Umírání jako posvátný okamžik

02.03.2011 09:21

Redakce : Téma umírání je dosti nepopulární, ale dříve nebo později  se s ním nějakým způsobem potká každý z nás, proto je dobré si k němu něco říci a nastínit možné přístupy tak, aby jak pro odcházející, tak i pro pozůstalé se nestalo zbytečným trápením. Proto níže zveřejňujeme článek pana Ladislava Zelinky. Jinak, tématu umírání jsme se věnovali již také např. zde : Co se to děje? - 6 (Odcházející a jak jim pomoci)

 

 

Umírání jako posvátný okamžik

Téma, které jsem začal, není oblíbené, ale velmi, velmi důležité, nemohu ho opomenout. Kolik lidí opouští svět ve zmatku a strachu a díky tomu se dostávají do podsvětních oblastí, bloudí v našem okolí jako duchové a nemohou najít správnou cestu. Je škoda opovrhovat tím důležitým okamžikem, kdy duše opouští tělo, opomíjet jej, jako by nic takového nebylo, a bát se odchodu na onen svět. Kdyby lidé věděli, co je na druhé straně, nikomu by nebránili odejít. Nebáli by se a naopak se těšili na to, co je ve skutečnosti vysvobozením a radostnou událostí.

Je smutně typické pro tento zvláštní svět, že lidé se upjatě drží toho, co jim působí utrpení a brání se tomu, co jim přináší úlevu. Všude, kde končí tento svět, začíná ráj, jen se nebát překročit neznámé hranice. Pokud pozemský život je školou, tak odchod z něj je konec školního roku a začátek prázdnin. Většinou po čase určitého odpočinku po těžkém životě a nabití sil opět začne další ročník, přesto je to většinou vítaná úleva, zvlášť pro ty, co si nežijí jako v bavlnce. V prostorách vesmíru pravděpodobně není obtížnější místo k životu než na planetě Zemi. Duše sem přicházejí se učit a procházet lekcemi, napravovat své chyby a prožít si někdy i hodně těžké zkoušky. Nikdo sem nechodí s úmyslem zde zůstat. Proč by to kdo dělal? Tam, kde končí tento svět, začíná ráj. To je místo, odkud jsme přišli a kam se všichni chceme vrátit. Kdo se brání smrti jen zapomněl, že existuje něco lepšího než to, na co si zde zvyknul.

Pokud se bude někdo ve vašem okolí ubírat k odchodu, vysvělete mu, že není nic horšího, než to, co už prožil. Jestli se nedopustil nejhorších přečinů - vraždy, násilí, zrady a podobně, nemá se čeho bát, pokud se ovšem nebude bát - když se naplní strachem, pak se tato negativní víra v následující události může projevit jako skutečnost. Není peklo, které si člověk sám pro sebe nestvoří. Osud a budoucí prožitky si samozřejmě člověk vytváří svými současnými činy, to se však děje neustále, v každém okamžiku přítomnosti. V dalších životech a životě v nehmotném stavu si tedy člověk bude prožívat to, co mu karmicky náleží, bezprostředně po smrti však člověk vchází do světla a prožívá období míru a dobíjení sil, než se opět pustí do následující fáze boje v novém zrození. Samotné období posmrtné existence ve světle je však asi tím nejradostnějším, co člověk může během reinkarnací zažít. Nic pozemského se tomu jistě nevyrovná.

Problém může nastat, když se odcházející člověk zřekne natažené milostivé Boží ruky a odmítne vstoupit do světla. Tím se připraví o nejlepší zážitek a bloudí dále světem jako nehmotný duch než vyčerpá veškerou zbývající energii nebo není zachráněn zvenčí. Proto je při obřadu odchodu ze světa tolik důležitá asistence a duchovní a psychická podpora. Pláč a slzy a atmosféra strachu a zmaru ztěžují umírajícímu rozhodování a zahlcují ho negativními pocity, které mu v té chvíli nijak nepomůžou. Věty jako "Neopouštěj nás", "Zůstaň s námi", "Nesmíš odejít", apod. brání člověku, aby se odpoutal od hmoty a světa, který už nepotřebuje, brání mu vstupu do světla a do ráje blaženosti. Zachovávání existence v hmotné schránce za každou cenu je nezdravým zvykem této společnosti a nevěnování pozornosti posmrtnému životu je velkou a nezodpovědnou nedbalostí, která má na svědomí tisíce nešťastných duší zmateně bloudících tam, kde už by neměly být. Těžko někoho z něčeho vinit, když nebyl poučen a veden ke správnému chování. V momentě své hodinky je člověku pramálo platná veškerá jeho materiální výbava, jeho pečlivě hýčkané tělo, jeho pracně nabyté vzdělání a znalosti, které mu nepomohou, i jeho milovaní naříkající blízcí, kteří ho akorát zdrží od vstupu do světla.

V dávných dobách byly civilizace založené na úplně jiných hodnotách a posmrtný život pro ně byl nejdůležitější věcí, na kterou se lidé připravovali už od narození. Nic nebylo důležitějšího, než být připraven, znát smysl své přítomnosti v tomto světě a cíl života, umět se orientovat v zádušních procesech a vědět, kam v jaký moment směřovat, co učinit, k jakému bohu pronést jakou modlitbu a tak dále. Dnešní civilizovaný člověk nevěřící v něco, co je naprosto jasné, nepřipravený na něco, co je nevyhnutelné, obávající se smrti více nežli života, který nenávidí, má bohužel šanci při cestě z těla zabloudit, minout cestu do ráje a ztížit si tak svůj osud.

Umožněte, prosím, umírajícímu důstojně odejít a vysvětlete mu, co ho bude čekat. Není nutné provádět složité rituály, stačí se oprostit od strachu, smutku a vypořádat se s vlastním svědomím. Odlehčit svědomí a oprostit se od všeho hmotného, všeho z tohoto světa a plně se přeorientovat na nový svět. Odhodit pocit viny a hlavně starosti o jiné lidi, majetek, vůbec vše. Od chvíle vyjití z těla je to jen o duši a jejím vztahu k Bohu a nic pozemského už není důležité. Nakolik je duše naplněna láskou, natolik bude proces přechodu do světla snazší.

Již za života je umělé prodlužování pobytu v těle pomocí léků, operací, náhražek života, spíše neprospěšné. Pobyty v nemocnicích a orientace na záchranu ze strany chemických přípravků častěji člověka odvádí od toho, co je v té době skutečně důležité, tedy urovnání si svého vztahu ke své duši, rekapitulace života, poklidné rozloučení se a příprava na setkání s Bohem. Buď umírajícímu dopřáno prostředí harmonie a míru v okruhu blízkých. Místo černých barev použijte bílé, čisté. Proneste modlitby za umírajícího. Svěřte jeho duši Pánu Bohu, Ježíši Kristu a pomožte jí vstoupit do světla v plné radosti a lásce. Je to posvátný obřad a tak by měl tento okamžik být chápán a pojímán.

 

Ladislav Zelinka

převzato z  www.duchovniinstitut.estranky.cz

Diskusní téma: Umírání jako posvátný okamžik

umírání jako posvátný okamžik.

Aja 04.03.2011
Souhlasím s krásným článkem plným pravdy o odchodu. V loňské roce jsem byla přítomna posledních chvil života mé milované tchýně.Stále jsem u její postele v nemocnici a věděla jsem že již odchází, hladila jsem jí po tvářích (byla v úmělém spánku) a mentálně jsem k ní promlouvala, ať se nebojí a jde za světlem, že na druhém břehu na ni čekají její milovaní kteří odešli dříve.Děkovala jsem jí za lásku a starostlivost a řekla jsem jí, že ji navždy budu mít v srdci.Vím, že mně vnímala, za pár hodin odešla v pokoji na druhý břeh.Necítila jsem bolest ani žal vím, že je jí dobře.
krásný den všem Aja

Re: umírání jako posvátný okamžik.

Lk pro Aju 04.03.2011
Děkuji vám za sebe i za čtenáře za podělení se o tuto zkušenost...

umírání

petr 02.03.2011
úryvky z Promluv:
"Nesmrtelnost je norma. Umírat je hloupé, zbytečné, a dokonce – směšné! Jste bytosti, vytvořené z živé mysli. Tato mysl má nekonečné schopnosti a možnosti. Všechno je pro vás možné. "

"

Je ale nutné, abychom se stali fyzicky nesmrtelní? Máme si takový cíl před sebou stavět? Třeba buddhismus nás učí o pomíjivosti…

Kdo neovládl svojí myslí něco tak jednoduchého, jako je program TĚLO, neovládl a nepochopil nijak významně především svoji mysl. Spoléhat se pouze na „autopilota“, na nějaký cizí program, který v podstatě ZA NÁS dělá těla a inkarnuje nás do nich – to není ani zvlášť rozumné, ani bezpečné. Dokud budete líní se vědomě starat o své subatomární částice, budete manipulováni. Dokud se nezačnete inkarnovat sami, budou vás inkarnovat jiní.

Ve stavu, kdy opouštíte mrtvé tělo je vaše mysl často velice dezorientovaná a proto i manipulovatelná. Pokud po smrti nebdíte a neuvědomujete si jasně, kdo jste a kde jste, může vás v tomto přechodovém stavu poměrně lehce uchvátit leckterá silná, dravá myšlenková forma dlící v „bardu“. Myšlenkové formy, vytvořené Zemí a lidským polem, si s vámi – k vašemu velkému neprospěchu – mohou pak dlouho různě hrát. Ocitáte se v neobjektivních pseudorealitách podobných Zemi. Můžete je nazývat nebem, nebo peklem. Ale půjde jen o silné halucinace. Pak budete znovu vtaženi do lidského těla, poté, co k vám bude vystřelen reinkarnační vír. Jde tedy o kontrolu mysli a o bdělost. Smrt je zbytečné riziko."

dělat posvátné z umírání se neobejde bez dělání posvátného ze života,všechno je stejně posvátné...

krásné časy
petr

Re: umírání

LK pro Petra :-) 02.03.2011
No já osobně jsem zastánce posvátnosti a to dokonce z několika pragmatických důvodů:
a) atmosféra pro odcházejícího by měla být opravdu klidná a naplněná láskou k bližnému
b) měli by být prováděny úkony očisťující prostor kde je odcházející, aby uvedené entity ani "nepomysleli" na nějaké to laškování...!!!
c) v této atmosféře by se měl odcházející připravit na to co jej čeká a hlavně by měl být poučen o tom, že když se dostane do problémů s odpoutáváním se od MET co je potřeba dělat z hlediska očisty a prosvěcování
d) měl by dále vědět, že může aktivovat spojení se strážnými anděly a průvodcem
e)... měl by vědět, že na straně odkud odchází jsou lidé, kteří se nejen za něj modlí(nesnižuji význam modliteb, naopak...!!!), ale je ještě někdo, kdo je schopen uvolnit a pročisťovat astrální matrici a éterická pouta...!!!
f) že je zde člověk, který je schopen provést v podstatě evokaci lásky směřovanou ke Kristu, aby si jej zástupně odvedl do bezpečných rovin

Takže bych neviděl v posvátnosti odcházení až tak neskutečný problém, ale spíše nutnost se tomuto tématu věnovat na patřičné úrovni...!!!
Měj se pěkně
Luděk

Přidat nový příspěvek

 

měření od: 12.1.2011

TOPlist