Víra proti síle Poznání (Mučednictví Katarů)

Vážení čtenáři přinášíme další text poukazující na vlastnosti a postoje katarů, kteří byli opravdu přezkoušeni ve své víře a poznání, ohněm nenávisti katolické církve a jejich představitelů a i skutečným.  Myslím si, že je potřeba vidět v těchto dějiných událostech možnost sebeposílení a jejich příklad začlenit do každodeního života. Je tak snadné podlehnout různým dílčím pokušením a smlouvat sami se sebou zda tohle ještě ano nebo ne. Příliš snadno podléháme sami sobě, svým negativním vlastnostem, které nás svádí z opravdovosti do plytkosti prožívaného....

Mučednictví Katarů, katarské stanovisko
Corascendea, Moderní učitel poznání Katarů

"Jen dvě věci jsou nekonečné: Vesmír a lidská hloupost, ale nejsem úplně přesvědčen o té první." Albert Einstein

Spojení s Bohem je nejvyšší hodnotou, která dodá tomu člověku který ji získal, nepřekonatelnou sílu. Nedá se koupit, naučit, nebo nabýt jakýmkoli pochodem. Této nejvyšší hodnoty se člověk musí stát hodným. Mnozí katarští parféti se k tomu dopracovali. Pozdější inkarnace Krista byla jedním z parfétů.

Ten, kdo nazývá poznání Katarů "vírou" a možná dokonce i jednou z jejích mnoha variant, nepochopil podstatu. Kataři nevěřili, oni věděli o Bohu, a to na základě zkušeností. Zatímco víra stojí na nohou vůle, Kataři nabyly poznání Božího Řádu, a tím se spojili s Bohem.
Ta skutečnost, že 800 let po jejich genocidě, interpretace v literatuře hlavního proudu opomíjejí tuto ústřední podstatu katarství je důkazem toho, že propast v myšlení mezi lidmi na výchozí a vstupující úrovni uvědomění zůstává nepreklenutou, stejně jako by se těžko vysvětlovali principy jaderné fyziky většině batolat a také proto, že člověk který nemá vlastní zkušenosti z úžasného pocitu spojení s Bohem, si ho neumí představit. Existenci čehokoli, co kdokoliv volně nevnímá, společnost v konečném důsledku popře. Nevědomost mnoha je znalostí. Kataři byli prohlášeni za kuriózní sektu, která se chovala podivně. Církevní výklad role Katarů je vlastně ateistický.

Poznamenává se s úžasem, jak Kataři umírali i tou nejbolestivější smrtí "s očividnou radostí". Lidstvo dodnes nepochopilo, že na to byly alespoň dva dobré důvody. V prvé řadě, pronásledovatelé jim zprostředkovávaly urychlený odchod z nechutného očistce zvaného "život na Zemi a v druhém řadě, dělali jim tuto službu za obrovskou cenu přivolání přiměřené očisty na sebe samých. Tedy v očích Katarů oni byli vysvobozováni, zatímco se jejich pronásledovatelé sami tvrdě trestali. Pokud se církevním představitelům zdála radost Katarů z umírání nepochopitelnou, ještě méně by pochopili, že při svém umírání byli Kataři  jen pobavení pomýleností a hloupostí těch nejbrutálnějších ze svých mučitelů. Kataři dokázali svou schopnost nejen žít, ale i umírat podle Krista, zatímco mocnáři tohoto světa se tradičně dovolávali Jeho jména při plenění a zabíjeni.

Mučednictví Katarů
Obsah ze stránky www.cathar.info přeložila do ceštiny a upravila Corascendea

Dějiny poskytují téměř nepřetržitý řetěz příkladů toho, jak západní křesťané pod nátlakem ochotně opouštěli svou víru. Počínaje vládou Diokleciána a konče kněžími v období francouzské revoluce, ti co se hlásili k víře ji raději opustili, než by si jejím hájením ohrozily své životy. Hlavně ve středověku se davy krmili vymyšlenými příběhy hrdinného mučednictví, ale žádná propaganda nezakryje tu skutečnost, že ještě i křesťanské armády (včetně kněží), konvertovali k jiným vírám, jakmile se cítili být ohroženými. Ti, co se zúčastnili křižáckých výprav do Svaté Země svědčili o tom, jak ochotně se křesťanští služebníci obraceli na islám, jakmile padli do zajetí Muslimů.

Západní křesťanství tedy nedokázalo pochopit, že katarští parféti si bez rozdílu volili být raději upáleni za živa, než by zaprodali své vyznání. Bylo však zaznamenáno, že Kataři se přídrželi "své víry" i za podstatně tvrdších podmínek, jako okusili konvertování katolíci z rukou Muslimů.

První příklad síly katarského přesvědčení se vyskytl již celé století před obléháním pevnosti Montségur. Když bylo několik "nových kacírů" upáleno zaživa v Kolíně nad Rýnem, to jak se setkali se svou smrtí okamžitě udělalo dojem. Eberwin, představený premonstrátského opatství Steinfeldu, psal zprávu Bernardovi, opatovi z Clairvaux (Svatému Bernardovi). Hlásil, že kacíři byli:

"... Hození do ohně a upáleni. No úžasné na tom bylo to, že nejen snesly, ale uvítali své utrpení ohněm trpělivě, a dokonce i s radostí. Při tomto bodě, svatý otče, pokud bych byl s Vámi, rád bych Vám vysvětlil, odkud přichází k těm údům ďábla takový stupeň oddanosti, jaký by se těžko našel  I u těch nejvěrnějších z katolíků. "

Do obléhání hradu Montségur, Evropa byla již svědkem století mučednictví Katarů. Církev pociťovala stále nutnější potřebu předložit světu jediného parféta, který konvertoval a který by veřejně prohlásil, že byl předtím na pomýlené cestě. Languedoc zažil třicet pět let války a dobře zorganizované inkvizice s obrovskou škálou přesvědčovacích prostředků a technik. Tisíce se dali upálit zaživa, často stovky najednou, raději, než by se vzdali svého učení.
 
Kataři viděli ve svém pronásledováni naplnění proroctví Ježíše:

"Pokud jde o vás, mějte se na pozoru, protože vy budete postaveni před soudců, budou vás být v synagógách a budete se zodpovídat mocným a králem, kvůli mně a jako svědectví pro ně. A Dobrou Zprávu bude třeba nejdříve zvěstovat všem národům. Když vás dovedou před soud a budete se muset odpovídat těm u moci, nebojte se co máte říct, ale mluvte co vám přijde, protože to nebudete vy, kdo bude mluvit, ale Duch svatý přes vás. Bratr zradí bratra na smrt, a otec dítě, povstanou děti proti proti rodičům a pošlou je na smrt a vy všichni budete nenáviděni, kvůli mému menu. Ale ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen. "(Marek 13:9-13)

Obléhání pevnosti Montségur, posledního útočiště Katarů, se zdálo být také poslední příležitostí pro dosažení hromadné konverze parfétů. Když bylo jasné, že pevnost padne a projednávali se podrobnosti kapitulace, církev byla ochotna nabídnout život a svobodu všem členům posádky, za cenu jediného parféta připraveného veřejně prohlásit svou pomýlenost. Počítalo se s tím, že alespoň jeden z asi dvě stě Parfétů držených v těžko obklíčené pevnosti Montségur podlehne, aby zachránil život pokud ne sobě, tak alespoň posádce. No církev se opět mýlila. Tak jako jinde, ani jeden parfét se nenabídl podat veřejné prohlášení o tom, že by se vzdával svého vyznání, ale tento případ byl přece jen trošku jiný. Při této poslední příležitosti, se k ještě většímu úžasu církve dalších asi pětadvacet nezasvěcených, včetně členů posádky, rozhodlo vzít Consolamentum mezi formálním prohlášením kapitulace a konečným pádem, čímž se staly parféty, a namísto svobody, si takto pevně zajistili tu nejotřesnĕjší formu smrti.

Přibližně 225 parfétů bylo upáleno zaživa pod pevností Montségur. Vedle všem tom bojování, mučení a krveprolití, římská církev nejenže nedokázala získat jediného konverta z řad parfétů, ale stal se pravý opak. I ti co jimi předtím nebyli, si zvolili se jimi stát.
Navzdory nejhoršímu morálnímu selhání, jaké bylo možné dosáhnout, církev se snažila zakrývat hloubku vlastního ponížení prohlášením, že "Katarští kacíři přešli přímo z ohně tohoto světa do věčného ohně pekla ". Neoznámila na základě jakých Božích Zákonů by tomu tak mělo být.

Převzato z : https://www.dhaxem.com