Úvahy o stvoření I.: Projevené bytí - „Já jsem“

autor: Erien Azarin (Jaromír Schmidt)

    Na počátku bylo světlo. Tato slavná věta je v mnohých z nás zakořeněna jako jméno, nebo první zachycená ozvěna duchovního vábení. Je velmi silná a ovlivňuje myšlenky bezpočtu generací hledajících sebe sama na pozadí vnějšího světa. Každý víme o čem je a dokážeme na toto téma utvářet sáhodlouhé úvahy na téma protikladů. Pro každého duchovně orientovaného člověka je to jakýsi úhelný kámen, který ukotvuje klenbu a kterému je celá stavba podřízena. Jistě je to věta nevyvratitelná a to nejen z pohledu duchovního, ale i fyzikálního. Doposud nebylo objeveno nic, co by jakkoliv ohrozilo jednoduchost tvrzení této věty. A ani v tomto článku nebudu hledat nic, co by tuto větu vyvracelo. Jde pouze o alternativní, nebo rozšiřující pohled na dané téma.

    Článek se rodí z několika vrstev, jako jsou představy, mimosmyslová komunikace, zkušenosti a v neposlední řadě i názory ovlivněné vlastním zkoumáním sebe sama. Neklade si za cíl někoho přesvědčit, nebo někomu brát jeho odlišný pohled. A to přesto, že se v určitých klíčových otázkách zaštiťuje autoritou nejvyšší. Nabízí pouze možnost, podívat se na některé otázky jiným pohledem a porovnat tak s tím, na čem vytváříme svou vlastní duchovní ideu. Takto se můžeme znovu vrátit k první větě a ukázat si její dopad nikoliv v rámci hmotné reality, ale v kontextu jednotlivých duchovních rovin naší bytosti. Tato věta nás zavádí do světa projevené a neprojevené reality. Neříká nic o tom, že by temnota byla špatnou. Hovoří o tom, že projevená skutečnost je dobrá. Je dobrá vždy a za všech okolností. Neexistuje případ, kdyby to, co je projeveno, bylo ze své podstaty zlem.

    Projevit, neznamená zhmotnit. Nemluvíme o svalech a kostech, ale o vědomí. Vědomí, které je branou k prožití sebe sama. Branou k uvědomění si tvořeného a utvářejícího. Ono velké absolutní, neprojevené „Já jsem“, tvořící „Já jsem“ vnímatelné a projevené. A právě z hlediska projevené a neprojevené skutečnosti mluvíme o světle a tmě. Proto tma nemůže být zlem, protože ona je neprojeveným Stvořitelem. Je tím, co je, ovšem doposud pouze jako součást absolutna. Absolutno je svět příčin, které jsou vším, čímkoliv je sám tvůrce. Když tedy hledáte odpověď na otázku, kdo jsem, zamyslete se nad tím, co je absolutno a co jsoucno.

    Aby bylo možné se kamkoliv v těchto úvahách posunout, nelze popisovat veškeré souvislosti. Je jich mnoho a přesto, že jsou dobré k uvědomění si podstaty, každý si k nim musí dospět vlastním bádáním. V každém z nás je pravda nějakým způsobem zachycena a k jejímu nalezení je potřeba se jen v klidu ponořit do nitra sebe sama, protože jedině tam nalezneme zdroj, kterému vždy absolutně a bezmezně věříme. Naše já, Boha, pravdu. Pokud uvažujete o tmě, potom si uvědomte, že paprsek světla se rodí právě díky tmě. Putuje nekonečným kosmem, aby nesl své poselství a ničím neomezen tak neztrácí nic, díky čemu by nedosáhl až na samotný okraj vesmíru.

    Pokud má být cokoliv projeveno, z pohledu Stvořitele, nestačí pouhé „je“, ale musí dojít k onomu posunu ve smyslu stvoření a to je „staň se“. Bůh „stvořil“, neboli „budiž slunce“. Bůh nařizuje, Bůh vykonává. Pro potřebu tohoto článku je nutné tento fakt zmínit, aby se stalo zjevným, že Bůh koná na základě záměru. Že každý krok je smysluplným skutkem, ze kterého povstává celý koncept stvoření, nikoliv náhodná a nahodilá souhra příčin a následků. Bůh utváří světlo a tmu, aby vědomí mohlo na základě zjevných a skrytých skutečností rozpoznávat sebe samo. Odděluje vědomí na projevenou, tedy vědomou a nevědomou, neprojevenou sféru. Na svět vědomí a nevědomí. Obojí je pak částí již řečeného záměru a tak nevědomí je nositelem neprojevených aspektů absolutna.

    Vždy, pokud se vydáme cestou zkoumání sebe sama, bude se naše zkušenost muset vypořádat s oběma rovinami poznání. Rovinou pozorovanou a rovinou pozorovatele. Jsou to dva úhly pohledu, které nás posouvají do role tvůrce nebo stvořeného. Jako tvůrce jsme absolutním vědomím, které samo utváří rozsah jsoucna. Jako stvořené jsme součástí konceptu určeného k projevení všech částí absolutna. Volba je na nás a našem celkovém pojetí reality. Naše chyba je, že tyto dvě roviny od sebe navzájem oddělujeme. Že se snažíme projevené chápat jako oddělenou část od Stvořitele. Což nejen není možné, ale byl by to i nesmysl, protože by Stvořitel, nemohl zažít nic z toho, co sám vykonal.

    Na téma světla a tmy by bylo možné hovořit dlouho a vždy by se ukázalo něco z oné velké skládanky stvoření, co je dobré si uvědomit a pochopit. Jenže tu opravdu nejde pouze o to něco napsat, protože k pochopení dojdeme pouze skrze zkušenost. Tedy to co vykonáme sami za sebe. Ať už tím, že o tom přemýšlíme, nebo to nějakou formou prožijeme. Nikdy k poznání nedojdeme tím, že tuto cestu někdo vykoná za nás. Pokud se setkáme s jakoukoliv cizí myšlenkou tak ji v prvním okamžiku konfrontujeme s naším vnitřním „já vím“. A podle toho na ni také reagujeme. Snažíme se vyvracet a poučovat. Ukazujeme ihned svá moudra a obrazy, ke kterým nás naše zkušenost dovedla. Proto říkám, že tento článek není psanou pravdou, ale pouze obrazem, o kterém můžete přemýšlet, pokud budete chtít.

    Pokud se nad doposud napsaným zamyslíte, tak pochopíte, proč se člověk v zármutku a bolesti vzdaluje světlu. Vždy totiž přijde někdo s tvrzením, že se tím vzdalujeme od Boha. To ovšem není pravda. Právě tím, že se noříme do nitra sebe sama, přibližujeme se pravé podstatě vědomí. Bůh nás neodhání pryč, ale naopak se k nám nejvíce přiblíží. Naše představy nikdy nemají být postaveny na myšlenkové konstrukci, ale vždy mají být ověřeny zkušeností. Od počátku existuje pouze jediný Stvořitel a světlo není jeho zdrojem ale nástrojem. Proto on byl dříve než světlo.

    Řekněme, že vědomí a nevědomí jsou základní složky, ze kterých byl člověk stvořen. Jsou oním výchozím bodem, díky kterému se onen absolutní základ Stvořitele, poznává utvářením jsoucna. A to je projevování sebe sama na základě tvůrčího aktu. Ať už se odtud vydáme jakoukoliv cestou, budeme posuzovat všechny možné i nemožné vrstvy existence, k tomuto základu se můžeme neustále vracet a nikdy nebude změněn. Onen Stvořitel je v nás věčným, nesmazatelným a skutečným. Nikdo není pouhé „já jsem“, ale oním projevením sebe sama, skrze které Stvořitel utváří svět. Proto usilujme o to, aby nás Stvořitel obdařil jedinečností a moudrostí, díky které se staneme smysluplnými nástroji jeho nádherné tvořivosti. Buďme jeho rukou, zrakem, myšlenkou i vůlí utvářet jedinečnost každého detailu života.

    Aby člověk pochopil zdánlivou oddělenost Stvořitele a stvořeného, je nutné pochopit, že Bůh je absolutním vědomím sebe sama, a jako takový je dokonalým. Pokud by existoval pouze tento stav, nebylo by možné, aby cokoliv mimo absolutno nastalo. Takže i každá událost by byla absolutní, jinak řečeno by nenastalo vůbec nic, protože by byla pouhým projevením absolutna. Proto si člověk uvědomuje pouze onu projevenou část sebe sama, ačkoliv je stvořen z celku, který tvoří jeho potenciál. Jde sice o zdánlivou nevědomost, ale díky ní, může vědomí existovat v jakékoliv podobě od nic až po absolutno. Všechno je pouze otázka volby.

    Nu, a právě tady někde, za zrozením světla a tmy se začíná náš vlastní příběh. Příběh, který vždy budil mnoho otázek a stál u zrodu mnoha tezí, náboženských i kulturních hnutí a znásilňování myšlení vnucenou pravou o lidské malosti a ubohosti. Jak se to mohlo stát? Opět nehleďme na kašpárky poskakující po pódiu, ale pohlédněme za kulisy, které mají zmást naši zkušenost. Příběh o Rajské zahradě je metafora, která dále posouvá akt stvoření ve smyslu prožitku sebe sama. Nejde tu přímo o projevenou skutečnost, ale o návaznost na vyřčené „staň se“. Protože jedině tak, že nejen vyřkneme, co chceme, ale také tím že vnímáme, co se stalo, je akt dokončen. Dokonalé souznění mezi vůlí a jsoucnem je Rajská zahrada. Člověk byl obdařen smysly, které mu jako zrozené bytosti měli zprostředkovat první uvědomění sebe sama na pozadí stvořeného. Smysly, které mu měli zprostředkovat pochopení toho, čím je stvoření ve vztahu k vědomí. Tedy nikoliv do světa dokonalosti. Ale do světa ve kterém měl procitnout tím, že zažije sám sebe.

    Jestli to pochopil nebo ne, je zbytečná otázka, protože naše skutky hovoří zjevně v náš neprospěch. Člověk sám sebe posunul z pozice tvůrce, do pozice stvořeného. Začal prožívat sebe sama nikoliv jako dokonalé a věčné vědomí, ale jako součást projevené skutečnosti. Jeho vědomí odmítlo svojí absolutní podstatu a ztělesnilo se s jsoucnem. Ve stejném okamžiku se zrodila dualita a těsně za ní následovala mysl. Z nevědomí, které tvořilo onen absolutní a nevyčerpatelný základ tvořivosti, se stalo podvědomí. Ona podřízená složka, ze které jen tu a tam vyskočí něco málo z našich zmařených schopností. A co víc, podvědomí v nás budí strach. Namísto pocitů absolutní a nesmrtelné podstaty, jsme do něj ukryly strach ze smrti a hmotné omezenosti. Z temnoty na nás vykukují naše děsy a propadáme panice, že nás cosi vyrve ven ze světa našich vlastních obrazů. Za to vše vděčíme myšlence.

    Mysl je ze své podstaty zkrat. Je to jiskra, která putuje od jednoho pólu k druhému a nic jiného nikdy nedokáže. Vždy bude poskakovat od ano k ne. Od dobra ke zlu, od chci k nechci, od plus k mínus. Jejím základem je polarita. Mysl je za všech okolností soudcem, který se pohybuje směrem od souhlasím k nesouhlasím. Když čtete nějakou větu, vaše mysl už křičí: „néé, jenom já znám pravdu“. Nic jiného nepotřebujete, protože pravda směřuje vždy od vás ven. Nikdy ne zvenku dovnitř. Proto děti vždy odmítají to, co říkají a chtějí dospělí. Je to ona nejsmutnější a zároveň nejtragičtější chyba v dějinách lidstva. Myslím, tedy jsem. Pravdou je opak. Dokud myslím, neexistuju.

    Přesto je mysl vlastně dar, který má člověku ukázat cestu ven, ze světa do kterého upadl svou vlastní hloupostí. Je to nástroj jak rozpoznat čím opravdu jsem ve vztahu k absolutnu a jsoucnu. Mezi dvěma polaritami se vždy nachází neutrální střed, ve kterém lze spočinout a vnímat tak každou myšlenku z pozice pozorovatele. Je to podobné jako když hudebník udeří do struny a pak ji nechá dlouze a bez rušení znít, aby onen zvuk mohl plně vstřebat a procítit jeho vliv. To je skutečný význam myšlenky. Utvořit ji, ale také ji zpětně vnímat jako tvůrce. Tedy nedovolit, aby se zrodila jakákoliv myšlenka bez toho, abychom ji zpětně všemi smysly i pocity vnímali. Bohužel ani tento dar nedopadl nejlépe. Myšlenka se nestala onou vznešenou a melodickou vibrací. Naopak, myšlenka je nástroj, kterým se snažíme ohlušit ostatní. Třískáme do svých nástrojů nikoliv proto, že chceme slyšet sama sebe, ale proto, aby náš řev zvítězil nad všemi ostatními. Vlastně je nám jedno jakou melodii hrajeme, nebo jaký zvuk vydáváme, základem je aby nikdo jiný nebyl slyšet.

    Zdá se, že takto pojatý model světa, se v některých závěrech rozchází s náboženskými a esoterickými tezemi. Není v něm zastoupena ona zlá a neproniknutelná temnota. Pouze snaha skrýt své jednání za onu hranici smyslového vnímání. Ano, k tomu abychom skrývali své činy, nemusíme být neviditelní a nehmotní. Naše lidská existence je natolik konfliktní, že ani my sami nedokážeme projevit tolik upřímnosti, abychom v ostatních nevzbudili pochybnosti. Někdy je takový postoj záměr a jindy pouze žalostná zkušenost. Upřímnost je zneužívána naprosto povrchním a bezcitným způsobem, pouze k osobnímu prospěchu. Jen těžko hledáme onu spřízněnou duši, se kterou by bylo možné sdílet své myšlenky a sny. Naše neprojevenost je naší samotou.

    Existuje tedy možnost, že člověk najde cestu k opuštění světa, který sám stvořil? Určitě ano. Jsme ze své podstaty velké a vznešené bytosti. Bytosti, které kdysi vstoupili do tohoto světa, aby na této první úrovni nalezli sebe sama a projevili, kým nejen jsou, ale kým chtějí být. Vstoupili jsme sem plni odhodlání a touhy tvořit a projevit svou božskou podstatu. Na své cestě vzestupů a pádů jsme však zapomněli, kdo jsme. Nechali jsme se strhnout malostí a povrchností malých a povrchních. Nit spojující nás s minulostí se přetrhla a cestu zavál prach. A přesto i tady na konci věků kdy ze všech velkolepých snů a předsevzetí zůstaly jen trosky, jsme to stále my. Poztrácené děti, které nikdy nezůstanou opuštěny, protože vždy byli a budou částí jedinečného vědomí Stvořitele. Vědomí tvůrce a utvářeného. Vědomí sebe sama ve všech nekonečných podobách bytí. To my jsme velké „já jsem“. Onen opravdový bod, který je vším, čímkoliv se sám rozhodne být.

    Naše lidská existence netrvá rok nebo dva. Netrvá ani tisíc nebo dva tisíce let. A dokonce ani sto tisíc nebo dvě stě tisíc let. Naše existence je plná pádů a vzestupů, neustálého hledání sebe sama a smyslu života. Stále se snažíme pravdu naleznout vepsanou do projeveného vesmíru. A to je také důvod, proč stále nic nenacházíme. Naše vědomí je spojené s prvotním Stvořitelem. Nezrodilo se z toho, co bylo stvořeno, ale z toho co bylo jeho samotným počátkem. Naše vědomí bylo dříve než hmota, rozměr nebo čas. Je oním neomezeným, nespoutaným a neprojeveným nultým bodem, ze kterého vychází celé naše bytí. Vědomím Stvořitele. Ze své podstaty je tedy vědomí absolutní a jen na něm záleží, jakou formu projevenosti a prožívání sebe sama si zvolí. Proto je naše utrpení pouze projevem naší nevědomosti. Nevědomosti v pravém smyslu slova, protože odmítáme skutečnou podstatu vědomí a ztotožňujeme se s představou, myšlenkou, nebo čímkoliv, v čem spatříme zdroj vlastní existence. Jenže to nejsme my. Je to jen obraz zrozený ze smyslového vnímání. Zrozený z projevených částí původního stvořitele, ke kterým jsme na základě poznání dospěli. Tam někde za tímto světem, se ukrývá svět další. Svět, který může být čímkoliv, čím si sami budeme přát, pokud se dokážeme osvobodit a navrátit zpět ke svému zdroji. Ke své pravé podstatě, ke své věčné a nesmrtelné duši.

    Ti z velkých duchů, kteří přišli na konci věků, dospěli k tomuto poznání a jejich úkolem bylo ukázat tuto cestu všem hledajícím. Oni sami nemusí nic konat, protože jejich probuzené vědomí, rozpouští základy starého světa a ten stále více před tváří všech odhaluje svoji skutečnou podstatu. Ukazuje, že vše čím jsme sobě navzájem, je pouhá póza vědomí odděleného od své pravosti. Jsme pouhý shluk hmoty, která marně sní o nedosažitelné dokonalosti. Po něčem co je přirozenou součástí absolutna a nemůže mimo něj kdekoliv existovat. Jediné dokonalé je tedy naše božské vědomí a žádná část, která se z něj projeví, nemůže tuto dokonalost obsahovat. Proto si v každém svém skutku máme uvědomovat, jak svou neomezenou rozmanitost, tak také svoji celistvost. Teprve potom se každý náš okamžik života stane jedinečným vyjádřením nás samotných.

    Nic projeveného není iluzí jak někteří tvrdí. Je to skutečnost. Uskutečněný projev tvůrce, který se nám skrze smysly vrací jako prožitek sebe sama. Všechno co z nás vychází, se k nám vrací v podobě životních okolností, se kterými jsme anebo nejsme spokojeni. Svět, ve kterém žijeme, nám dovoloval potlačovat a přehlížet reakce okolí na naše vlastní jednání. A to proto, že nám bylo do tohoto času dovoleno nenést přímé následky toho, kým doopravdy jsme. Žili jsme tak nezatíženi vlastními chybami díky principu reality, která utvářela naší přítomnost. Ale čas se zrychluje a brzo se přítomnost a budoucnost stane jedním spojitým okamžikem. V ten den kdy toto nastane, se naše skutečné já stane také prožívanou realitou. Vše čímkoliv jsme, bude odhaleno a projeveno. Nikdo nebude muset nikomu ukazovat kým je, protože nic z toho kým je, nebude možné ukrýt. Pro mnohé z nás se tak svět stane břemenem, které nedokážou unést. Proto nečekejte až se tak stane. Buďte upřímní sami k sobě a neustále si uvědomujte, jak smýšlíte a z čeho vaše pohnutky vychází. Nehledejte moudrost, protože jste nejmoudřejší bytosti ze své podstaty. Zbavte se veškeré špatnosti, které se zbavit dokážete. Zbavte se jí dřív, než se stane světem, který prožíváte. Dny této společnosti jsou sečteny a nikdo ji už nebude pozvedat z jejího pádu. Ti, kteří si myslí, že ji vlastní to nedokážou a ti, kteří jsou moudří, ji odmítají. Soud byl vynesen.

    V ničem z toho, co bylo řečeno, nehledejte důvod ke strachu nebo zármutku. Právě naopak. Přijměte pravdu o sobě samých a sdílejte ji s každým, kdo ji bude chtít sdílet. Zamyslete se nad tím, kdo doopravdy jste a jaký život chcete žít. Tato slova jsou pravá a k jejich naplnění zbývá jen krůček. Lidé nemají moc nad tímto světem, ale mají moc nad sebou samotnými. A pokud by zvůle a zlo nebylo ukončeno, utonuli by v něm nakonec všichni. Proto vězte, že toto nejsou dni bolesti, ale dni nového zrození.

Úvahy o stvoření IV. : Vědomí

Úvahy o stvoření III. : Na počátku bylo slovo

Úvahy o stvoření II. : Projevené bytí – „kdo jsem“

(článek je doporučen k volnému šíření s podmínkou uvedení autora a zdroje – tedy www.rahunta.cz)