, řekla, že cítila, že se odehrálo něco skutečně hlubokého. Věděla, že se kdesi uvnitř ní stala základní změna. 

Andělé se svojí nekonečnou láskou a soucitem čekají,

aby nám pomohli.

 

 

Andělé Země

Existují zprávy o lidech, kteří přišli jakoby odnikud, pomohli druhým a poté zmizeli. Velké množství lidí je přesvědčeno o tom, že to byli andělé, kteří na sebe vzali lidskou podobu.

Jeden můj přítel mi poslal zápis rozhovoru, který vedl na nějakém večírku s báječnou a skutečně velmi čilou sedmdesátnicí. „Vyprávěla mi, jak byla na vlakovém nádraží Victoria station, hledala vlak do Gatwicku a zjistila, že to nezvládne. Stála se svými zavazadly, modlila se, aby k ní přišla nějaká pomoc, a náhle se vedle ní zjevil malý černý člověk a řekl jí, že jí může pomoci. Řekl, že byl seslán Bohem a vzal její zavazadla a odvedl ji k odbavovacímu místu na nádraží a pak ji posadil na vlak v dostatečném předstihu, aby stihla svůj spoj. Je přesvědčena o tom, že to byl anděl.“

Následující historku mi vyprávěla přítelkyně, která měla velmi zvláštní a kouzelný život. Věří tomu, že jí anděl Země pomohl dokonce ještě před tím, než se narodila. V té době s ní byla její matka v osmém měsíci těhotenství a rozhodně neočekávala její blízký příchod.

Tato rodina žila v malé vesničce na venkově, kde se všichni navzájem znali. Její matka právě drhla práh u vchodových dveří, když se u vstupní branky objevil cizinec a řekl jí, aby poslala pro svého muže a pro doktora a šla si okamžitě lehnout. Její dítě už chce na svět.

V jeho hlase zaznívala taková naléhavost, že její matka bez otázek udělala, co jí bylo řečeno. Manžel přišel rychle domů. Přijel doktor a dítě se během hodiny narodilo.

Na otázky, zda někdo viděl to ráno kolem vesnice nebo ve vesnici nějakého cizince, všichni odpověděli že ne.

Andělé Země se zjevují, a když je jejich úkol naplněn, zase mizí.

 

Nedávno mi došel dopis od Patricie O‘Flahertyové s tímto příběhem neobyčejné pomoci.

V roce 1980 v říjnu jsme se s rodinou přestěhovali do Norwaye v souvislosti s prací mého manžela (nyní exmanžela). Dětem bylo osm a šest let. Bylo to skutečné pozdvižení. Dozvěděli jsme se to jen tři týdny před tím, než jsme se měli stěhovat. Musela jsem se vzdát svého zaměstnání, sbalit celý dům, zorganizovat tisíce věcí, moc jsem toho nenaspala a prožívala jsem značné obavy. Dorazili jsme do Oslo po čtyřiadvacetihodinové cestě lodí a dlouhé cestě autem přes celé Švédsko a jižní Norsko, až jsme se konečně zapsali v Grand hotelu, kde jsme měli zůstat dva týdny a přitom si hledat bydlení.

První dva dni jsme zcela zkolabovali. Jen jsme spali a vydávali jsme se na krátké výlety autem. Ale v pondělí ráno odešel můj manžel do práce a děti byly velmi živé a plné energie. Já jsem se cítila děsně: Bylo mi špatně hlavu jsem měla otupělou, byla jsem slabá a otupělá, ale po obědě jsme se dohodli, že se trochu projdeme, abychom město prozkoumali.

Vyšli jsme. Nehodlala jsem jít daleko, ale nějak se zdálo, že se stále více a více vzdalujeme od obchodů. Začalo se stále více stmívat. Auta začala jezdit s rozsvícenými světli. Bylo nepříjemně chladno a najednou jsme se ztratili někde pod dálničním nadjezdem.

Zachvátila mě panika. Děti byly unavené. Nikdo nikde nabyl a já jsem se cítila tak divně, že jsem myslela, že asi omdlím. Pamatuji se, že jsem prosila o pomoc z nejhlubšího místa ve svém srdci. Neexistovala možnost, jak se z této situace dostat.

Náhle se jakoby odnikud objevil vysoký plavovlasý muž v pláštěnce. Nevšimla jsem si, odkud přišel. Rozuměl perfektně anglicky a začal nás s úsměvem a laskavě doprovázet. Zbytek naší cesty je jako sen, který se někomu zdá. Stačí, když řeknu, že jsem se „ocitla“ u kiosku na rohu hotelu Grand.

Nemám pro to, co se stalo, žádné vysvětlení, ale jsem přesvědčena, že to byl anděl, který nám pomohl najít cestu domů.

Když dítě bezdůvodně plačtivě kňourá a naříká, máme tendenci jej ignorovat. Ale když se dítě ocitne v opravdových potížích, nebo je skutečně zoufalé, zcela přirozeně mu spěcháme na pomoc. Jsme děti boží a já věřím tomu, že když jsme opravdu v nouzi, Bůh nám pošle na pomoc nějakou osobu nebo anděla.

Od té doby, co jsem poprvé zavolala o pomoc a mé volání bylo vyslyšeno světelnou bytostí, se mi to už stalo v menší či větší míře mnohokrát a v mnoha různých podobách. Myslím, že jsem byla tak hluboko ponořená do svých depresí, že jsem k tomu, abych se z toho dostala, potřebovala spoustu pomoci.

Přibližně asi o rok později po tom, co jsem měla svůj první zážitek s anděly, jsem se stále cítila být velmi vystrašená a osamělá. Šla jsem na přednášku. Seděla jsem v předních řadách posluchárny a musím se přiznat, že jsem byla tak zahlcená svými vlastními úzkostmi, že jsem se na řeč přednášejícího vůbec nemohla soustředit. Po přednášce ke mně ze zadních řad přišel nějaký cizí člověk. Omluvil se mi za to, že se během přednášky naladil na mé myšlenky, ale chce mi říci, že bude všechno v pořádku. Nemusím se strachovat, protože jsem ochraňována a vedena.

Podruhé ke mně přišel nějaký neznámý člověk na ulici a předal mi téměř identicky vzkaz. Nemyslím si, že to byli andělé, ale předpokládám, že jim nějaké vyšší bytosti našeptaly, aby mi tato poselství naděje předali.

Při třetí příležitosti jsem se cítila dosti mizerně. Něco mě přinutilo, abych se podívala na oblohu. Uviděla jsem obrovské ruce obrácené vzhůru, které zaplňovaly celou oblohu, jako by říkaly: „Budeme tě držet.“ Stěží jsem dokázala uvěřit tomu, co jsem viděla, ale dodalo mi to značnou odvahu. 

Andělé Země přicházejí, aby nám pomohli,

dodali nám odvahu a podporovali nás.

Diskusní téma: Světla andělů - Andělé nám pomáhají (D.Cooper) : 6.díl

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

 

měření od: 12.1.2011

TOPlist