Úvahy o stvoření IV. : Vědomí

autor: Erien Azarin (Jaromír Schmidt)

    Myslel jsem, že pokud chci něco napsat, a podepřu to jakýmsi výkladem základů vesmíru, pomůže to pochopení obsahu. To je důvod, proč o konceptu kosmického uspořádání píšu. Myslel jsem, že je každý člověk přesně tím, co ve svém nitru, ve svém pravém já vnímá a cítí. Kupodivu, což je překvapivé, mnoho lidí vůbec nechce žít v plném vědomí sebe sama. Dávají přednost různým naukám, které jim jejich vnitřní prožitek odcizují a zatemňují bezpočtem vynucených představ. Sbírám fragmenty zaznamenané historie, abych mohl ukázat, že jejich původ vůbec nestojí na náboženství, ale že je náboženství pouze zneužívají ve prospěch své jediné a svaté pravdy. Že jen zneužívají moudrost a pochopení našich pradávných předků, ke svému mnohdy až neuvěřitelně manipulativnímu jednání. Chtěl jsem něco napsat, ale nějak to prostě nemá smysl. Nemohu lidem ukázat cestu k onomu nástroji, který otevírá cestu do neprobádaného světa, kde se dá ještě najít smysluplná pravda.

    V každém učení, které se snaží postihnout duchovní základy existence, se mluví o vědomí. Duchovní velmistři se předhánějí v lekcích, jak s vědomím pracovat. Odkud kam se lze pomocí vědomí dostat a jakým jedinečným darem nás Bůh obdařil, když jsme schopni utvářet vědomí. Já vím, stará pravda říká, „že nevědomost hříchu nečiní“. Jenže nevědomost nelze šířit, na rozdíl od bludů, které šíří některá náboženství. Pokud někoho tato myšlenka uráží, potom je mi líto, ale jak se ukazuje, tak každá forma náboženství má sklon k demagogii a naprosto neskutečným výplodům mozku tam, kde si nevystačí s překrucováním pravdy. Ano, skutečnou epopej absurdit v našich končinách vyryla židovsko-křesťanská církev, ale to ani zdaleka neznamená, že by nesmyslné báchorky neexistovali i ve spojení s ostatními ideologiemi. Můj osobní názor je, že každá bytost vědomá si sebe sama, která chce žít ve spojení s Božským stvořením, musí dosáhnout plného vyznání v přítomném okamžiku, bez jakýchkoliv pohnutek a kultovních obřadů.

    Vědomí nenáleží člověku. Není s ním nijak spojeno a není jeho vlastnictvím. Vědomí prochází celým kosmem od jednoho nejzazšího konce k druhému. Je všude a všem. Je ve vaší hlavě, ve vašich prstech, listech stromů, kamenech, vodě, vzduchu, vesmíru, slunci i hvězdách. Vědomí prochází skrz každého tvora, každou rostlinu, každý nerost. Vědomí je jediné a vždy božské. Každá bytost je součástí tohoto jedinečného vědomí. Vědomí nelze upřít nikomu a ničemu. Není důležité jak obtížné je to pochopit, ale jak snadné je si to uvědomit. Prastaří mystici nám vzkazují, že duch je forma, kterou vědomí prožívá sebe samo. Zachytává v něm vlastnosti, které stále více rozšiřují a prohlubují vnímatelné je. Vědomí je absolutní, proto zažívá pouze okamžik přítomnosti, tady a teď. Nikam se nepohybuje. Události v něm plynou jako korálky navlečené na provázku.

    Uvnitř vědomí vnímáme pouze to co se děje. Můžeme sebe sama ukončit jako událost. Jako formu, ale nikoliv jako vědomí. Pro vědomí tu po nás nezůstane nic, ani vzpomínka. Přesně toto jsme. Je to víc než si lze představit. Vědomím jsme propojeni s celým stvořením. Můžeme být kdykoliv a kdekoliv. Můžeme vnímat vše, co bylo uloženo ve vzpomínkách, v událostech které měnili přítomnost v nekonečné extázi stvoření. A stejně tak můžeme být uvězněni v těle, které nikdy nebude nic víc než pouhou hmotou. Všechno cokoliv jste, je tady a teď. Jste nekonečným vědomím kosmu. Jste láskou, moudrostí, věčností, Bohem a vším ostatním, pokud se k tomu rozhodnete. Tisíce let k nám promlouvá tato pravda ústy prastarých mistrů, a přesto neustále hledáme jak sami sobě dokázat, že nejsme ničím. Že jsme jenom výkřik prázdnoty. Nicota polapená v tenatech Matrixu, odkud musí prchnout zpátky ke své nicotnosti.

    Hledání pravdy nás chtě nechtě vždy dovede k odkazu na zaniklé světy, které zůstávají otištěny pouze ve fragmentech počátečních civilizací nového věku. Otázka, která nás bude při bádání provázet je, proč tyto vyspělé civilizace naprosto a beze stopy zanikli během relativně krátkého období? To poslední z nich je nám známo jako potopa. Ne náhodou je toto memento v našich dějinách spojeno se živlem vody. Vody, která je spojena s naším vědomím. Vody, která představuje pocity a nejhlubší prožitky pramenící z duchovní podstaty člověka. Vody, která očišťuje, ale která i bere a trestá lehkomyslnost, aroganci, povýšenost a mnoho dalších nešvarů, ve smyslu skutečných kosmických zákonů. Voda a duch jsou jedním ve smyslu utváření. Obojí nás učí, jak se utváří vlastnosti, díky kterým prožíváme to, čím jsme.

    Naše poznání je omezeno hranicí zániku a to nejen onoho materiálního, ale také zániku duchovního. Zániku něčeho, na čem byla velikost prastarých civilizací postavena. Prastaří patriarchové, nám z dob skrytých zapomněním vzkazují, že člověk ztratil klíče od svých schopností a další velká epocha nastane, až člověk tyto klíče opět nalezne. Dnes už víme, že to bude obtížné. Člověk sešel z této cesty a definitivně se rozhodl pro svět utrpení. Je to škoda, protože ačkoliv nejsme těmi velkými prvotními duchy stvořiteli, i tento svět by nám dokázal poskytnout základy pro smysluplný a naplňující život. Život vzájemné lásky, ohleduplnosti a moudrosti.

    S oním odkazem zasahujícím za apokalyptický předěl věků se setkáváme u písma. Zde ovšem nehledám, co bylo zapsáno, ale spíše co zapsáno nebylo. Pro bytosti dávnověku bylo vědomí kolektivní prostor. Byla to spojnice mezi vnitřně utvářeným světem a vším co bylo skrze něj možné vnímat. Nešlo o jakousi telepatii, ale plně otevřený proces vnímání, ale i projevování svého já jsem. Člověk nepoužíval slova, ale přenášel kompletní představy. Tedy celý rozsah právě uvědomované skutečnosti. Spolu se vším, co v onom uvědomění si bylo obsaženo. Představu, pocity, energie. K psaní slov neexistoval žádný důvod. Písmo bylo obrazovým záznamem lidského hlasu. Nepředstavovalo jakousi součást slova, ale určitou vibrační hodnotu tvořivé energie zvuku. A proto i zápis písmen probíhal podle jejich tvořivého působení, nikoliv podle postavení ve slově. Psaná slova představovala logickou variaci zvuků, potřebných k projevení určité skutečnosti. Toto byla a vlastně i stále je, pravá magie slov. Tím myslím magii jak ve smyslu utváření, ale hlavně sdílení, kdy pomocí zvuku můžeme vytvářet vzájemný kontakt na mnoha úrovních existence.

    Slovo bylo používáno, aby dodávalo unikátní vlastnosti hmotě, která pak utvářela zcela jedinečné formy energií napojených do společného prostoru vědomí. Člověk tak díky nim mohl zesilovat určité schopnosti až za hranici tělesného omezení. Magie slov zasahovala do všech odvětví tehdejší společnosti a sloužila nejen pro rozšíření komunikace, ale i výtvorům určeným k zjednodušení života. Není a nikdy nebylo pravdou, že by magie byla schopná člověku ublížit, protože není schopná jakkoliv narušit samu podstatu vědomí. Ale je pravdou, že jí lze velmi snadno zneužít k vlastnímu prospěchu. A to přesně člověk dělal. Temného démona na magii pověsila církev, která v ní vždy viděla ztělesnění zla, hrozícího odhalením její vylhané minulosti. Její strach z pravdy vedl k fanatizmu a nelítostné likvidaci jak lidí, tak i nesmírného kulturního odkazu dávných věků. Jen za něco málo kolem dvou tisíců let, vymazala stovky tisíc let naší historie. Toto je neodpustitelný zločin.

    Vědomí kdysi dávno představovalo prostor, ve kterém bylo obsaženo vše, cokoliv se v daném okamžiku podílelo na samotné existenci. Člověk dokázal komunikovat se světem rostlin i zvířat. Vnímal pocity, energie a veškerou nádheru stvoření. Bohužel pro nás všechny, právě otevřenost komunikace byla jedním z hlavních faktorů pádu. Protože člověk nechtěl být odhalen v plném rozsahu svých záměrů. Vždycky tu byla a stále je ona sebestředná motivace, která vede k získání osobního prospěchu a jakési pomyslné výhody, díky níž získáváme moc a existenční výhodu. Tato touha skrývat motivaci, ale zneužívat výhodu získaného vědění vedla ke stále hlubšímu propadu schopností do celkové duchovní oddělenosti. A to až do té míry, kterou známe dnes, a která tvoří hranice vědomí uzavřeného jen v rámci vnitřních procesů.

    Z pohledu těchto faktů, pro nás je, a stále bude pradávná civilizace, spolu s předcházejícími věky naprosto nepochopitelnou. Vždy se tu budou utvářet teorie, které nemají a nemohou mít reálný podklad, protože vychází z myšlenkových závěrů a ani trochu nezohledňují mocnou rovinu neomezeného vědomí. Pokud hledáme příčinu rozkladu a zániku všech těchto prastarých civilizací, potom je to oddělenost. Je to snaha utvářet vědění, které zvýhodňuje určitou skupinu bytostí na úkor skupin ostatních. Pro mnoho současníků je to jednání oprávněné a přirozené, jenže z pohledu vědomí nepřípustné.

    Po potopě dochází k úplnému přerušení vnější smyslové komunikace. Společnost jednoty jako taková přestává existovat a stává se společností sebestředných a omezených bytostí. Krutost a hrubá síla se stává předmětem obdivu i přesto, že utrpení a bolest způsobujeme sami sobě. Přesto je právě tady dosaženo zlomu, který představuje velké varování, které je dobré si uvědomit. Po všech epochách, kdy jednota vědomí vedla k přenášení chybných vzorců z jedné bytosti na druhou, ačkoliv ona sama k těmto chybám nezadávala žádný podnět, se zrodila epocha vnější oddělenosti, kdy je každá bytost tvůrcem sebe sama, konfrontována jen se svým svědomím. Takto každá bytost utváří přesně to, čím je ze své podstaty a čím vnitřně touží být. Toto je poslední epocha, skutečného soudu. Každý je zodpovědný pouze a jen sám za sebe a to kým se chce stát, protože tím také je. Nikdo nemůže tvrdit, že jeho mysl byla kýmkoliv z vnějšího světa ovlivněna. Každý si mohl vzít z vnímané reality to, co sám uznal za vhodné a co vyhovovalo jeho vnitřní potřebě. Na konci bude všechno to, čím se člověk stal sečteno a podtrženo. Proto by se každý měl hluboce zamyslet nad tím kým je, a z čeho vynáší své poklady na světlo světa.

    Zánik vnější smyslové komunikace, pro člověka představoval neskutečný zvrat v dějinách. Jeho mysl ani zdaleka nestačila na zachycení všech aspektů dosavadní existence a díky tomu se civilizace ocitla v troskách. Samotný hlas tak pozvolna začal nahrazovat původní komunikační kanál, a s jeho pomocí se utváří první slova, popisující každodenní realitu. Přesto, že onen základ každé bytosti zůstal stále stejný, řeč se utvářela samostatně v uzavřených společenstvích.  To podstatné je, že přes vody potopy se přenáší dva koncepty, které tvoří základ utvářeného společenství. Spojovat tyto koncepty se jmény je celkem ošemetné, protože ačkoliv budeme nacházet shodnou ideovou linii, ne vždy se budou prolínat i zdroje. Je to tak proto, že po katastrofě se uchovalo několik společenství mající kořeny v původní vzdělanosti.

    Prvním ze směrů, který je v tomto pojednání důležitý, je hermetismus, nebo učení, které je připisováno Thovtovi. Toto učení vlastně vzniká jakousi směsicí původní vědy s tím, co člověku zůstává po odečtení ztracených schopností. Jsou to vědy jako metalurgie, stavitelství, alchymie, filozofie, a mnohé další, které se do všedního života snaží přenést odkazy dávných věků. Ovšem nikoliv jen toto, protože spolu s alchymií se skrze věky přenáší i ztracené tajemství slova. Přenáší se mýty a poselství, která dokumentují lidskou minulost. Vědomí, které nedokáže vnímat vnější energie je však chabý nástroj pro uchování tak složitého vědění. Po určitou dobu, na počátku naší epochy se to částečně daří, protože u některých lidí ještě stále přetrvává rozšířená vnímavost. Jenže spolu s tím jak se neustále více uzavírá, stávají se některé vědy už jen jakýmsi marným bádáním nad tajemstvím popsaných svitků. Je vlastně neštěstí, že se právě z tohoto směru zrodí náboženské kulty, pro které se z minulosti stala hrozba jejich vlastní ideologii. Právě ty začaly budovat zeď z ohně a krve, za kterou už nebude nikdy možné nic naleznout.

    Druhý směr, který vlastně vzešel ze snahy poskytnout člověku naději na dovršení své duchovní cesty, je buddhismus. Ten sahá velmi hluboko do minulosti a to dokonce až za mýtus, kterým je on sám opředen. Pro toto učení bylo základem oddělit dvě roviny existence a to mysl a duchovní vývoj. Mysl byla vždy strůjcem chybných interpretací reality, vedoucích společnost k pozvolnému úpadku. Proto byla utvořena filozofie kruhu. Kruh je systém vědomostí, kdy všechny potenciální otázky a námitky vedou nevyhnutelně do jediného bodu. Je ve své podstatě jedno, jakým směrem se v kruhu pohybujete, protože výsledek je za všech okolností stejný. V učení východu se odráží hluboká znalost lidské psychologie a mentálních procesů, vedoucích k naprosto scestným představám. Proto využívá přirozených zákonitostí v učení tak, aby mysl dosáhla plné spokojenosti na základě utvoření jakési dokonalé struktury vědění. Tím, že se pohybuje neustále v kruhu jednotného systému, vlastně sama sobě brání v utváření vlastností, které naše duchovno poškozují. Proto je buddhismus plně závislý na přirozeném vývoji, protože k tomuto procesu nezadává žádný podnět. Pohybuje se jen v rámci vlastní filozofie. Toto je důvod, proč lze snadno buddhismus pochopit, ovšem nikoliv buddhistu.

    Jak bylo řečeno, je vědomí neomezené, je absolutní, je jedinečné a věčné. Nic z toho však nelze přenést na tělesnou existenci, která je pouze formou, díky které vědomí zažívá určitou realitu. Logicky tu vzniká rozpor v tom, že samo vědomí nemá žádná omezení, zatímco tělo je zcela konkrétní konstrukcí vlastností. Jsou zde přímo stanovené limity, které by při překročení schopností vedli k jeho poškození, ne-li zničení. K tomu aby se tak nestalo, používá vědomí pro vyhrazení mezních limitů tělesných a duchovních schopností strach. Proto pokaždé když se přiblížíme k hranici, kde ztrácíme kontrolu nad situací, dojde k vyvolání strachu. O tomto faktu se ví od samotného počátku civilizace, a i to byl jeden z důvodů, proč člověk tak intenzivně studoval a objevoval duchovní svět. Vždy toužil vědět, až kam může ve své existenci zajít, nebo co udělat, aby mohl zajít ještě dál. Bylo to jistě nesmírně poutavé a užitečné studium, které však vedlo k vyrytí nejkrvavější stopy v lidských dějinách.

    Všechna náboženská tabu, nebo posvátná tabu jak se jim říká, jsou přesně tímto limitem, za který se vědomí nemá, nebo dokonce nesmí dostat. Přirozeně každý farář ví, že pouhý zákaz nikdy nebude stačit. Zákaz je jen výzva zavřených dveří, na které upozorňuje a před kterými nás nutí se zastavit s onou nezodpovězenou otázkou. Aby zákaz začal platit, je do lidské mysli potřeba vyrýt krvavou stopu hrůzy a bolesti. Řevu upalovaných obětí, krvavých obřadů, mučení a nesmlouvavé nenávisti. Přesně takto se zrodila celá náboženská doktrína pekla, ale nejen jej. Naprosto stejně se zrodil i krvelačný a mstivý Bůh, jemuž se klaní tisíce věřících. Bůh, který nechává vyvraždit pastevecké vesnice, pozabíjet ženy, děti i nic netušící dobytek jako kletý. Proč a z jakého důvodu se lidé tak ochotně klaní tomuto démonu hrůzy, je záhadou. Namísto života nabízí strach, namísto radosti bolest, namísto poznání otroctví. Na druhou stranu je zajímavé, že si nikdo nepoloží otázku, jak to, že se tento pohunek obloudnosti skrýval po celou lidskou historii kdesi na rozpálených dunách pouště, aniž by komukoliv na této planetě scházel. Ani zde v končinách kolem malebných řek a mírných hor o něm nikdo neměl ani nejmenší tušení, dokud se zpoza houštiny nevynořila krvavá ruka křesťana s mečem hlásajícím vysvobození ze svobody vyznání.

    Z takto dobře udržovaného podhoubí přirozeně nutně musela vzejít civilizace, která je jen bezduchým pokračováním „krvavého boha“. Přesto jak se zdá právě moderní svět, nalezl svůj jedinečný a dokonalý vzor v buddhismu. Namísto ega však v kruhu používá peníze. Mysl je organizována tak, aby všechny otázky i námitky končili přesně v tomto bodě. Kdykoliv se budete bavit o lidské budoucnosti, přítomnosti, o životě, zábavě, nudě, společnosti, umění, jídle, vodě, zemi i Zemi, nutně vždy skončíte u jedné jediné odpovědi. Prachy.

    Systém věrouky běhen staletí vytvořil naprosto dokonalý vzor ovce, kterou lapíte na cokoliv, o čem prohlásíte, že je to součást kultovního obřadu. Mobilní telefony, televize, oblečení, sex, auta, alkohol. To důležité je, aby se hry účastnilo co nejvíce lidí, protože to co dělají všichni je normální a přirozené. Jako pojistka pro vybočení ze stáda funguje strach. Strach nejen z toho, že nebudete součástí kultu, ale že vám stádo zabrání získat prostředky k vlastní existenci. Čarodějnické obřady neskončili ve středověku, protože lynčování odlišných pokračuje napříč staletími stále dál. Lidé se sbíhají a ukazují si prstem na vše, cokoliv není v souladu s kultem. Ano já vím, že to dělají ti nejprimitivnější, žel bohu je jich většina. Většina lhostejných, kteří se projevují jen v okamžiku, kdy mohou předvést svou nevědomost. Vysmívají se, zesměšňují. Dostali se už tak daleko, že uctívají bohatého zloděje a poctivost chápou jako morální defekt. Kdybych řekl, že je to na zvracení, asi bych lhal. Tohle už není ani k životu. Přesto nebo právě proto, je tento svět velkým mementem pro všechny probuzené, aby si tuto zkušenost uložili hluboko do své paměti, a až skončí náš lidský soud, už nikdy víc nepřipustili, aby se opakoval.

    Já si myslím, že nebude žádné znamení šelmy. Protože služebníky té mrchy co z nás dělá otroky, jsou ti, co stojí v čele společnosti. Je jedno zda mocní nebo bohatí, ani jedni nemají člověku co nabídnout, jen další nesmyslný kultovní obřad, ve službě mamonu.

Úvahy o stvoření III. : Na počátku bylo slovo

Úvahy o stvoření II. : Projevené bytí – „kdo jsem“

Úvahy o stvoření I.: Projevené bytí - „Já jsem“